Nelze si nevšimnout, že rusko-americká jednání o radikálním snížení počtu jaderných hlavic, jež mají do konce roku vyústit v podepsání nové dohody, nevyvolávají ve světě radostnou rozechvělost, která by se dala očekávat při poklesu zásob nejdestruktivnějších zbraní hromadného ničení. Důvodů ke zdrženlivosti je mnoho. Z agendy jednání jsou například prozatím odstraněny nosiče jaderných hlavic a nedotčen zůstává i princip „vzájemně zaručeného zničení“ – pravé jádro problému. Stoupenci „globální jaderné nuly“ se marně snaží navodit nadšenou atmosféru, jež se v roce 1986 rozhostila po setkání Michaila Gorbačova a Ronalda Reagana v Reykjavíku. Tehdy se oba státníci málem dohodli na zničení všech jaderných zbraní do deseti let. Moskva a Washington nikdy nebyly blíže k uskutečnění snu o úplném jaderném odzbrojení. Nemožné se náhle zdálo možným. Zůstalo však nemožným a obě strany se dodnes obviňují z umělých šikan. Pro Moskvu byla takovou nepřekročitelnou překážkou Reaganova Strategická obranná iniciativa. Jakási obdoba dnešní protiraketové obrany, jejíž prvky mají být rozmístěné v Česku a Polsku.

Před 23 lety byl iniciátorem odzbrojovacích návrhů Kreml, zatímco Bílý dům tušil zradu v rozmáchlých sovětských nabídkách. Dnes impulz vychází z Washingtonu a Moskva mu neskrývaně nedůvěřuje. Výměna rolí nic nemění na podstatě věci, jež zůstává nesmírně komplikovaná a zbožnými přáními nepřekonatelná. Nikoli náhodou podmínky odzbrojení stanovené ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem značně připomínají „peřeje“, na nichž ztroskotala jednání v Reykjavíku. Dnes stejně jako včera si USA nehodlají nechat vnutit omezení protiraketové obrany umístěné buď ve vesmíru nebo na Zemi. Ještě zákeřnější roli hraje nerovnováha konvenčních zbraní, která se vzhledem k minulosti zrcadlově obrátila. Kdysi se NATO obávalo sovětské převahy v tancích, dnes Rusko vidí v jaderných zbraních sílu vyvažující drtivou převahu USA v konvenčních zbraních a vojenských technologiích. Bez uspokojivé dohody v těchto oblastech se z vytouženého cíle světa bez jádra může stát nastražená léčka, jež definitivně zničí zbytky důvěry. Moskva sice vnímá jednání s Washingtonem jako další dějství zábavného představení, ale tatam je doba, kdy tato „lidová zábava“ vyprodávala světové hlediště – kulisy se k nepoznání změnily.

Nová jednání s Ruskem mají pro Američany širší než dvoustranný význam. Chtějí ukázat dobrou vůli a zachránit Smlouvu o nešíření jaderných zbraní, která dnes existuje jen na papíře. Krach smlouvy by znamenal nejen velkou hrozbu pro USA, ale i smrtící ránu konceptu amerického vůdcovství, k němuž se vehementně hlásí nová Obamova vláda. Začnou-li se jaderné zbraně chaoticky šířit po světě jako blechy z děravého pytle, účinné globální řízení se stane ještě méně pravděpodobné než dnes. Stoupenci úplného jaderného odzbrojení se domnívají, že pokud dvě supervelmoci půjdou příkladem, ostatní jaderné mocnosti (nebo čekatelé na jádro) je budou následovat. Je to však jen další šedivá teorie. Příčiny, jež vedly k závodům ve zbrojení ve druhé polovině 20. století, dávno neplatí. Stále však existuje bezpočet důvodů, proč mnohé státy mohou chtít vlastnit atomové bomby. Pro jedny je to jediná záruka jejich existence. Pro druhé nástroj vydírání obchodovatelný za životní potřeby. Pro třetí bič boží použitelný k řešení náboženských úkolů. Čtvrtí se zase cítí ohroženi válkychtivými sousedy a příklad Kremlu a Bílého domu je k nepředloženostem nestrhne. Takto vypadají poměry v jižní a východní Asii, potažmo na Blízkém východě. Pro samé Rusko dnes hraje vlastnictví jaderných zbraní zcela jinou psychologickou roli než v dobách SSSR. Jsou pro ně jak zárukou nedotknutelnosti, tak znakem součásti světové elity. Je to jediná oblast, o níž se Moskva domnívá, že se v ní vyrovná Washingtonu. Proto bude navzdory veškerým vstřícným gestům ze všech sil bránit radikálním škrtům v této oblasti. Nastane-li nějaký pokrok, pak značně pozvolný. Nadále platí zásada, že čím globálnější je iniciativa, tím méně pravděpodobné je její uskutečnění. Jaderné zbraně přetrvávají ve vědomí lidstva jako jeden z nejhroznějších symbolů 20. století. Přitom panuje široká shoda, že právě ony zabránily velkým válkám a umožnily udržet lokální konflikty na uzdě.

Dnes strach z této zbraně hromadného ničení viditelně slábne. Nezdá se, že by mohly být v dohledné době použité, ale už to nikdo natolik jednoznačně jako před 30 lety nevylučuje. Čím více se však ve světě šíří jaderné zbraně, tím méně se na ně nahlíží jako na prostředek k zajištění strategické stability. V dějinách lidstva dosud neexistují zbraně, jež by poté, co byly vynalezeny, nebyly dříve či později použity. Ale jaderné hlavice, které jsou nad množstvím zajišťujícím princip vzájemně zaručeného zničení, by mohly být sešrotované – a s dobrým hospodářským a propagandistickým účinkem.

Euro 18/2009

Autor je publicista