SVĚT: Radostná zpráva pro příznivce chomoutu
Valné shromáždění OSN v činnosti zdárně pokračuje, podařilo se prosadit tzv. Anti-Blasphemy Resolution – zákaz „rouhání“, závažného provinění, k němuž dojde v případě, že muslimovo náboženské cítění bude dotčeno. A bude povinností členských států takové pachatele trestat.
Dosud se celý svět nepodřídil. Už ale víc než poprchává, zejména nad ustrašenými evropskými hlavami se otvírá prostorný chamberlainovský deštník. A měřit se důsledně bude nestejným metrem. Se zalíbením jsem si prohlížel dokumentární videa z Londýna s davy rozkacené mohamedánské mládeže třímající plakáty s krvelačnými postuláty SMRT DEMOKRACII. Leckomu a ledačemu se hrozilo, též se slovy KILL JUICE. Zadumal jsem, abych dešifroval požadavek, proč že vraždit Šťávu, než mi došlo, že zarputilci nejsou zcela perfektní v zacházení s angličtinou a zřejmě si popletli šťávu s Židy (JEWS). Tak či onak, policie proti provinilcům jazykovým či jiným nezasáhla.
O vzpomínkovém dni Holocaust Memorial Day 2008 se v Londýně sešla hrstka, necelých sto účastníků. Stali se terčem pozornosti zřetelného druhu mládeže. Ta na ně házela kamení a častovala slovní pohrůžkou smrti. V lednu 2009 pro-palestinští demonstranti pochodovali s nasazenými maskami Židů s velkými ohnutými nosy, jakoby chlemtající krev arabských dětiček. Policie demonstraci povolila, ale zakázala protidemonstraci, poněvadž se tam objevila izraelská vlajka.
Počítejme hlavy, nosy, hlasy. V Londýně žije odhadem 150 tisíc Židů (převládá věk střední a pokročilý) a jeden milion muslimů, s velikou převahou mládeže, nezřídka pramálo asimilované. Rozhoduje nikoliv mlčící většina, ale hodně hlasitá menšina. Jestliže extrémisté nemohou dodat hlasy, tak dodají decibely, ty budou dominantní.
Nedávné statistické průzkumy potvrzují pokračující důkladnou demografickou změnu ve Velké Británii, kde počet muslimské populace roste desetkrát rychleji než zbytek společnosti. Stejně tak se odhaduje, že Amsterdam, Rotterdam, Antverpy a mnohá další evropská města se již brzo dočkají stavu, kdy islámská menšina se stane většinou.
V prvním kole tenisového Davis Cupu se Švédsku vylosováním stala nepříjemnost utkat se s Izraelem a místem střetu bylo Malmö, švédské město to nejvíc muslimské. Z bezpečnostních důvodů na velikém stadionu se hrálo bez diváků – pouze pár oficiálů a novinářů přítomno. A venku za branami deset tisíc demonstrantů domáhajících se zrušení události.
Funguje ještě v České republice francouzský Carrefour? Dočítám se o iniciativě radikálů, na sobě trička s požadavkem BOJKOT IZRAELE: provedli inspekci prodejen, prohlédli zboží kus po kuse, odstranili vše v Izraeli vyrobené, naházeli do vozíků, odvezli, zničili, a nikdo si netroufl proti barbarství zasáhnout.
Prý už brzo brzičko nenávist vůči Izraeli se stane občanskou povinností každého Evropana. Tak hanebné předpovědi se mi nechce věřit, ale dost chmur působí výsledky průzkumu veřejného mínění v Evropě: antisemitismu se tam daří líp než kdykoliv od doby druhé světové války. Průzkum též došel ke zjištění, že většina (59%) Evropanů pokládá Izrael za největší hrozbu světovému míru. V Německu je těch procent víc (65%), v Rakousku ještě víc (68%) a všechny přetrumfne Nizozemí (74%), což už se rovná náladám porovnatelným v arabských státech.
Není divu, že eventualita emigrace získává u leckoho na přitažlivosti. Pro zájemce z Francie nejvíc žádoucí se zdá být kanadská frankofonní provincie Quebec.
A že by někde jakési vzepření, odpor, účinně přispět k potírání mezinárodního terorismu? Pouze jsem se dočetl o lokální iniciativě provokativně se krmit kobližkami v měsíci Ramadanu, kdy přes den muslimové musí držet půst.
O dobrém, přímo výtečném nápadu jsem se dozvěděl e-mailem z Austrálie. Byla to výzva k patriotické iniciativě v neděli odpoledne – série záběrů z australských ulic, v nichž se promenují tuze ladné ženy, všechny totálně nahaté. Perfektně podvratné počínání. Vždyť pro pravověrného mohamedána pohled na neoděnou ženu, s výjimkou vlastní manželky, je smrtelným hříchem, kdy pak nezbývá nic jiného než spáchat sebevraždu.
Přemýšlím o vhodné variantě v českých podmínkách: kobližky nebo nudismus nebo aspoň veřejné komunální požírání špekáčků vepřových, šťavnatých. Zejména o Ramadanu.
***************************************
Poznámka redakce: Upozorňujeme čtenáře, že v nakladatelství Šulc-Švarc vyšla nová knížka Oty Ulče. Nese název Slasti plavby od Radbuzy k oceánům a autor-suchozemec v ní líčí deset týdnů strávených na palubě zaoceánské lodi.
Zcestoval celý svět několikrát dokola a vždy to bylo letadlem, nyní se ale vypravil do čtyř úhlů světa na velké lodi. Plavil se kolem Aljašky, Karibikem vnikl do Panamského průplavu, aby ho důkladně prostudoval. Srovnává nebetyčné rozdíly ve vývoji Ameriky na severní a jižní polokouli a medituje o tom, jak by to bylo dopadlo, kdyby Britové a Španělé jeli kolonizovat opačným směrem. Z Chile pak obeplul Ameriku děsivými vodami kolem Ohňové země, v intimním sousedství Antarktidy, kam si už neodskočil, ale něco užitečného k zapamatování z polárního kontinentu se také dozvíme. O to více místa věnoval čtvrté plavbě z Nového Zélandu do Japonska po bojištích 2. světové války, kde se pustil do nástinu válečných strategií z Pacifiku, čtenářům v Evropě vesměs málo známých.
Čtenáři Neviditelného psa některé autorovy příběhy, zážitky a s nimi spojené úvahy znají z jeho článků, nyní mají možnost přečíst si je v ucelené podobě a doprovozené kromě fotografií i kresbami Jiřího Slívy.
Další záběry ze křtu knihy Slasti plavby od Radbuzy k oceánům můžete zhlédnout na YouTube.com/Neviditelný pes
Neoficiální stránky Oty Ulče
