Povstání bylo nepřímou reakcí na nepružnou a diskriminační koloniální politiku Paříže. Posvátné heslo republiky "Volnost, rovnost, bratrství", platilo až do první světové války pro alžírské muslimy jen velmi omezeně. Teprve válečná hrozba donutila ministerského předsedu Clemenceaua garantovat muslimským Alžířanům francouzské občanství výměnou za přijetí mobilisační povinnosti. Tuto dohodu prosadila vlivná organizace vzdělaných a zámožných muslimů, která se zasazovala za úplnou integraci Alžíru do Francie se stejnými právy jako měli občané Francie. Jejich snahu Paříž ignorovala s arogancí válečného vítěze. S koncm války bylo zrovnoprávnění pomalu opuštěno a pro Alžířany znovu zaveden diskriminační statut "domorodce".

Reakce na tuto krátkozrakou politiku na sebe nenechala dlouho čekat. V roce 1926 vznikla politická organizace "Hvězda severní Afriky" složená z nacionalistů, odborářských předáků, náboženských demagogů a komunistů. Jádrem její politiky bylo odtržení Alžíru od Francie, svoboda sdružování a tisku, pozemková reforma, zakládání arabských škol a konfiskace velkých koloniálních majetků. Hnutí nebylo nikdy jednotné. Vždy stála proti sobě dvě křídla: komunisticko-odborářské a náboženaká rada - ulema. V tomto prostředí vyrostly dvě vůdčí osobnosti . Muslimský nacionalista Messali Hadž a liberální socialista Ferhat Abbas. S nástupem Leona Bluma v roce 1936 se na chvíli zdálo, že reformisté dosáhnou svého. Blumově vládě bylo předloženo společné usnesení Alžírského muslimského kongresu a Alžírské komunistické strany požadující politickou integraci Alžíru s Francií, integraci vzdělávacího systému, stejná práva pro francouzského občana muslimského vyznání, pozemkovou reformu, svobodu užívání arabštiny v tisku, stejnou mzdu za stejnou práci pro Alžířany i kolonisty a sjednocený rovný volební systém.

Ač reforma získala podporu ministra Violetta, byla od počátku bojkotována alžírskou koloniální byrokracií, bohatými kolonisty a vojenskou hierarchií. Po kapitulaci stranila místní byrokracie vichystické vládě, zavedla tvrdé antisemitské zákony a uvěznila většinu představitelů politické opozice. Tato vláda pod vedením admirála Darlana zůstala věrna vichystcké vládě i po vylodění Spojenců v roce 1942, jimž se po tři dny vojensky bránila. Spojenecký velitel francouzské severní Afriky generál Henri Giraud vyzval alžírské muslimy k podpoře válečného úsili. Ferhat Abbas a 24 lokálních předáků podporu slíbili, ale požadovali svolání muslimského kongresu, který by vytýčil politický program budoucích reforem v rámci republiky, což Giraud odmítl s poukazem, že politikou se bude zabývat až po vítězství.

Pro Abbase to byl rozhodující moment a od té chvíli začal koketovat s odtržením od Francie. Výsledkem byl Manifest alžírského lidu předložený francouzské moci v roce 1943, který kromě Abbase a Hadžiho podepsalo 54 alžírských a světových osobností. Manifest v podstatě požadoval konfederaci. Exilová francouzská vláda jmenovala komisi, která po "prostudování" Manifestu navrhla řešení v podobě lehce modernizovaného Violettova plánu, které bylo v tomto okamžiku už pro alžírské nacionalisty nepřijatelné. Stupňující se napětí mezi kolonisty a domorodci explodovalo 8. května 1945 v městě Setifu, kde při oslavách konce války nesli demonstranti - přes policejní zákaz - i nacionalistické vlajky a transparenty. Kdo vystřelil první už asi nikdo nezjistí, ale v následující řeži zahynulo několik demonstrantů a policistů. Poté se demonstarnti vrhli na kolonisty a 103 jich zabili. Ve vládní vojenské odvetě zahynulo nejméně 1500 Alžířanů, ale někteří autoři hovoří až o desítkách tisíc. V následujících represích byl uvězněněn jak Hadži, tak Abbas a další nacionalističtí předáci.

Nacionalistické organizace byly zakázány, což pouze vedlo k tomu, že se pocvičily v ilegální práci. Abbasova organizace UDMA (Unie demokratického alžírského manifestu) stále ještě propagovala volnou federaci s Francií. Hadžova separatistická (Hnutí triumfu demokratických svobod) MTDL v tvrdé opozici Abbasovi trvala na úplné nezávislosti, stejně jako hluboce ilegální PPA, která však požadovala vytvoření náboženského muslimského státu. Ta jako první zorganizovala i vojenské jednotky, kterým velel Ahmed ben Bella. Francouzi opět reagovali neadekvátně - místo dialogu zákazy a deportace. V roce 1952 byl zatrčen Hadž a deportován do Francie. Ben Bella uprchlo do Egypta, kde za plné podpory presidenta Nasira zorganizoval polovojenskou organizaci CRUA (Revoluční výbor společné akce), která se v říjnu 1954 přejmenovala na FLN a během měsíce zahájila vojenská a teroristické operace v Alžíru.

