V dávných začátcích americké kantorské kariéry jsem se občas účastnil vystoupení známých radikálů horoucích po slasti socialistické totality v sovětském balení, kterou ti šťastlivci neměli nikdy příležitost v praxi okusit. Přijeli, za tučný honorář několika tisíc dolarů vychrlili zatracování své rodné země jako té zcela nejhanebnější, načež spěšně letadlem pokračovali k příští zastávce zopakovat právě vyřčené za bouřlivého potlesku taktéž vděčných ovcí vesměs buržoazního původu. Takový to byl úděl teoretických revolucionářů a revolucionářek jako třeba Angela Davisová, někdejší kandidátka Komunistické strany USA na úřad viceprezidentky USA. I tato andělka k nám přijela a zapůsobila.

Byla to divoká léta šedesátá, doba mladistvých rebelií, kdy studenti přepadali děkanáty, demolovali jejich obsah a po takovém výkonu se domáhali amnestie, beztrestnosti, čemuž poděšení a rovněž potěšení akademičtí hodnostáři většinou promptně vyhověli. Též to byla doba radikálních změn v možnostech imigrace zdejším směrem. Důkladné přetvoření přistěhovaleckého zákona v roce 1965, zejména zásluhou senátora Edwarda Kennedyho, bratra zavražděného prezidenta Johna Fitzgeralda.

Ze zákona zmizely národnostní kvoty, též kritéria dalších kvalifikací (například ve prospěch nukleárních fyziků a rovněž kněží, všelijakých velebníčků) ä hlavní prioritou se staly rodinné vztahy. „Vejhoda mít v Americe strejce,“ tak nějak zněl popěvek V a W, což umožnilo legální připlutí tuctu, ne-li veletuctu přibuzenstva, všelijakých bratranců a sestřenic. Během několika roků došlo k důkladné změně přistěhovaleckého přílivu: dřívější předpisy například Čechům zaručovaly několikatisícovou roční kvotu, kdežto na čínskou připadalo pouze 100 vstupních viz. Dřívější téměř výlučně evropská imigrace se svrkla na pouhých deset procent. Nyní obrovskou většinu tvoří hordy ze zemí Třetího světa, zejména toho latinsko-amerického.

Po takových změnách, nyní již v trvání dvou až tří generací, původní anglosaská převaha se vytratila k nepoznání a politici mají výtečný důvod se přizpůsobovat. Politickou modou se stala „nová levice“, nezřídka až výstředně radikální. Řízný antiamerikanismus, početní rozmnožování akademických, zejména teoretických revolucionářů. S důkladnou příměsí rasové háklivosti a kypějící náročnosti. Zatracování Ameriky, doprovázené velebením Afriky. Inu léta šedesátá, éra důkladné černošské emancipace doprovázené občasnými ošklivými konflikty. Black Panthers,

černí pardálové, Affirmative Action a s ní přibývajících požadavků na preferenční zacházení. Hodně radikalismu, domáhání se Black Power - ČERNÉ MOCI, nepříliš praktický požadavek černošského etnika, v současné době politicky korektně přejmenovaného na African-American s všeho všudy jen třinácti procenty národa. Nedočítal jsem se o jediném zatracovateli Ameriky, jenž by se byl rozhodl k návratu do vybájeného ráje, původní africké předotrokářské domoviny, ač příležitost tady byla a stále je.

- - -

Již v roce 1847, čili před americkou občanskou válku Jihu proti Severu, 1861-1865, víc než před jedním stoletím zrodu nezávislých států, dřívějších kolonií, zejména z iniciativy Washingtonu (po okolnostech jsem nepátral) vznikla v západní části afrického kontinentu Libérie, rozsahem 111 000 km2, větší než je nynější Česká republika (79 000 km2), nikoliv však počtem obyvatelstva, odhadovaného na pouhé tři miliony: 16 kmenů, 28 řečí a nářečí, 10 % křesťanů, 10-20 % muslimů. Tam nalezli svůj nový, spíš než původní domov bývalí američtí otroci, pojmenovaní na Americo-Liberians, pouhých 3-5 % národa, z nichž ale vzešla jeho vládnoucí elita. Prominentními se zejména stala jména Tubman a Tolbert.

Tak tomu bylo až do roku 1980, kdy došlo k revoluci vedené pologramotným poddůstojníkem (Master Sergeant) Samuel Kanyon Doe. Následovala veřejná poprava vysokého počtu nejvyšších vládců, ke kůlům přivázaných, neobratně postřílených. Týž osud posléze postihl revolučního poddůstojníka v ošklivějším provedení - nejen údajně kulemi provrtán, ale i břicho rozpárané a oči vyloupnuté.

Vývoz Libérie: železná ruda, kaučuk, dřevo, též káva a diamanty. Ve vrcholném politickém prostředí se v roce 1990 prosadil Charles Chankay Taylor. Následoval další revoluční kvas, občanské střety, ošklivé konflikty, podvodné kšeftování s drahokamy, Taylorův úprk, azyl, jeho vydání (extradition), mezinárodní kriminální postih.

Nikdo se tam zvenčí příliš nehrne.

