Na takovou otázku mám jednoduchou odpověď - jedno slovo, jímž je DENTISTRY, porovnání zkušenosti v zubařské ordinaci tehdy a teď. Měřeno-li možnostmi daleko pohodlnější a zajímavější současnosti, zejména uboze dopadá zkušenost nás absolventů zkázonosného experimentu s vědeckým socialismem, dřepět tehdy v kleci a povinně jásat.

Nostalgici romantizují ony zašlé staré časy, vzpomínka na vlastní mládí a ztepilost kalí rozhled. Někdejší mládežníci, krasavci a krasavice, ovšem zabaží po návratu hanebných padesátých let. Spíš se pamatují milostné hrátky na svazácké brigádě než děs doby procesů a šibenic. Paměť v roli iluzionisty, též s variantou selektivního přeinterpretování vlastní minulosti. Nejedna kdysi máslem hodně obtěžkaná hlava bezpáteřného kejvala se transformovala v příslušníka napřed šedé zony, poté do podoby disidenta, ne-li přímo neohroženého bijce za svobodu.

Povedl či nepovedl se věk, v němž nám bylo souzeno žít? Vzdor bohatému katalogu uskutečněných špatností, dvacáté století bylo v mnohém vskutku hrozné, ale též mimořádně zajímavé a obohacující. Rekordně kruté, krvavé, ale též s kolosálním rozmachem, kdy se vynalezlo víc, než ve všech předchozích érách dohromady.

Mám tu před sebou statistické údaje o stavu věcí v USA v roce 1904, tedy již před trošku víc než sto lety:

- Průměrná životní délka byla 47 roků.
- Nejčastějšími příčinami úmrtí byly zápal plic, chřipka, tuberkuloza a průjem.
- 95% všech dětí se rodilo v domácnostech.
- 14% domácností tehdy mělo koupelnu a 8% mělo telefon.
- V USA jezdilo pouze 8.000 automobilů po pořádných silnicích v délce 144 mil.
- V drogeriích byly k mání marihuána, morfium a heroin. Ten, dle tehdejšího tvrzení lékárníků, „čistí pokožku, oživí mysl, reguluje zažívání, a ve skutečnosti je perfektním strážcem zdravi“.
- Nynější milionová metropole Las Vegas měla všeho všudy 30 obyvatel.
- Nejvyšší stavbou na světě tehdy byla Eiffelova věž v Paříži.

Nejeden nostalgik, trčící teď v pravidelných dopravních zácpách, si závistivě posteskne a méně si uvědomuje, že průměrná životní délka se už skoro zdvojnásobila. Máme k dispozici antibiotika. Všelijaké neduhy, postihující předchozí generace, přestaly být smrtelným nebezpečím. Pozemšťanů přibylo víc než požehnaně, ale rovněž náramně vzrostla schopnost živit hladové krky. Úroda na kukuřičných lánech v USA se ztrojnásobila a zásluhou nové odrůdy rýže (tzv. miracle rice) Asie již netrpí hladomorem.

Snadnější jsou nejen možnosti naplňovat žaludek, ale i ona tzv. kvalita života se vylepšuje. Zvyšuje se podíl volného času, týdenní pracovní doba se v průměru snížila z 60 na 40 hodin, dovolené se staly samozřejmostí. Nemusíme si už pěchovat prkenice bankovkami a běhat s placením účtu na poštu. Pošleme šek, jsme součástí bezpeněžního hospodářství, ušetříme spoustu času. V domácnosti zapneme různé ty myčky a sušičky, aby se plahočily za nás. V létě nás netrápí vedra, máme klimatizaci. Máme filmy, televizi, magnetofony, sterea, videa.

Začátkem dvacátého století rádius průměrného životního pohybu nepřesahoval 100 kilometrů. Teď za pár hodin odlétáváme do vzdálených Tramtárií. Úspěšně byl odstartován výzkum kosmu, první astronauti už hopsali na Měsíci.