V prvním roce povstání válčila FLN osamocena, Ferhat Abbas stále hledal cestičku k dohodě s Paříží a komunisté jako obvykle čekali na povel z Moskvy, která ještě tehdy váhala podpořit hnutí se silným náboženským momentem. Integracionisté (dávající přednost existenci Alžírska v rámci federace) během příštích dvou let ztratili zbytek podpory obyvatel, hlavně díky francouzské neochotě přijmout kompromisní řešení odpovídající změnám politického klimatu v koloniích. V dubnu 1956 odletěl Ferhat Abbas do Káhiry a váhavě se připojil k FLN.

Vně organizace zůstala pouze trockistická MNA Messeli Hadže, která měla silnou oporu v odborové unii alžírských pracujících ve Francii. Ta se také stala cílem nemilosrdných útoků Ben Bellových komand FLN, během nichž zahynulo v "kavárenských" přepadech přes 5000 lidí.

Politicky velmi nestabilní Francie padesátých let sílu a vliv FLN silně podcenila. Koloniální správa prošpikovaná nepotismem a korupcí nebyla schopna nejen zakročit, ale nově vzniklou situaci ani analyzovat. Bezohledná FLN této byrokratické paralýzy využila a zaútočila na unmírněné muslimy, jimž spojení s Francií vyhovovalo. První tuto vlnu násilností pocítili nezávislí farmáři s evropskými kořeny zvaní pieds-noirs (černé nohy), jejichž farmy byly soustavně vypalovány a farmáři vražděni. Mnozí se proto majetku raději zbavili a přesídlili do Alžíru, kde začali s tichým souhlasem policie organizovat ozbrojená komanda, která naopak nevybíravě likvidovala podezřelé arabské vesnice a vraždila Alžířany podezřelé ze spolupráce s FLN. Hrdý zámořský department propadl chaosu a panice.

Francouzská vláda konečně pochopila, že jde do tuhého a vyslala do Alžírska jako guvernéra Jacquese Soustella, schopného organizátora a přesvědčeného gaullistu, který zahájil plán rozsáhlé ekonomické rekonstrukce, jež měla pomoci hlavně muslimskému obyvatelstu. Vedení FLN, s nelibostí sledující úspěch Soustellovy reformy, se uchýlilo k osvědčené taktice teroristů, vyprovokování silnějšího nepřítele - francouzské administrativy - k represím, jejichž důsledkem je vždy ztráta podpory místního obyvatelstva. Cílem provokace se stala vesnice Phillippeville. V srpnu 1955 byla přepadena ozbrojenou bandou FLN, která povraždila 123 lidí, včetně starých žen a dětí. Hromadná vražda vyvolala vlnu represí, jichž se vedle armády zůčastnily i paramilitární bojůvky kolonistů, jež se dopouštěly podobných krutostí na arabském obyvatelstvu jako FLN na kolonistech. Soustelle vyhlásil tvrdá protiopatření a demonstrující konzervativní kolonisté donutili správu zastavit reformy. Soustellův nástupce Robert Lacoste pak rozpustil alžírské zákonodárné shromáždění a autorizoval rozsáhlé pravomoci ozbrojeným silám. První příležitost k řešení byla promarněna.

Francie, frustrovaná mírou egyptské pomoci FLN se připojila k nešťastně organizovanému britskému pokusu o obsazení suezského kanálu. Akce bez podpory USA neměla šanci a její neúspěch posílil nejen Nasirovu pozici, ale i upadající prestiž rozkoly zmítané FLN. Když během roku 1957 FLN změnila taktiku a kooptovala do vedení Ferhata Abbase a tou dobou deportovaného Ben Bellu, získala plnou podporu sovětského tábora a začala vyvíjet tlak na Francii prostřednictvím OSN, zdálo se, že byl osud zámořského departmentu Alžír zpečetěn. Francouzská vláda nedokázala reagovat ani v té době ještě pro mnohé Alžířany přijatelnými jednáními, ani rozhodnou vojenskou akcí. Vojensky nebyla situace bezvýchodná. FLN disponovala asi 60 000 bojovníky, proti nimž mohl velitel Alžíru generál Raoul Salan nasadit kromě vlastních paradesantních jednotek a Cizinecké legie i 150 000 harkis (muslimských dobrovolníků). Ale následovala už jen krvavá agonie s násilnostmi páchanými oběma stranami.

