V Sýrii už třetím rokem zuří občanská válka. Má charakter války náboženské, etnické i politicko-mocenské. Syrský režim rozhodně nelze považovat za demokratický v západním slova smyslu. To samo o sobě ale těžko může být důvodem intervence nebo masivní podpory rebelujících sil. To by musel Západ podnítit vzpoury proti režimům v další stovce zemí.

Sýrie v jistých obdobích nesehrála zrovna pozitivní roli především vůči Izraeli a také vůči složité situaci v Libanonu. Nicméně v rámci tamního stabilního režimu měly náboženské a etnické menšiny podmínky k životu nesrovnatelně lepší, než mají třeba v sousední Saúdské Arábii, která je přitom významným spojencem Západu v této oblasti.

Emancipační a demokratizační proces v autoritářské Sýrii by měl určitě nárok na minimálně sympatie Západu. Jenže struktura protivládních ozbrojených složek je mnohem složitější. Převládají v ní extremistické sunnitské teokratické síly, mnohé z nich jsou napojeny na teroristickou organizaci al-Kajdá, která se sama v Sýrii po vypuknutí krize začala angažovat a nyní hrozí útoky na syrskou vládu.

Za této situace je zcela na místě zdrženlivý postoj, nepřilévání oleje (a zbraní) do ohně a nabádání ke klidu a jednání. Západ však po celou dobu krize činí opak: podporuje jednu z válčících stran pod legendou, že jde o bojovníky za demokracii.

V této válce trpí miliony lidí. Donedávna prosperující a klidným životem žijící syrská města jsou obracena v ruiny, desítky tisíc lidí byly zabity, statisíce musely opustit domovy. Válka je to nemilosrdná a krutá a civilistům se nijak nevyhýbá. V tomto ohledu si znepřátelené strany nemají co vyčítat.

Dlouhé měsíce jsme slyšeli z úst západních představitelů, že je třeba zakročit silou. Veřejné mínění i sama složitost situace však byly dosud příliš velkými překážkami. Západní představitelé opakovaně tvrdili, že toto dilema může ve prospěch násilného zásahu rozhodnout případné použití zbraní hromadného ničení syrskou vládou. Nyní mnohé nasvědčuje tomu, že tyto zbraně byly na damašském předměstí použity. A okamžitě se našli politici, kteří přesně vědí, kdo je použil a kdo by měl být potrestán.

Málokdo se zamýšlí nad tím, proč by vládní vojsko použilo chemické zbraně proti civilistům na území, které kontroluje, navíc v době, kdy do země přijeli mezinárodní inspektoři a kdy mnoho kruhů na Západě jen čekalo na podobnou záminku.

Tragický incident je třeba důsledně vyšetřit a vyvodit z něj závěry. Použít ho ale k zámince k dávno plánovaným vzdušným útokům na syrské cíle nebo dokonce k invazi je krajně nezodpovědné. Západ si touto politikou zadělává na další bolavý problém, který nebude schopen řešit desítky let. Sýrie je společenství mnoha náboženství, kmenů, národností a mocenských skupin. Rozval společenské infrastruktury povede jen k eskalaci vnitřního konfliktu a k jeho přeměně v trvalý boj každého s každým.

Možná to je něčím cílem, pak je to ale cíl cynický a odsouzeníhodný. Možná jen někdo v horlivosti špatně a povrchně analyzuje situaci, jako se to poslední dobu stalo v tomto regionu už několikrát. V každém případě před námi stojí jedna z posledních příležitostí, jak přehodnotit současný zaslepený a černobílý přístup k syrskému konfliktu a zvolit cestu rozumu a obezřetnosti.

28. srpna 2013