SVĚT: Ozvěny a pozadí mnichovské one man show
Reakce americké administrativy, kterou prezident obvinil z „neomezeného a hypertrofovaného použití síly, jež vyvolává ve světě série konfliktů“, na sebe nedala dlouho čekat. Vystoupení novopečeného ministra obrany Roberta Gatese, které následovalo den po Putinově obvinění, i středeční vyjádření prezidenta Bushe lze ale hodnotit spíše jako obezřetné a rozvážné. George Bush sice již Vladimíra Putina nenazýval přítelem jako dříve, přesto však prohlásil, že se jeho vztah k němu nezměnil. Vztahy USA a Ruska však označil za „složité“. Bushův kabinet si může velkorysost, se kterou přešla některé vyloženě provokativní pasáže, dovolit, neboť na mezinárodní scéně nepředstavuje Rusko pro USA rovnocenného soupeře a důležitá páka ruské zahraniční politiky – fosilní paliva – je na Spojené státy, které je nakupují jinde, krátká.
Analytici a komentátoři všech významných světových deníků se pochopitelně celý týden předháněli v rozborech Putinova konfrontačního vystoupení. Prestižní londýnský The Economist, jehož analýzy jsou ceněny zejména pro svou vysokou fundovanost a ideologickou nepředpojatost, vidí klíč k porozumění Putinově řeči ve sféře zahraniční, ale i vnitroruské politiky.
Díky příznivému vlivu vysokých cen ropy a zemního plynu na ruské hospodářství nabylo Rusko sebevědomí, jež je v jeho novodobé historii bezpříkladné. Tato znovunabytá víra ve své schopnosti a možnosti dovoluje Rusku hlásit se o své ztracené pozice v globální politice a vystupovat aktivněji v záležitostech, které dříve pouze trpně přehlíželo. Jedná se samozřejmě hlavně o otázky národní bezpečnosti, které po ztrátě pozic na Ukrajině či v Gruzii vyvolávají v Kremlu pochopitelnou nervozitu. Projekt americké protiraketové obrany, na které mají participovat i bývalé sovětské satelity, byl jen tou příslovečnou poslední kapkou. Judista Putin samozřejmě rád využil momentálního oslabení svého největšího rivala G. W. Bushe, který na domácí i zahraniční scéně krvácí kvůli tragickému průběhu irácké intervence, a pasoval se do vůdce globální opozice proti „světovému hegemonovi“ (svět by se měl přijet podívat do Ruska, aby viděl, jak vypadá takováto pluralita a multipolarita v praxi).
Hrozba ruských odvetných opatření má podle deníku The Financial Times jednoznačný cíl – vyvolat v Evropě (která má stále z ruských raket respekt) paniku a způsobit rozkol mezi EU a USA. Takovýto hrubý nátlak spolu s ostrým ruským tónem však může způsobit pravý opak – iniciovat ještě větší spolupráci v obranných otázkách. Kdo se ve svém kalkulu přepočítal, ukáže až budoucnost.
Poselství ruského lídra je však kromě světového publika zacíleno také na publikum ruské, které prožívá národní obrodu a na takováto gesta reaguje velice příznivě. Putinovo funkční období se totiž nezadržitelně chýlí ke konci a, jako v každé autokracii, i v Rusku nastane velice nejisté období předávání moci. Stmelení společnosti působením vnějšího nebezpečí v Rusku vždy spolehlivě fungovalo a stupňovaná xenofobie, spolu s brnkáním na imperiální a nacionalistickou strunu (které v ruské duši tak vstřícně rezonují) by mohla napomoci toto krizové období překonat. V atmosféře obecného ohrožení zvolí občané ochotně toho politika, který bude pokračovat v nebojácné Putinově linii.
Angažmá Ruska v otázkách globální bezpečnosti a zejména předkládání alternativních projektů na řešení neuspořádané situace na Blízkém východě má však velice zajímavé pozadí. Niall Fergusson, profesor historie působící na Harvardské univerzitě, analyzuje ve své stati publikované v americkém listu Time pragmatickou „byznys politiku“ Kremlu. Alfou a omegou ruské síly a vlivu jsou v současnosti enormně vysoké světové ceny fosilních paliv, na čemž se výraznou měrou podepsala i blízkovýchodní krize – ze současných světových velmocí má na udržení těchto vysokých cen zájem pouze Rusko. Jednoduchá rovnice má jednoduché řešení – Rusko je jediná světová velmoc, kterou by stabilita na Blízkém východě poškodila.
Výstavba jaderné elektrárny v íránském Búšehru je přímo ilustrativním příkladem takovéto licoměrnosti (nebo chcete-li „doublethinku“ v praxi). Přímo v Mnichově se nechal prezident Putin opět slyšet, že je proti rozšiřování počtu jaderných velmocí – neoddiskutovatelným faktem přitom zůstává, že ve skutečnosti ruští atomoví specialisté provádějí v Íránu pravý opak. Není se čemu divit. Pokud by totiž Rusko provádělo v tomto bolavém podbřišku Asie aktivní stabilizační politiku, pouze by si pod sebou podřezávalo svou jedinou větev. Asi i proto vyvolávají ruské mírotvorné projekty i volání po multipolární globální politice u informovaných pozorovatelů pouze pobavený úsměv.