- - -

Do jiné africké země se odebral velmi hlasitý antiamerický bijec, jehož jsem měl rovněž příležitost si vyslechnout na našem campusu, kde za značný honorář horlil proti svým štědrým utlačovatelům. Zatracoval Ameriku, do níž se přistěhoval jako jedenáctiletý junák, ročník 1941, z rodného karibského Trinidadu. Toť Stokely Standford Churchill Carmichael, v newyorském Harlemu a Bronxu vyrostlý. Z původního zájmu o studium mediciny přešel započít s revolucí proti „rasismu, imperialismu, neokolonialismu a kapitalistickému vykořisťování“. Takto vyjmenováno.

Ostře zatracoval Martina Luthera Kinga a jeho prosazování nenásilné změny a integrace. I pro Černé pardály byl příliš radikální, byl zbaven předsednictví v organizaci s nepřesvědčivým názvem Student Nonviolent Coordinating Committee (SNNC),svým domáháním se Black Power - Černé Moci doslova.

Když takový záměr se příliš nedařil, byl ten jediný, o němž vím, že se z Ameriky do Afriky přestěhoval - sice ne do Libérie, ale do Guineje, tehdy s velmi pokrokovým socialistickým diktátorem jménem Ahmed Sékou Touré.

Tento Churcill Carmichael se oficiálně přejmenoval na Kwame Ture, k poctě dvou afrických revolucionářů. Tím druhým, takto poctěným, byl Kwame N. Nkrumah, první prezident nezávislé Ghany, s ambicí stát se prvním celoafrickým kontinentálním vládcem.

Tento ex-Carmichael mi připomínal rozžhavené stalinisty z dob našeho mládí - takový český modrokošilarý svazák Venca Vonásek, který by se s chutí přejmenoval na Gottwalda Zápotockého Vonáska či aspoň na Klementa Antonína Vonáska.

Oženil se s téměř o deset roků starší jihoafrickou pěvkyní a politickou aktivistkou jménem Miriam Makeba. Manželství jim vydrželo rovněž skoro deset roků, on zemřel v Conacry, hlavním městě Guineje, v roce 1998, ona ho o dalších téměř deset let přežila a zesnula v Itálii.

Solidní newyorský nakladatel Scribner v roce 2003 vydal dílo pamětí s názvem Ready for Revolution, Připraven pro revoluci, v mamutím rozsahu 835 stran, obsahem zejména jeho bouřlivé proslovy, pobízení k revoluci, která se - dosud - nedostavila.

- - -

Knihu nejen méně rozsáhlou (257 stran), ale s úplně jinou orientací, rovněž v New Yorku vydalo nakladatelství Basic Books, s názvem Out of America a s podtitulem A Black Man Confronts Africa. Napsal ji v Detroitu v roce 1968 narozený černoch Keith B. Richburg, korespondent vlivných, důsledně liberálních novin The Washington Post.. Po tříletém pobytu v Keni, s příležitostí se seznámit s hanebnostmi v Somálsku, v Kongu, s krvavou občanskou válkou v Libérii, s genocidálním hororem v Rwandě. Zhnusen takovými zážitky, tak vzniklo upřímné dílo nijak k potěše amerických afrocentrických romantiků. „Přede mnou se otevřela propast 400 roků a 10 000 mílí. Je toho víc, co se stydím přiznat. Afrika mě děsí (I am terrified of Africa). Nechci mít s ní něco společného. Tiše velebím své předky, že odjeli.“

Tohle si autor troufl napsat. Nelze být víc politicky nekorektní, což on zdůvodňuje svou zkušeností: „Já tam byl, já tam žil a viděl Afriku se všemi jejími horory.“

V Gabonu na kongresu o lidských právech, apartheidu a podobných tématech, za přítomnosti amerických černošských všudybylů kalibru reverenda Jesse Jacksona, kteří o Africe nic nevědí, v přízeň dostavivších diktátorů se lísají, Richburg neváhal zaútočit slovy „a veil of excuses and apologies - given for Africa’s persistent disorder and backwardness: the heritage of colonialism, tribal diversity, the scarcity of resources.“ Na všemožné výmluvy odpovídá s odkazem na situaci v asijských zemích, které rovněž byly koloniemi se svou vlastní etnickou rozmanitostí i s ještě větším nedostatkem přírodních zdrojů. A přesto se jim líp daří. Příčiny africké mizerie jsou přece jinde: nedostatek disciplíny, přebytek korupce, pasivita, spoléhání na pomoc ze západních zemí..

Nelze se divit, že autor tak zkušený a odvážný se zasloužené popularity, svého ocenění nedočká..

- - -

Pro zpřesnění ještě tato výjimka: tou jsou dost početní přistěhovalci z Afriky, které do Ameriky přilákala příležitost k uplatnění jejich elánu a nikoliv vidina pohodlného parazitismu, žít z podpory státu a daňových poplatníků. Mnozí kurážní emigranti v krátké době docílili životní standard, o němž se jim v Africe nesnilo.

K této pozitivní výjimce přísluší i výjimka negativní, kterou se snaží uskutečňovat ti z mohamedánů, kteří tuto zemi existujících příležitostí zatracují, však tolik od nich vyžaduje prorok Mohamed jako jejich povinnost, aby usilovati o celosvětový triumf islámu za každou cenu, tak jim Alláh přikazuje.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče