SVĚT: Protiizraelská zaujatost OSN
Nesmíme opomenout, že OSN založilo 51 států, z nichž velkou většinu tvořily státy demokratické. Od 70. let se situace změnila – OSN měla 144 členských států a téměř všechny byly totalitní, despotické, nedemokratické, převážně s jednou politickou „státostranou“. Šlo o země sovětského bloku, na jejichž území se nejednou prováděl výcvik různých antikapitalistických teroristických komand, dále pak země muslimské a africké, které dohromady tvořily funkční většinu, takže o nějakých akcích proti terorismu nemohlo být vůbec řeči. Tímto způsobem se tehdejší Sovětský svaz snažil pronikat a rozšiřovat sféry svého vlivu do různých částí světa rádoby mírovou cestou a současně však nehumánním postupem řešit především problematické soužití s Židy v národnostně pestré paletě obyvatel SSSR. Byli to právě sovětští Židé, kteří začali v těchto letech usilovat o přesídlení do Izraele v masovém měřítku, a tak poukazovali na neudržitelné poměry a pošlapávání lidských práv v SSSR.
Vliv SSSR v OSN byl samozřejmě velký, a dnes již není tajemstvím, že vlády mnoha „spřátelených“ států byly zcela závislé na finanční a hospodářské pomoci Moskvy. Nebylo tak nesnadné usměrnit hlasovací mašinérii proti Izraeli. A tak se právě od této doby stal Izrael doslova fackovací panákem rasistů všech barev - ať již islamistických, či komunistických, tedy těch, kterým byla lidská práva zcela prázdným pojmem či jen zástěrkou lživé politiky.
Po bezprecedentním napadení Izraele r. 1973, kdy židovský stát ztratil 2 500 vojáků, se sešlo Valné shromáždění OSN a označilo Stát Izrael za jediného viníka konfliktu namísto Egypta a Sýrie, které tento konflikt vyprovokovaly. Téměř všechny rezoluce přijaté během 70. let byly namířeny proti Izraeli. Roku 1974 se VS OSN rozhodlo, že vyloučí Izrael z OSN, ale od svého úmyslu nakonec upustilo, když Spojené státy pohrozily, že odejdou z VS a přestanou finančně podporovat země třetího světa. Úřad generálního tajemníka se přestal řídit zásadami Charty. Stejného roku byl pozván na zasedání teroristický vůdce Jásir Arafat, držící v jedné ruce zbraň a v druhé „mírovou“ ratolest, a bezostyšně proklamoval nutnost zničení židovského státu. O rok později - 1975 - OSN při hlasování v poměru 70:29 (29 členů se zdrželo) označilo sionismus za „rasismus“. Rezoluci navrhly Kuba, Libye a Somálsko, jež byly sovětskými satelity.
Americký delegát Leonard Garment byl zděšen použitím termínu „rasismus“, který se nevztahoval na konkrétní případy bezpráví, ale posloužil k nactiutrhání všem těm, kdož byli zrovna v nemilosti. Naproti tomu Idi Amin, ugandský kanibal, hrdlořez a terorista, zodpovědný za genocidu kmene Obote, byl r. 1975 odměněn aplausem ve stoje, když obhajoval nacistickou genocidu a sliboval, že se zasadí o to, aby byla v Ugandě vztyčena socha Hitlera. Jásir Arafat, vůdce OOP (Organizace pro osvobození Palestiny), se stal členem Valného shromáždění, OOP získala mezinárodní uznání. V r. 1976 VS doporučilo, aby se všichni zasadili o „úplné provedení nezadatelných práv palestinského lidu včetně jejich návratu na území celé Svaté země“ (i území dnešního státu Izrael). Po libanonské válce r. 1982 se sešlo VS a vydalo další rezoluci odsuzující pouze stát Izrael a nikoliv palestinské teroristy, kteří z Libanonu podnikali vražedné výpady proti izraelským civilistům. Mezi roky 1982-1989 se arabské státy snažily upírat Izraeli právo na jeho místo v OSN, zástupci Spojených států proto demonstrativně opustili UNESCO kvůli protiizraelské zaujatosti. Země OECD kvůli nátlaku zejména muslimských zemí odmítaly přijmout mezi sebe Izrael, přestože je židovský stát po ekonomické stránce velmi vyspělý. Proti Izraeli byly přijaty desítky rezolucí hlavně během a po první palestinské intifádě. VS označilo Izrael za nacistický stát, černý bod planety. Někteří představitelé muslimských zemí líčili Izrael jako „rakovinný vřed na Blízkém východě, který musí být odstraněn“. Protiizraelská nenávist se nezastavila ani v 90. letech a bohužel přerostla i do 21. století. Další smršť protiizraelských rezolucí přišla po 2. palestinské intifádě, ačkoliv tuto rozpoutali militantní a zfanatizovaní Palestinci. Stát Izrael, který byl členem OSN již roku 1949, nebyl na rozdíl od arabských zemí nikdy zvolen do Rady bezpečnosti. Organizace pro osvobození Palestiny nebyla nikdy kritizována za teroristickou činnost proti Izraeli. Ani ona, ani organizace Hamas, Brigády mučedníků al Aksa a jim podobná uskupení na bázi terorismu nebyla celosvětově pranýřována. OSN dokonce ani neodsoudila hrůzný masakr izraelských sportovců na olympiádě v Mnichově. Není divu, že takovéto nehodnotné, jednostranné a realitu přehlížející, nespravedlivé rezoluce nemohou být ze životně důležitých důvodů pro Izrael závazné a že mnohé Izrael neuznává a neplní.
Je nepochopitelné, že OSN odsuzovala všechny formy rasismu, jen ne antisemitismus, který odmítla důsledně potlačovat. Jen tak se mohou v mnoha denících Blízkého východu objevovat otřepané nenávistné a lživé pomluvy, neštítící se omílat dokola „krvežíznivost“ a „krvelačnost“ židů, připisovanou jim nikdy nepotvrzenými fámami z dávné historie. (Jako protipól k těmto pomluvám se musím zde alespoň okrajově zmínit o lékařích židovského původu, kteří pro svůj věhlas a lékařské dovednosti posunuli léčebné metody pro celé lidstvo až na současnou moderní úroveň.) Například v saúdskoarabském deníku vyšla karikatura znázorňující židovského muže, jak chlemtá krev arabskému dítěti, v Libyi vyšel novinový článek popisující praktiky, při nichž Židé používají krev muslimských dětí na výrobu macesů, palestinské noviny zase obvinily Stát Izrael z úmyslného nakažení palestinsko-arabských dětí virem HIV. Vrcholu dosáhly libanonské časopisy, když označily holocaust za velký podvod sionistické propagandy.
Je trapné, že podobné středověké názory ve vztahu k židům a Izraeli nacházejí živnou půdu ještě i v novém tisíciletí. Není pochyby o tom, že byla-li by zničena izraelská demokracie, byla by bezesporu ohrožena i naše civilizace, což určitě není v zájmu bohužel dosti bezzubé OSN.