K možnostem mobility připočtěme blaho komunikace. Zřídkakdy už píšeme dopis jako v minulosti, který bychom vložili do obálky, na ni přilepili potřebnou známku a vložili do kastlíku, s očekáváním, že za pár dnů či týdnů adresát se dočká. Teď ale máme internet, elektronickou poštu, možnost okamžitého spojení s kterýmkoliv protinožcem a to vše se nám stává samozřejmostí, aniž by většina z nás byla schopna či ochotna pochopit mystérie takového pokroku. Mobilní telefony – přece již neodmyslitelná součást české reality těchto dní. Již nepředstavitelná by byla česká mládež bez mobilu u uchu.

Nezdá se mi to být příliš dávno, když jsem se poprvé dozvěděl o existenci faxu a nedovedl si představit, jak by bylo možné z Evropy poslat text, aby mi pak za pár vteřin vylezl z mašinky zde v Americe. Teď tu mám disketu, na níž je napěchováno tisíc mých článků. Synátor, s útrpnou trpělivostí vysvětlovat moderní zázraky svému zploditeli, zastrčil do kompjútru kousek čehosi kovového ve velikosti několika málo centimetrů a informoval, že toto cosi obsahuje text několika mých knih. Stačilo by vyjmout, z okna vyhodit celoživotní lopotu. A abych se prý příliš nekormoutil - i ti největší titani, celičký bard Shakespeare by se takto vešel a poněvadž ještě není všem dnům konec a modernizujeme se stále překotněji, přiště bude třeba možné přechovávat si Shakespearovo veškeré tvůrčí bohatství v podobě a velikosti jednoho párátka.

Pokrok se zdá být nezastavitelný, neodvratitelný, aniž by se dalo s určitostí tvrdit, jakým že směrem se řítí. Je sklenice z poloviny plná nebo prázdná, nebo že by již byla nakřáplá a její střepy hrozily pořezáním, případně i vykrvácením? Na mysl se mi vtírá Jean-Jacques Rousseau se svým tvrzením, že lidé, v podstatě ctnostní, jsou poničeni, sešněrováni požadavky státu, který je připravil o jejich původní kvality.

Romantická revolta proti tradicím pak přetrvávala věky, generace, ať už v podobě komun s volnou láskou, vylepšovanou drogami bohatě k mání. Výchova dětí být podřízena jejich přirozeným instinktům, zdůrazňovat superioritu pocitů, cítění nad rozumem, klást značně větší váhu na sebeúctu než na sebekázeň. Což aby se i uplatňovalo v chápání a hodnocení zahraniční politiky. Globální doktrina „ctnostného divocha“ (noble savage), dogmatická víra v přirozenou lidskou dobrotu utrpěla povážlivé trhliny, věrohodnějším se stal Hobbes než Rousseau. Vzrostla oprávněná skepse vůči „sociálním inženýrům“, utopistům s ambicemi předělávat svět. Na příkladu Iráku rovněž značně povadl předpoklad, že lze dosáhnout racionálního počínání bez pevné ruky dirigujícího státu.

Rozumné iniciativy se ale mohou dostavit z málo očekávaných směrů: příkladem nám poslouží George W. Bush, ve světě značně proklínaný zloduch. On totiž již jako guvernér v Texasu prosazoval zavádění těch nejčistších zdrojů energie (wind-generated electricity) a průzkum veřejného mínění potvrzoval, že tamější spotřebitelé byli ochotni za takový pokrok víc platit.

Spolu s pokrokem i k těm nejnáramnějším metám se rozmáhá naše zranitelnost, schopnost sebedestrukce. Teroristé vlevo vpravo, středověcí fanatici mající k dispozici ty nevýkonnější nástroje zabíjení. Nebo si to způsobíme sami: četl jsem o stihačce, tak rekordně rychlé, že dostihla vlastní vystřelené náboje a tím se sestřelila. Za dalších sto let nikdo tady už třeba nebude, aby dodal svědectví o životě, pokud ještě nějaký bude, v porovnání se všemi starými zlatými časy, dokonale pohřbenými.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče