Globální klimatické třeštění je postaveno na jenom základním společenském fenoménu. A tím je fungování koncentrovaného a rozptýleného zájmu.

Zjednodušeně řečeno: pokud na nějakém opatření vydělám deset milionů, protože každý Čech mi povinně doplatí korunu, budu já nositelem zájmu koncentrovaného a všichni ostatní zájmu rozptýleného.

Nositelé koncentrovaného zájmu mohou hodně vydělat, proto jsou vysoce motivováni a dobře organizováni. Vidíme to na nejrůznějších zájmových nátlakových skupinách. Ty umějí stát „podojit“, protože jim potenciální profit stojí za námahu, za úsilí s cílem stát donutit, aby jim vydal peníze poplatníků.

Nositelé rozptýleného zájmu často ani nevědí, že jsou odíráni. V onom „mém“ případě přijde každý jen o korunu. A i kdyby přišel třeba až o pár stovek, za nějakou efektivní obrannou reakci mu to stejně nestojí. Jenže si nevšimne, že takhle ho obere jednou tahle zájmová skupina, příště zas jiná.

Na klimatický průmysl jsou napojeny nejsofistikovanější zájmové skupiny a jejich profit je ohromný. Celé klimatické třeštění je jedním velikým strojem na jejich uspokojování na úkor všech ostatních.

Jak může takto praxe pokračovat dál a dál i poté, co byly její „vědecké“, ekonomické a teoretické základy dávno opakovaně vyvráceny? Pohání ji vůle a možnosti motivovaných nositelů koncentrovaného zájmu.

Americký prezident Trump si jako první už v kampani všiml, že se během klimatického klondajku potichu zformovala další skupina s potenciálem nositele koncentrovaného zájmu: zaměstnanci průmyslových podniků, pracovníci v dopravě, zemědělci. Ti všichni na opatření v rámci boje proti podnebí doplácejí už nikoli nenápadně, ale přímo existenčně. A tak je Trump využil jako politickou sílu v kampani a nyní i při své politice, který vyvrcholila avízovaným vypovězením „Pařížského akordu“.

Ne, klimatické třeštění tím určitě neskončí. Ani nezačne být zásadně přehodnocováno. Spíše se nejdřív naopak ještě urychlí v zoufalé snaze vymáčknout z boje s klimatem ještě nějaký profit. Zrod zájmové skupiny, které to není po chuti, ale něčím novým je. A tento trend v sobě nese naději.

Klimatické třeštění skončí teprve tehdy, až se proti dosavadním nositelům koncentrovaného zájmu postaví stejně silné, ba ještě silnější nositelé koncentrovaného zájmu s opačným cílem: zastavit boj s oteplováním. Ne, ropné či uhelné firmy to nebudou. Ty mají své podíly v „obnovitelné“ energetice dávno a Trumpovo rozhodnutí spíše kritizují.

Budou to skupiny zaměstnanců, spotřebitelů, poplatníků, prostě nás, kteří zjistíme, že újma, klimatickým třeštěním nám způsobovaná, už není tak zanedbatelná a že už začíná být spouštěčem nového koncentrovaného, motivovaného a organizovaného zájmu s potenciálem konečně to vše zastavit.