Hvězdná tenistka Martina Navrátilová je šikanována trans-aktivisty kvůli svému tweetu

Pražská rodačka Navrátilová je světově uznávána za jednu z nejlepších tenistek všech dob. Vítězství má za sebou opravdu hodně, k čemuž nepřispívá jen její vrozený talent, ale i velká houževnatost. Také je lesbička a hlásila se k tomu už v době, kdy to nebyla kvalifikace, ale společenské stigma (1981).

Martina Navrátilová (2010), foto Robbie Mendelson, Flickr

Před pár dny napsala Navrátilová na Twitter, že „nepovažuje za fér, aby se někdo jen tak prohlásil za ženu a začal soutěžit proti jiným ženám“. Aj, aj!

Okamžitě se stala terčem organizované šikany ze strany jisté(ho?) Rachel McKinnona, soutěžící(ho?) po svém přerodu mezi ženskými cyklistkami. McKinnon má na Twitteru spoustu sledujících, kteří, vybere-li si jejich idol někoho k terorizování, se velmi rádi přidají.

Ilustrační foto: to se to vyhrává nad holkami, když máte takovou fyzickou konstrukci, což?

Rachel McKinnon se zlatem na stupních vítězů

Pod nátlakem McKinnona a jeho první klávesnicové divize Navrátilová svůj tweet smazala a omluvila se, ale zdá se, že to útočníkům nestačí a stále jí ještě nedávají pokoj. V podstatě už ani není jasné, co chtějí, snad aby odešla z Twitteru úplně? To samozřejmě staré bojovnici nesedí a dál už ustupovat nechce. „Nenechám se umlčet,“ vzkázala McKinnonovi. „Jste příšerný člověk.“

Update 28.12.2018 v 15:15: Našel jsem screenshot smazaného Martinina tweetu, aby bylo patrné jeho kompletní znění.

*****************************

Mno. Znáte tu starou scénku od Monty Pythonů?

Twitterovou inkvizici dnes čeká každý. Její hlavní zbraní je naprostá absence zábran a početní převaha, se kterou se tisíce jedinců vrhnou na jednoho člověka.

V českém jazykovém prostoru to není tak zlé. Jako malý národ nemáme příslušná absolutní čísla k tomu, aby se kolem piditémat typu „má žena penis?“ vytvářely dostatečně velké skupiny úplných psychopatů.

Ale anglicky mluví více než miliarda lidí, takže tamní Twitter se podobá mělkému moři, ve kterém neustále krouží smečky sadistických žraloků a čekají na další kapku krve. Ta McKinnonova je jen jedna z mnoha.

Blbé je, že tahle nenávist se velmi snadno přesouvá do reálného světa a vede k adekvátní polarizaci. Jeden hlasitě řvoucí je slyšet lépe než deset tisíc mlčících, takže působí dojmem důležitějšího a významnějšího člověka, než kterým skutečně je. Bohužel je to ještě navíc v nějaké míře infekční.

Zajímavá statistika z nedávno vydané knihy „Prius or Pickup„: množství politicky aktivních Američanů, kteří říkají, že „nenávidějí“ příznivce druhé strany, se velmi dlouho drželo kolem 20 procent, v novém století však prudce vystoupalo až k padesáti procentům. Republikáni měli v tomhle trendu za Demokraty určité zpoždění, ale nakonec jej slavně dohnali.

Takhle vypadá graf:

To je to samé období, ve kterém internet začal hrát významnější roli v politice a ve společenských vztazích vůbec. Korelace není kauzalita, ale v tomto případě mám dojem, že tam ta kauzalita skutečně je. Lidé jako McKinnon jsou schopni svojí banditskou činností rozesírat celé národy, i když je jich tak málo, že by se vešli do pár autobusů.

Bohužel to není jen věc Ameriky. Ani naše švejkovská povaha není dokonalou ochranou. Například v době prezidentských voleb jsem se internetovým diskusím velmi cíleně vyhýbal, protože z nich nešlo vylézt s čistou kůží; ale ke svému zděšení jsem zjišťoval, že útržky konverzací zaslechnuté v tramvaji začínají vyznívat dost podobně. Jsem Ostravák usazený v Praze, a když jsem tak mezi těmi městy přejížděl, „pražská tramvaj“ zněla přesně opačně než „ostravská tramvaj“, ale se stejnou vyhroceností. (Ještě, že to po dni D zase utichlo.)

Přátelé, nemá cenu vést nějakou pražsko-moravskou bitvu o politiku. Pokud už se máme porvat, tak ne kvůli pánům a panákům v šedých oblecích, ale kvůli nějakému starému, dobrému, historií posvěcenému tématu, jako je třeba Slavia versus Baník.

*****************************

Hudební epilog
Nesouvisející, vyhodilo to na mě YouTube a nálada písničky se mi líbí.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY
Toto je kniha nejen čtivá, ale hlavně chytrá. Škoda, že se nepředčítá na středních školách. Ve spoustě okamžiků stáli lidé jako my před složitými rozhodnutími. Jejich zapomenuté příběhy sepsal Marian Kechlibar a my se z nich můžeme poučit i dnes.
Objednat si ji můžete na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora