Roku 1960 navrhly osobnosti Léopold Sédar Senghor ze Senegalu, Habib Bourguiba z Tunisu, Hamani Diori z Nigerie a princ Norodom Sihanuk z Kambodže seskupit všechna teritoria, která dostala nezávislost, avšak která si přála s Francií udržovat kulturní styky, do jakési organizace.

Poté proběhly mnohé konference, které vedly k prvnímu summitu Frankofonie v Pařízi roku 1986. Roku 1987 proběhl druhý sumit v Québecu, od té doby bylo dohodnuto, že tyto summity budou probíhat každé dva roky. Od roku 1995 se členské země dohodly, že Frankofonie bude také mít svého generálního tajemníka. Prvním z nich se pak stal Boutros Boutros-Ghali.

V dnešní době má tato organizace velmi rozvinutou strukturu. Skládá se ze sumitu, ministerské konference pro frankofonii, permanentní rady pro frankofonii a v čele stojí již zmíněný generální tajemník. Pro vstup do Mezinárodní organizace frankofonie stačí podat přihlášku, není pro to nutné, aby kandidátská země měla francouzštinu jako oficiální jazyk, i když to pomáhá. Členskou zemí je například Rumunsko, Česká republika má statut pozorovatele.

Generál de Gaulle měl ve vývoji Frankofonie klíčový význam. Ne, že by osobně vzniku dané organizace napomáhal. Naopak, trochu se obával, že vznik silné vládní organizace povede k mezinárodnímu odsouzení Francie coby neo-kolonialistické velmoci. Ale jeho politika zametala cestičku, po které se Frankofonie mohla vydat.

Oproti obecně vžitému přesvědčení se Charles de Gaulle nepovažoval za konzervativního politika. De Gaulle říkaval, že nestojí ani napravo ani nalevo, tvrdil, že stojí na straně Francie. Tento politický směr označil, za “třetí cestu”. Z de Gaullova hlediska totiž Jalta vytvořila bipolární svět, v kterém on chtěl vytvořit třetí ostrov kolem Francie. De Gaulle ovšem neměřil stejným metrem oběma velmocem.

Francouzský spisovatel André Malraux jednou prohlásil “Entre de Gaulle et les communistes, il n’y a rien”, což bych volně přeložila jako “Nic neodděluje de Gaulla od komunistů”. V tomto citátu je jistě dost nadsázky, avšak najde se zde i pravdivé jádro. De Gaulle a komunisté se ztotožňovali ve své nelibosti vůči veškerému anglosaskému elementu. De Gaulle nesmírně rád cestoval, ale po svém návratu do politiky roku 1958 Velkou Británii navštívil pouze dvakrát, a to roku 1960 a poté v lednu 1965 u příležitosti Churchillova pohřbu. USA navštívil třikrát: jednou v dubnu 1960, poté u příležitosti Kennedyho pohřbu roku 1963 a Eisenhowerova pohřbu roku 1969. Šlo tedy častěji o formality než o skutečné politické návštěvy.

Zato jeho cesty po Africe a jeho návštěva východní Evropy byly skutečným politickým aktem. Podívejme se na výčet zemí, které navštívil: v březnu 1953: Senegal, Nigérii a Čad, v září 1953: Madagascar, Džibuti, Komory a ostrov Réunion). Mezi srpnem a zářím 1956 vykonal cestu kolem světa a navštívil následující země: Guyanu, Antily, poté se vydal na Tahiti, do Nové Kaledonie a na Nové Hebridy. V letech 1957-1958 byla veškerá jeho pozornost samozřejmě orientovaná na Alžírsko. Mezi 20. a 29. srpnem 1958 navštívil de Gaulle rovníkovou Afriku, Madagaskar a Guineu.

Jak jsme již uvedli, Velká Británie de Gaulla příliš nelákala, sblížení s Německem pro něj bylo mnohem důležitejsí. De Gaulle ho navštívil dvanáctkrát za deset let. Poté zavítal jestě do Holandska, Itálie a Vatikánu. Jeho turné po východní Evropě se koná pod helsem “Evropa od Atlantiku po Ural”. Od 20. června do 1. července de Gaulle navštíví Sovětský svaz, Polsko mezi 6.-12. zářím 1967 a Rumunsko mezi 14.-18. květnem 1968. V roce 1964 se de Gaulle vydal do Mexika a do dalších desíti zemí latinské Ameriky a pokusil se takto vybudovat politiku nezávislou na USA - neúspešně.

Zahraniční politika Francie byla takto nasměrována na spolupráci s rozvojovými zeměmi a částecně se zeměmi východní Evropy. I Mezinárodní organizace frankofonie se vydala na svou “třetí cestu”. Její původní poslání bylo nesmírně bohulibé: podpora vzdělání v chudých zemích, kulturní a hospodářská výměna, stipendia pro nemajetné studenty, podpora vědeckých projektů apod. Vývoj Frankofonie by se ovšem dal velmi porovnat s vývojem OSN. Z původně mírově-kulturni organizace se stala organizace velmi politická s nespravedlivým rozložením sil. Frankofonie má dnes 53 členů a 10 pozorovatelů, z nichž 30 je z Afriky, 6 z Ameriky, 6 asijských a 21 evropských. Tato organizace je navíc čím dál častěji používána jako nástroj upevnění politické moci Francie.

V únoru 2002 přednesl Jacques Chirac před Nejvyšší radou frankofonie (Haut conseil à la francophonie) plán založení mezinárodní televizní stanice ve francouzštině, ktera by mohla konkurovat BBC či CNN. Stanice měla dostat název CFII (Chaine française d’information internationale - Francouzská stanice pro mezinárodní zpravodajství). Pro stanici se nakonec ujal název “France 24". Stanici bude možné přijímat v celé Evropě, v celé Africe, na Blízkém východě a v OSN a Washingtonu. Její pořady budou vysílány ve francouzštině, angličtině, arabštině a špnelštině. Začátek vysílání je naplánovaný na listopad až prosinec 2006. Nápad zřídit mezinárodní televizní stanici vysílající francouzsky by nebyl nijak špatný, kdyby sestavením stanice nebylo pověřeno ministerstvo zahraničí pod úzkým dohledem Dominique de Villepina.

V říjnu 2002 proběhl summit Frankofonie v Libanonu. Jacques Chirac během něj přednesl projev o multipolárním světě. V první řadě seděla libanonská delegace Hizballáhu s nadšeným Hassanem Nasralláhem v čele. Dle francouzského židovského tisku se v zákulisí nacházel francouzský diplomat a tvrdil, že Hizballáh je novým úžasným zdrojem pro frankofonii. Domníval se, že členové organizace určitě vyzráli, “když pomyslím, že před nedávnem jestě unášeli naše spoluobčany,” uvažoval.

I Izrael podal žádost o členství ve Frankofonii. Tento krok by se zdál logický, když pomyslíme, že jedna čtvrtina Izraele hovorí Moliérovým jazykem. Její kandidatura byla ovšem zamítnuta, narazila pochopitelně na odpor Egypta a Libanonu. Není třeba dodávat, že pokud otevřete webové stránky Mezinárodní organizace frankofonie dnes, vyzývá jedoznačně k humanitární pomoci pouze Libanonu. Jaká bude budoucnost Frankofonie a bude-li ještě někdy schopna vrátit se k své původní misi, je velmi nejistá otázka.

www.eurabia.cz