FLN naplno uplatnila široký rejstřík nejůčinnějších teroristických metod - noční přepady policejních stanic a ničení civilní infrastruktury, únosy, rituální vraždy a zohavení francouzských vojáků, policistů i muslimů podezřelých z loajality Francii, a to včetně žen a dětí. Zpočátku si revolucionáři vybírali oběti mezi muslimskou pro-vládní hierarchií, ale později vybíjeli všechny, kdo odmítli FLN přímo podporovat. Během dvou let povraždili 6000 muslimů a 1000 křesťanů a Židů. Většina domácí populace však s přímou podporou FLN stále váhala.

Změnu přinesla až tzv. Bitva o Alžír na jaře 1957, kdy FLn přenesla těžiště teroristických útoků do měst. Během této ofensivy podnikala na 800 pumových atentátů a střeleckých přepadů měsíčně, čímž se jí podařilo vyprovokavat armádu k drastickým protiopatřením, jimiž nechvalně prosluli zejména parašutisté generála Jacquesa Massu, kteří se uchýlili k taktice kolektivních trestů - vypalování vesnic podezřelých z podpory FLN a zaháněním jejich obyvatel do koncentračních táborů. Z hor do rovin byly násilně přesídleny na dva miliony lidí. Levicově orientovaná media neopomněla zdůraznit brutalitu a mučení ze strany uniformovaných kolonizátorů, zatímco stejné metody revolucionářů přecházela mlčením. Ostatně tuto praxi provozují mnohá media dodnes. A tak se ironií osudu, stejně jako později ve Vietnamu stalo, že v okamžiku, kdy už měla armáda potlačení povstání na dosah ruky, ztratila válka podporu demokratické veřejnosti, jíž se pacifikace Alžíru proměnila v hrubou koloniální válku.

Francie "čtvrté republiky" se socialistickou vládou neschopnou dokončit žádnou akci se ocitla na pokraji politického kolapsu. Toho využil do Paříže se navrátivší guvernér Alžíru Jacques Soustelle a zorganizoval gaullistické hnutí odporu se silnou podporou armády. 13. května 1958 se vojenským pučem zmocnil generál Massu vlády v Alžíru. Generál Salan převzal předsednictví pučistického Výboru pro veřejného blaho (zdá se, že si Francouzi libují v poněkud hrůzu nahánějících asociacích) a vyzval prezidenta René Cotyho, aby jmenoval generála de Gaulla hlavou vlády národního sjednocení, která by zabránila opuštění Alžíru. Když týden nato Massuovi výadkáři obsadili bez odporu Korsiku, pochopila Paříž napoleonovskou symboliku a parlament a potvrdil de Gaullovo jmenování.

De Gaulle okamžitě jmenoval výbor pro novou ústavu "páté republiky", podle níž měl být Alžír volně svázán s Francií. Nová ústava zaručovala volební právo všem muslimům včetně žen, aby se mohli zůčastnit referenda o nové ústavě. Zároveň návštěvou Alžíru zakončenou zvoláním "vive l'Algerie Francaise", vzbudil unavené naděje starousedlých kolonistů. Pro budoucnost Alžíru, přišla tato iniciativa bohužel příliš pozdě. FLN reagovala vyhlášením provizorní exilové vlády, která byla okamžitě uznána sousedními Marokem a Tuniskem a několika dalšími arabskými státy a pochopitelně celým sovětským vazalstvím. V zoufalém pokusu zastrašit voliče a donutit je k bojkotu referenda, spustila FLN řetěz teroristických útoků jak v Alžíru, tak na území Francie. Nicméně navzdory teroru 80% Alžířanů přišlo k volbám a 96% většinou referendum schválili. V únoru 1959 pak byl Charles De Gaulle zvolen presidentem "páté republiky" a okamžitě vyhlásil program ukončení války a jednání o charakteru sebeurčení Alžíru ve spojení s Francií. Abbas však participaci na politickém řešení odmítl.

V jistých rozhodujících historických momentech jsou klasické demokracie až neuvěřitelně znevýhodněné závislostí na vůli občanstva a respektem k zákonům omezujícím mocenská rozhodnutí. Na prahu roku 1960 se Francie již po několikáté ocitla na podobné křižovatce dějin. Když se na podzim 1959 deGaulle poprvé v proslovu zmínil o sebeurčení Alžíru, evidentně pod tlakem OSN i partnerů z NATO, vyložili si to ultrakonservativní kolonisté jako zradu a s armádní podporou obsadili v městě Alžíru vládní budovy. De Gaulleovi se podařilo udržet autoritu u většiny armády i obyvatelstva a nepokoje rychle potlačil. Vůdci byli uvězněni. Jenže ilegální paramilitární bojůvky zůstaly ve hře a nyní kromě války muslimům vyhlásili válku i centrální vládě. Boj o Alžírsko se znovu rozhořel podle známého scénáře.

Armáda poměrně brzy získala situaci vojensky pod kontrolu a jak se později ukázalo, bylo i politické vítězství na dosah ruky. Jenže ve Francii se opozice vůči konfliktu rozšířila mezi všechny společenské vrstvy. Tisíce rodin vojáku a rezervistů padlých a zmrzačených v protahujícím se konfliktu začaly hlasitě volat po rychlém ukončení války i za cenu opuštění Alžíru. Svědectví o brutalitě a mučení domorodého muslimského obyvatelstva vyvolalo rozsáhlou vlnu domácího a mezinárodního odsouzení. Navíc se většina Francouzů začala přiklánět myšlence alžírské nezávislosti.

Na jaře 1961 vstoupila de Gaulleova vláda v jednání s FLN ve francouzském Evianu. Po měsících tahanic dospěly obě strany ke kompromisu a Francouzům byly předloženy k referendu tzv. Evianské dohody o podmínkách sebeurčení Alžírska, které referundum schválilo 91%. Během jednání se ještě paramilitární organizace francouzkých kolonistů a nesouhlasících vojáků OAS pokusila terorem zvrátit situaci, ale jelikož útočila atentáty proti všem, výsledkem byly jen stovky mrtvých a zničená infrastruktura. V červnu 1962 FLN a OAS uzavřely příměří a začal francouzský exodus. Během roku opustilo zem 1,4 milionu uprchlíků, mezi nimi prakticky všichni starousedlí Židé a mnozí profrancouzští muslimové. 1. července 1962 se 6 milionů Alžířanů (z 6,5 milionu voličů) rozhodlo pro nezávislost, kterou president De Gaulle vyhlásil v den 132. výročí francouzského obsazení Alžíru, 3. července 1962. Premierem Alžírska se stal Ahmed Ben Bella. Svoboda Alžířanům mnoho štěstí nepřinesla. Ben Bella sice vyhlásil neutralitu, ale v politické rovině se inspiroval Fidelem Castrem a zrušil stranický systém. Jedinou povolenou stranou zůstala FLN. V nekrvavém puči v roce 1965 byl Ben Bella vystrídán Hoauri Boumediennem, za jehož vlády zůstalo Alžírsko poměrně stabilní zemí s nevýkonným, kubánským modelem inspirovaným, hospodářstvím. Po rozpadu socialistického tábora propukla v devadesátých letech v zemi občanská náboženská válka, kterou přeurušila, ale zcela nezastavila, jen vojenská diktatura.

Kolonisté evropského původu pieds-noir (černé nohy) se již v Alžíru narodili. Jejich rodiče se tam začali stěhovat okolo roku 1830 a dekretem z roku 1871 se stali francouzskými občany. V daleko horší situaci byli tzv. "harkis", alžírští muslimové, kteří bojovali na straně Francouzů a byli pro zachování jeho statutu. V roce 1962 jich v armádě sloužilo 236 000. V očích FLN to byli zrádci a z historických prací vyplývá, že po vyhlášení nezávislosti jich bylo mezi 50 a 150 000 lynčováno, mučeno a zavražděno. Francie nebyla na uprchlíky připravena. Trvalo měsíce než se je podařilo slušně usídlit a roky než se zadaptovali na francouzské podmínky a začlenili do společnosti. Mnohým se to nepodařilo nikdy. Tito muslimové, na něž se většina Francouzů dívala s despektem, se jen těžko asimilovali a mnozí se pak začali sdružovat v izolovaných komunitách, jež později daly základ dnešním segregovaným ghettům.

Na povrch rovnostářská Francie nikdy rasovou integraci nevyřešila a vlastně se o to ani pořádně nepokusila. Až do nedávna převládal dojem, že když se o domácím rasismu nehovoří, tak neexistuje. Dnes, kdy otevřené nepřátelství mezi radikálními muslimskými skupinami, evidentně organizovanými ze zahraničí vyslanými a financovanými emisary nového kalifátu, a "bílou" Francií začíná nabývat charakteru ozbrojeného boje, se stává historie alžírské války výstražným příkladem a varováním. Villepainovy návrhy sociálních reforem a finančních injekcí do integračních procesů až příliš připomínají snahy Jacquese Soustella z doby před padesáti lety. Nezbývá než držet Francouzům, k jejichž vládě a společenské orientaci mám jinak mnoho výhrad, palce, aby to tentokrát ustáli až do vítězného konce. Neboť v Paříži se dnes bojuje i o zbytek Evropy.