Je velmi pravděpodobné, že se nikdy nedozvíme plnou pravdu o dobrodružství íránského jaderného vědce Šahráma Amírího. Ten se vrátil ze Spojených států do vlasti a nechal se tam vyfotografovat vedle usmívající se manželky s plačícím synkem na ruce. Zdá se, že chlapeček má všechny prstíčky na obou rukou, dovolím si připojit poznámku podezřívavce. Izraelský zpravodajský web Debka, velmi často dobře informovaný, charakterizuje Amírího jako pěšáka íránské tajné služby v tiché válce proti CIA. Naopak americká oficiální místa v čele s ministryní zahraničí Clintonovou opakují verzi, že Amírí byl ve Spojených státech dobrovolně a ze své vůle se do Íránu vrátil.

Buď jak buď, Amírí se skutečně nukleární technologií zabýval a v Americe se ocitl, tato fakta jsou nesporná. Orgány Evropské unie zařadily v roce 2008 jeho pracoviště, totiž univerzitu Malek Aštar, mezi instituce podezřelé z vývoje zbraní hromadného ničení. Univerzita je pod přímým vlivem Revolučních gard, tedy tvrdého jádra ozbrojených sil íránského totalitního režimu. Podle jedné teorie CIA zverbovala Amírího, ještě když na univerzitě pracoval, a pomohla mu utéct během poutě do Mekky 31. května 2009. O tři měsíce později Američané oznámili, že Íránci budují u města Kómm další jaderné zařízení na obohacování uranu.

Amírího útěk budí podezření. Lidé v jeho postavení nesmějí cestovat do ciziny, jen si vzpomeňme na poměry, které u nás vládly před rokem 1989. Výjimkou je cesta do Mekky, ovšem i ta je přísně organizovaná a sama Saúdská Arábie rozhodně není liberální stát, ve kterém by bylo snadné se nepozorovaně pohybovat. Však také íránský ministr zahraničí Mottakí obvinil Saúdskou Arábii, že Američanům pomohla v Amírího únosu. To je velmi pravděpodobné, s tou výhradou, že právě tak mohla pomoci Íráncům v propašování falešného informátora do Ameriky.

Co je velmi nepravděpodobné, je to, že by saúdskoarabská tajná služba nevěděla o přítomnosti takto postavené osoby na území státu a nechala by ho jen tak bez dozoru.

Íránská obvinění Saúdské Arábie by pak byla součástí výroby informační mlhy.

Mají-li pravdu ti Izraelci, kteří Amírího pokládají za dezinformátora a nastrčence, pak je namístě otázka, proč Írán pokládal za nutné Amírího stáhnout právě v tuto dobu. Kolem íránského jaderného programu houstne atmosféra. K doposud jalovým sankcím se opatrně přidává i Rusko a jeho prezident Medveděv vyzval Teherán k objasnění „vojenských složek“ jaderného programu. To je velmi diplomaticky vyjádřeno, protože Írán dosud tvrdil, že jeho jaderný program je čistě mírový, a tudíž žádné vojenské složky nemá.

Mezinárodní společenství se snaží na Írán tlačit už osm let. V roce 2002 íránská exilová opozice zveřejnila informace o tajných zařízeních ve městech Natanz a Arak a Írán byl následně donucen umožnit inspekce Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE). Ukázalo se, že Írán podniká v podstatě nelegální pokusy už 18 let. Háček je v tom, že ve světě jaderných technologií je někdy úzká hranice mezi mírovým a vojenským využitím.

Jaderný program zahájil v Íránu už šach Réza Pahlaví, který plánoval ještě ve dvacátém století postavit 23 reaktorů. Současný režim na tyto plány navázal a chystá se postavit v příštích dvaceti letech elektrárny o celkovém výkonu 7000 MW. Je to rozhodnutí do jisté míry překvapující, když uvážíme, že právě Írán nemá o využitelná fosilní paliva nouzi. Jenže právě tak to může být známka prozíravosti jak ekonomické, tak ekologické.

Pochybnosti však vyvolávají i některé technické detaily týkající se provozu jaderných elektráren. První komerční elektrárna stojí ve městě Búšehr. Podle smlouvy o nešíření jaderných zbraní má „nejaderná“ mocnost (nejaderná ve smyslu vojenském) právo provozovat elektrárnu, pokud bude palivo dovážet a po energetickém využití ho vrátí k dalšímu zpracování. Jenže ve smlouvě je právě v této věci obsažena nedůslednost, jelikož smlouva umožňuje svým signatářům plné využití palivového cyklu. Tedy i zpracování využitého paliva, kde ovšem je ta osudná výhybka umožňující vytvářet komponenty jaderných zbraní.

Na začátku letošního června Rada bezpečnosti OSN uvalila na Írán další sankce. Moc se o tom nemluvilo. Jsou to další sankce v řadě a o jejich účinnosti lze úspěšně pochybovat. Podstatné ale je, že se k nim připojila Čína a Rusko, tedy i ta mocnost, jejíž prezident se domáhá informací o „vojenské složce“. A naopak proti se postavilo Turecko, významná mocnost středovýchodního regionu. Turecko, které pochopilo, že jeho vstup do Evropské unie je zatím v nedohlednu a že si Írán v současném světě slábnoucí Ameriky a Evropy upevňuje prestiž ve „zbytku světa“, který je větší, lidnatější a čím dál ekonomicky výkonnější.

To tedy jsou ony širší faktory, které mohou vrhnout jakési světlo do temnot kolem Amírího údajného únosu a nyní kolem jeho údajně dobrovolného návratu do Íránu. Teorie o „nátlaku skrze rodinu“ je napadnutelná. Pokud Amírí opravdu pracoval pro CIA, musel od první chvíle spolupráce vědět, že tím působí smrtelné nebezpečí nejen sobě, ale i své ženě a dítěti a že je to nebezpečí neporovnatelně větší, pokud se rozhodne k útěku.

Když za Stalinovy éry zůstal v Americe Viktor Andrejevič Kravčenko, dnes už zapomenutý hrdina a mučedník, nevyslyšený svědek Stalinových zločinů, vědomě odsoudil všechny své blízké k smrti a své odhalení režimu realizoval i s tímto příšerným vědomím. S pomstou na rodině počítají všichni otevření protivníci totalitních režimů. Spíše je tedy Amírího jakoby triumfální návrat do vlasti pokračováním zpravodajské a propagandistické hry, která ve svých důsledcích má – z hlediska Íránu – upevnit obraz USA jako světového satana a naopak Íránu jako říše na vzestupu.

Nesmíme totiž zapomenout, že toto představení není určené ani pro americké, ani pro evropské publikum. Tato publika přestávají být zajímavá a významná.

LN, 17.7.2010