Je krátkozraké označit Trumpa, Johnsona a evropské protestní strany za populisty, kteří odejdou, stejně jako přišli. Co když se jedná o předzvěst trvalé změny politického stylu?

Ospalá politika

Byly doby, kdy politici stáli v čele skupin občanů, kteří chtěli něco změnit. Dnes jsou z nich spíše správní úředníci, kteří se snaží všechno kontrolovat.

Politici jsou stejní jako my a chtějí si svou práci usnadnit. Proto se snaží vyloučit nejistotu a náhodu tím, že společnost vtěsnají do svěrací kazajky co nejpodrobnějších předpisů na všechno. Parlamenty chrlí legislativní smog, protože věří, že tak budou společnost snáze ovládat. Ve skutečnosti ale jenom zvyšují obtížnost vládnutí, protože společnost je potažená lepkavou pavučinou zákonů, která znemožňuje účelné a účinné rozhodování.

Zavedené politické strany nejsou ani ochotné, ani schopné energicky prosazovat účelná opatření a respektovat přání občanů. Dávají přednost „řešením“, která jsou pro ně nejsnazší, a podobají se lékaři, který na zápal plic naordinuje sedativa a kontrolu za půl roku.

Svou váhavost politici zdůvodňují tím, že dnešní svět prý vylučuje jednoduchá řešení. To je však pouze otázka vůle k činu. Pamatujete si, jak dlouho, tajně a bez ohledu na kritiku byla vyjednávána TTIP, obchodní smlouva mezi Amerikou a Evropou? Ale když skončil Obama, tak Trump vyslovil jednoduché „ne“ a zeměkoule se nepřestala točit. Naopak. Trump dokonce vypověděl i smlouvu s Kanadou a Mexikem a velmi rychle vyjednal pro Ameriku výhodnější podmínky.

A jak dlouho Mayová vyjednávala brexit a jak rychle dosáhl dohody Boris Johnson? Ti, kteří tvrdí, že Johnson jenom ustupoval, tak ať si přečtou smluvní text. A dosáhl by pro Británii ještě víc, kdyby parlament dodržel slib respektovat referendum a nepodtrhl ho.

To, že se v Bílém domě a v Downing Street objevily dvě energické osobnosti nebyla jen „provozní porucha“ dosavadního systému vládnutí. Do sedla jim pomohla také historická situace volající po novém stylu politiky a po energických vůdcích, kteří se zaměří na to podstatné.

Pomalé, rozplizlé a neprůhledné vládnutí je první důvod, proč ve společnosti roste poptávka po přímočařejším a razantnějším politickém stylu.

Kdo vlastně vládne?

Druhý důvod je to, že se volení politici dělí o moc se silnými podnikateli, vlivnými médii a lobbisty. Ti všichni jsou zapojeni do řetězců vzájemných závazků a laskavostí. Političtí vůdci a ostatní silní hráči se setkávají v diskrétních kroužcích a výsledkem jejich špitání jsou řešení vyvážená tak, aby uspokojovala hlavně jejich vlastní zájmy. A proto vládnoucí vrstva diktuje zbytku společnosti „důležitá“ politická témata a jejich jediná „správná“ řešení.

Co to konkrétně znamená, ukázala americká studie Martina Gillense a německý výzkum Armina Schäfera. V obou případech se dá výsledek shrnout do jedné věty: Čím více obyčejných lidí považuje nějaký politický krok za důležitý, tím pravděpodobnější je, že nikdy nebude uskutečněn. Ta slova si nechme rozplynout na jazyku, protože to je hlavní příčina rostoucí zloby těch tam dole. Ve Francii vedla ke vzniku „žlutých vest“, v Německu k AfD a v Anglii k zatrpklému odporu proti setrvání v EU. Vztek opomíjené většiny na ty tam nahoře je druhý důvod pro vznik poptávky po přímočařejším a razantnějším politickém stylu.

Jeho témata leží již dlouho na ulici a čekají na toho, kdo je sebere. Jsou to přesně ta témata, kterými se vládnoucí vrstvy odmítají zabývat: Zkrocení globalizace, zrušení eura, vlastenectví, chudnutí nižších vrstev, podpora tradiční rodiny, odmítání multikulturalismu a politické korektnosti atd.

Trump a Johnson jsou političtí disidenti uvnitř vládnoucí vrstvy. Uvnitř vysoké politiky se chovají jako „žluté vesty“. Stejně jako lidé ve francouzské provincii porušují i oni pravidla, požadují „nemožné“ a „nemyslitelné“ - a to okamžitě. Podobně jako Salviniho Lega nebo německá AfD reagují na volání těch, o které se nikdo nestará. To, že se političtí disidenti dole i nahoře vůbec objevili, má dvě příčiny:

1. Zdeformovaná reprezentativní demokracie blokuje rychlé a nutné změny a také brání energickým vůdcům prorazit nahoru.
2. Přehlížená nižší a střední třída se odmítá smířit s tím, že vlády rozhodují bez nich o nich, a proto si hledá své vlastní reprezentanty.

Jiní vůdci a jiná politika

Ale nesmíme zapomenout, že žádní političtí disidenti nejednají nezištně. Také Donald a Boris mají své vlastní cíle a ty jsou navlas stejné jako cíle všech politiků: získat a udržet moc. Ale na rozdíl od svých konkurentů pochopili dvě věci:

Zaprvé to, že pomocí dosavadního stylu politiky ke svému cíli nedojdou. Proto odmítají zaběhané politické procedury.

A zadruhé používají, na rozdíl od ostatních politiků, ten nejpřirozenější, a proto i nejúčinnější nástroj k získání moci. Uspokojují poptávku normálních lidí po tom, aby někdo konečně prosazoval jejich přání.

Trump a Johnson sice uskutečňují vlastní mocenské cíle, ale přispívají tím (zčásti možná i nevědomky) k řešení dvou hlavních úloh skutečně demokratického vládnutí: jak zajistit, aby vládnoucí respektovali také zájmy těch tam dole, a jak zvýšit účelnost a účinnost politického jednání vůbec.

Rambo v Bílem domě a rebel v Downing Street jdou razantně za svým, ale slouží tím myšlence, která je podstatou demokracie: O tom, co je důležité a jak s tím zacházet, má rozhodovat celá společnost. Politici mají pouze navrhovat různé možnosti, jak problémy rozpoznávat a řešit.

Skutečnost je ale právě opačná. Vládnoucí určují, co je problém i to, jak ho řešit. A lid sice (ještě) smí svobodně volit, ale již si nemůže vybrat jinou politiku. Zvolí možná jinou vládu, ale prakticky nikdy také jiné vládnutí. A to již není není demokracie.

Navíc jde dnes o všechno. V nehostinném světě končící globalizace, stagnujícího růstu, zostřujícího boje o blahobyt a akutního ohrožení západního způsobu života nemohou obstát společnosti vedené sebestřednými a bázlivými elitami spoutanými systémem jánabráchismů.

Pronásledování disidentů

Víme tedy, že disidenti ve vysoké politice nejsou nezištní a samozřejmě nejsou ani neomylní. Ale již dnes dokázali rozhýbat stojaté vody ospalé tradiční politiky ve všech západních zemích a naznačili, jak vyřešit rozpor mezi akutními hrozbami a zdlouhavým politickým jednáním.

Ukázali světu, že pouze ti, kteří mají odvahu porušit pravidla, dokážou přestavět kulisy, v nichž se politika odehrává. Jenom oni mohou rozbít hradbu ze stohů protiřečivých zákonů, nekonkrétních smluv a politických floskulí. Hradbu, ze kterou se schovávají ti, kteří nechtějí vzít na vědomí, že má-li demokracie přežít, tak se musí ekonomicky, politicky a hodnotově obnovit a energicky jednat.

A proto mají mocné a ke všemu odhodlané nepřátele. Jejich protivníci jsou ti, jejichž prospěch je neoddělitelně spjatý se starým způsobem vládnutí. Patří k nim dobře zabezpečení politici, kazatelští novináři, bádáním otupělí profesoři, rozmazlení měšťáci a také „pokrokoví“ snobové, kteří se chtějí blýsknout svou morálností. Všichni tihle „lepší lidé“, kteří jsou povzneseni nad obyčejným životem těch tam dole, odmítají jakoukoliv změnu politického stylu. Ale nejmocnější nepřátelé jsou ti, kteří hovoří o požehnání volného obchodu a nutnosti nadnárodních institucí a myslí hlavně na to, jak v rámci globalizace vygumovat svoje daně.

Důvodem nenávisti, kterou jejich odpůrci projevují vůči disidentům ve vysoké politice, jsou jenom zčásti rozhodnutí Trumpa nebo Johnsona a dalších v jednotlivých politických otázkách. Jejich nepřátelům v Americe i v Evropě vadí v první řadě to, že oslabují a dokonce rozbíjejí dosavadní rozhodovací kartel těch, kteří pod pláštíkem reprezentativní demokracie skutečně vládnou.

A tak jsou političtí disidenti v Americe i v Evropě napadáni s nebývalou zatvrzelostí. Trumpovi protivníci se ani tři roky po jeho zvolení nesmířili s tím, že se stal prezidentem. Po celou dobu jeho vlády nenabídli žádnou vlastní politickou ideu až na „Trump musí pryč“. Ke kriminalizaci svého prezidenta již použili úplně všechno: údajné sexuální obtěžování, úplatky, nekompetentnost, kolaboraci s cizinou. Již to, že Trump dýchá, je pro ně zločin. Takhle bojují jenom ti, kterým jde opravdu o všechno. Totéž zkouší na Johnsona a na evropské protestní strany.

A tak Trump nemusí být znovu zvolen a Johnson může být vyšachován parlamentními intrikány. Jaké by bylo jejich dědictví?

Zůstanou po nich silné impulsy a některé trvalé změny. Trumpovo „America first“ a Johnsonovo „převzít sami kontrolu“ ukázaly neotřesitelný význam národních zájmů a výrazně přispěly k oslabení nadnárodní globalistické politiky.

Trump a Johnson jsou také dokladem toho, že se pořád ještě rodí odhodlaní a energicky za svým cílem jdoucí vůdci. A konečně: obyčejným lidem dali oba dva naději, že je možné vzepřít se sebestředným elitám.

Možná přišli političtí disidenti v Americe a v Evropě včas a Západ dostane ještě jednu šanci. Ale možná přišli pozdě a jejich vzpoura proti pomalé, rozplizlé a neprůhledné politice již nepomůže. Jedno je však jisté. O Trumpovi a Johnsonovi, stejně jako o evropských protestních politicích napíší budoucí historici, byť třeba v čínštině nebo v arabštině, že se aspoň pokusili odvrátit zánik západní civilizace.

Upravený text pro DNES