Projevy íránského prezidenta Mahmuda Ahmadinežada, popírající holocaust a navrhující, aby Evropané anebo Američané poskytli Židům prostor „někde v Alašce anebo v Německu či Rakousku“ namísto „území, patřící Palestincům“, jsou zajisté vedeny fanatickým pan-moslimským ideologickým přesvědčením, avšak nelze odhlédnout ani od jejich aktuálního politického kontextu. Dávno předtím, než Írán začal uvažovat o vyvinutí jaderného průmyslu a jaderných zbraní, už organizoval a financoval vojenské akce proti Izraeli. Činnost libanonské Hizbolly na izraelských hranicích je zcela nepochybně řízena z Teheránu (a ovšem také z Damašku).

Íránská jaderná hrozba proto pro Izrael představuje reálné nebezpečí a bylo by nerozumné, kdyby izraelské vedení tuto hrozbu ignorovalo. Mezi Íránem a Izraelem se už nyní vede jakási psychologická válka vzájemných prohlášení a hrozeb. Když v Teheránu předvedli dlouhonosné rakety, které jsou s to zasáhnout kteroukoli část Izraele, Izrael demonstrativně uskutečnil úspěšnou zkoušku rakety „Chec“ („Šíp“), která dokáže sestřelit za letu kteroukoli raketu vystřelenou směrem na Izrael. V Izraeli se ozvaly hlasy, podle kterých se Izrael nezalekne jednostranné preventivní akce, aby zničil jaderná zařízení Íránu – tak, jak učinil v roce 1981, když bombardoval a zničil irácký atomový reaktor Osiris, a tak zamezil (anebo velmi významně oddálil) irácké jaderné zbrojení. Na odpověď nebylo třeba dlouho čekat: íránský mluvčí prohlásil, že íránská odpověď na každý izraelský útok bude „bolestivá a hrůzná“.

Jenže analogie mezi Irákem z roku 1981 a Íránem v roce 2005 pokulhává. Za prvé, fanatický íránský režim je mnohem nebezpečnější, než byl irácký před 25 lety, a světové společenství si jeho nebezpečnost velmi dobře uvědomuje. Kdyby se jaderné zbraně dostaly do rukou nynějšího íránského vedení, znamenalo by to hrozbu nejenom pro Izrael, nýbrž také pro Evropu a jiné části světa. Už proto je mezinárodní dosah nynějšího problému s Íránem mnohem výraznější, než byl irácký problém před 25 lety. Izraelské vedení si uvědomuje (a také to při každé příležitosti veřejně prohlašuje), že zájmem Izraele je, aby nebyl středobodem boje proti íránskému jadernému zbrojení, protože tím by oddálil jiné státy od účasti v řešení problému – zejména kdyby Izrael vystoupil předčasně, třeba v protikladu se zájmy a s vůlí Spojených států nebo Evropské unie.

Zcela různé jsou také vojenské a technické podmínky případné izraelské vojenské akce, než byly v roce 1981 v Iráku. V Iráku bylo třeba zničit jediný reaktor a tuto misi mohla splnit a také splnila jediná letka, která se na cestě do Iráku prakticky nesetkala s žádným leteckým odporem. Íránská jaderná zařízení jsou roztroušena, vzdálenost je mnohem větší, kdyby akce nebyla předem domluvena, bylo by asi třeba překonat případný odpor amerických leteckých sil v Iráku, pro uskutečnění úspěšné akce by bylo zapotřebí tak mohutné letecké síly, jakými Izrael prostě nedisponuje. A i – z hlediska útočníků – v nejlepším případě by útok vedl jen ke zpomalení íránských jaderných příprav, nikoli k jejich likvidaci – jak na to upozornil předseda Mezinárodní atomové komise, laureát Nobelovy Ceny míru, Muhammad el-Baradei, s jehož názorem souhlasí také převážná většina izraelských expertů.

Přes to všechno se případný izraelský úder proti íránským jaderným zařízením stal v poslední době diskusním tématem v izraelské veřejnosti. Rozjitřilo ji, když náčelník generálního štábu, generál Dan Chaluc prohlásil, že do března příštího roku dospěje íránský jaderný vývoj do „nezvratitelného“ stadia, a tudíž je nutná rychlá preventivní akce. Svou hřivnou přispěl anglický týdenník Sunday Times, podle něhož premier Ariel Šaron už dal rozkaz k napadení íránských zařízení v březnu 2006. Mluvčí premiera sice zprávu dementoval a posměšně poznamenal, že Sunday Times asi má informace o plánech, o nichž zatím neví ani sám premier – ale fakt, že v Izraeli budou v březnu volby, dodal tvrzení britského týdeníku jakési zdání věrohodnosti. Zejména když bývalý premier Benjamin Netanjahu, jenž se nyní chce stát předsedou strany Likud (opuštěnou Šaronem), prohlásil, že bude-li zvolen premierem (což je nanejvýš nepravděpodobné), udělá v Íránu to, „co v roce 1981 udělal tehdejší premier Menachem Begin“, čili napadne íránská jaderná zařízení.

Velká většina izraelských politiků i expertů označuje Netanjahuovo prohlášení za nejvýš nezodpovědné a neseriózní. Uskutečnění jeho hrozby se zdá velmi nereálné; naproti tomu realitou je, že „íránská problematika“ se stala součástí izraelské volební kampaně. Na druhé straně, i když ve volební kampani často zaznívají neseriózní a nezodpovědná prohlášení – tato prohlášení by neměla zastřít fakt, že íránská jaderná hrozba je realitou, s níž by se mezinárodní společenství mělo vypořádat dokud je čas.

Tel-Aviv