SVĚT: Některá sdělení truchlivá, jiná příznivější - 1
Wilders, z iniciativy příliš opatrných (i jiná, zcela nesalonní adjektiva by nepostrádala svou vhodnost) představitelů, v nejedné demokratické zemi nevítaný, přiletěl v červnu 2010 do New Yorku. Ve své přednášce k příznivcům státu Izraele se vyjádřil ve smyslu, že už snad jen Amerika zůstává poslední nadějí na přežití západní civilizace. Aspoň takový dojem jsem získal při četbě textu jeho proslovu.
Při uvážení zkušenosti, že naděje umírá zcela poslední, tomuto potenciálnímu optimistovi bych nebyl doporučil pokračovat v letu jižním směrem na bázi Guantanamo, mnohými mediálními zdroji prezentované jako inferno, mučírna v režii sadistických slouhů amerického imperialismu. Mučení hladem však neprokazováno - chovancům teroristům se servíruje strava přesně podle požadovaných náboženských halal předpisů, s dopadem, že většina jich pak trpí nadváhou. Dlí v celách vybavených kobercem, na němž pak klečí, pohrouženi v modlitbách k Alláhovi se hlavou dotýkají ve směru posvátné Mekky. Tak je označeno na zdi, kde v perfektním sterilizovaném balení je k dispozici kopie Koránu, nedotknutá rukou kaffira – nevěřícího psa. Na něco takového jsou pochytaní teroristé tuze hákliví.
Při odhlédnutí od ultrapřísného veřejného mínění ve světě, medii úspěšně pokrouceného, proč asi tolik ohleduplnosti vůči mordýřům, pochytaným na bojišti? Podle předpisů mezinárodního práva jak konvenčního, tak zvykového, by si nezasloužili nic lepšího a vhodnějšího než postavit ke zdi a bez cavyků odstřelit.
Realita na Guantanamu je ale taková, že se de facto podporuje bigotry vězňů, přesvědčení o jejich superioritě, kterou i za mřížemi dovedou projevovat – například mrštěním nashromážděných fekálií do tváře strážců, dodávajících jim stravu, halal způsobem bedlivě připravenou.
Tak se podivuje a kriticky komentuje Mark Steyn ve své úvaze BOWING TO ISLAM’S VIEW OF US (Jewish World Review, 27.9.2010), což by se dalo například přeložit jako „podřízení, přizpůsobené názoru, co si o nás muslimové doopravdy myslí“.
Tento neposlušný publicista se zabývá oněmi nejčastějšími islámskými argumenty : SENSITIVITA – RESPEKT – NÁROK NA PRIVILEGOVANÉ, ZCELA ODLIŠNÉ POSUZOVÁNÍ SLOV A ČINŮ. Čemuž se svět nevěřících kaffirů přizpůsobuje a už za docela normální považuje s breathtaking („dechberoucí“) ochotou. Jakoukoliv surovost, nehoráznost odůvodnit s odkazem na první dodatek ústavy o svobodě slova a tak činit výsostně selektivním způsobem. Připomeňme si pokroková media, tak si počínající i v záležitotech neislámských, například obhajobou práva umělce, vyjádřivšího svůj talent posazením sošky Ježíše do nádoby s vlastní močí a domáhajícího se finanční podpory své hodnotné, tolik povznášející tvorby.. To vše s odkazem na ústavní záruky příslušných práv jakkoliv nepříslušného projevu.
Není známo, zda Hillary Clintonová, nyní ve funkci ministryně zahraniční věcí,
obhájkyně práv žen, se někdy na mezinárodním foru kriticky zabývala barbarským mrzačením ženských genitálií (female genital mutilation) – ona „obřízka“ v útlocitném vyjádření - populární to praktiky v zemích islámu. Rovněž není známo, že prezident Obama se kdy kriticky vyjádřil o rovněž populárním muslimském obyčeji tzv. honor killing - zabít ženu, dceru ve vlastní rodině, z důvodů zachování cti, reputace, ohrožené nedostatkem stoprocentního respektu pro partriarchální autoritu, jakkoliv středověkého zaměření.
Přehlédnout se věru nedalo Obamovo hluboké, trapně servilní poklonění saúdskému králi, jehož policie zabránila žákyním opustit s nepokrytou hlavou školu
v plamenech, takže uhořely, krutou smrtí musely zahynout. Nevím, zda nějaký potentát ve světě se odvážil, obtěžoval aspoň pípnout.
Nikomu nevadí standardní praxe tohoto královského režimu pálit Bible. Když ale v Tennessee jakýsi pastor Jones ve farnosti s miniaturním počtem padesáti svých oveček udělal prohlášení o záměru spálit Korán - jednu, možná že víc kopií – k čemuž pak beztoho nedošlo, jak stále pravidelně dochází v saúdském království s víc než tuctem milionů obyvatel, výsledkem bylo pozdvižení mezinárodního rozsahu, s obrovitým explozivním potenciálem.
Jsme zpět u reality měření nestejným mětrem, jež se stala všeobecně akceptovanou normou. Jednosměrný multikulturalismus: revere islam, belittle Western civilization – jednoho si vážit, respektovat,v úctě mít, to druhé snižovat, podceňovat, nad ním už jen rezignovaně mávnout rukou. S takovým stavem myšlení jak islamistů, tak kaffirů kýžené harmonie je dosaženo. Stejně tak jako ve vtipu, dialogu z ještě sovětské doby, když na tvrzení Američana o jeho právu kritizovat prezidenta Reagana, Rus potvrdil stejné takové své právo.
Podobným způsobem uvažování se předvedl Stephen Breyer, soudce Nejvyššího soudu – nic vyššího v Americe nemáme. Tento velikán jurista zatratil onoho obskurního kazatele z Tennessee, popřel jeho právo svobody projevu – tolik zaručeného, nikterak znepochybňovaného islámským paličů křesťanských náboženských textů – s odvoláním na precedent zákazu výkřiku „Hoří!“ v divadle - z konce devatenáctého století. Tehdy, v době plynového osvětlení, hrozilo nebezpečí výbuchu, s oprávněnou obavou, že takové zvolání - provokativní, hecířské, každopádně nezodpovědné - by mohlo způsobit iracionální, obtížně zvládnutelnou paniku, což anuluje ono ústavou zaručené právo svobody projevu takto si mlít pantem s destruktivním potenciálem.
To tedy byla doba předminulého století. Nejvyšší soudce Breyer nevidí rozdíl se situací v nynějším světě, jímž proběhla zpráva, že někdo v Dánsku si troufl namalovat portrét proroka Mohameda. A že by výsledkem byla tatáž iracionální panika, zachvátivší davy v mnohých končinách, s nezvládnutelným pudem řádit, ničit, zabíjet. Dostačující záminka k pořádnému zastrašování..
Leckdo se pak podivil Breyerova druhu uvažování, u něhož se jen s velkými potížemi dal vyloučit předpoklad o přece jen problematických kvalitách takto reagujících muslimů – jaksi nedostatečně svéprávných tvorů, domáhajících se nadmíry práv.
Prostořeký Steyn nám připomíná fundamemntální životní pravidlo:
Odměňováním hanebného počínání, ještě víc takového se nám dostane.
Geert Wilders určitě neletěl na bázi Guantanamo a rovněž neposeděl s myslitelem juristou Breyerem.
Mohl se tedy vracet do chřadnoucí, podivně si počínající Evropy s menším množstvím chmur.
Mussolinimu se připisuje povzdech, že situace v Italii je sice beznadějná, ale nikoliv vážná.
Po této dnešní jeremiádě se pokusím o kompenzaci s příznivým jasem.
Neoficiální stránky Oty Ulče
