Západ by měl respektovat oprávněné zájmy Ruska na Ukrajině

Zprvu se mohlo zdát, že nejde o zásadní střet mezi klíčovými geopolitickými hráči. Nicméně tamní spor se prohloubil a podle různých odhadů může mít na svědomí 5 až 50 tisíc lidských životů.

Nyní se dokonce uvažuje o nasazení amerických zbraní. Navíc hovoříme o (dez)informační zákopové válce, přes niž se valí oblaka otravných plynů. Vynořila se řada obskurních webů a sociální sítě jsou zapleveleny propagandistickými videi z obou neústupně zaťatých stran.

Není žádným tajemstvím, že na začátku 90. let minulého století bylo Kremlu západními státníky verbálně slíbeno, že se NATO neposune ani o jednu píď východním směrem, nastal však pravý opak. Moskva vnímala západní „Drang nach Osten“ až ke svým hranicím celkem logicky jako ohrožení nejen vlastní bezpečnosti, ale i jako ohrožení jejích zájmů v blízkém zahraničí.

Musíme být schopni empaticky vnímat obavy Ruska, tedy takovým způsobem, jako kdyby se v jeho postavení ocitlo západní společenství či spíše civilizace. Jak bychom jednali v takovém hypotetickém případě my? To ale automaticky neznamená, že se s tímto pohledem ztotožníme a budeme Moskvě stranit a omlouvat její vměšování se do záležitostí jiného státu zásobováním proruských separatistů zbraněmi.

Když se v roce 2008 jednalo o tom, že by se Gruzie a Ukrajina mohly připojit k Severoatlantické alianci, ruský ministr zahraničí Lavrov prorocky konstatoval, že by takový krok mohl vést k rozpoutání vojenského konfliktu.

Rusko též s možnou nechutí pozorovalo blatantní porušování mezinárodního práva Západem, okatě v Kosovu a ještě okatěji v Iráku. Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi, proto Moskva též koná protiprávně, byť v mnohem menší míře než například Spojené státy v Iráku.

Možným spouštěčem této krize mohlo být svržení nepopulárního, byť demokraticky zvoleného ukrajinského prezidenta Janukovyče. Šéf americké konzultační a zpravodajské firmy Stratfor, přezdívané stínová CIA, George Friedman na sklonku minulého roku prohlásil, že jde o nejbezostyšnější puč v dějinách. Zdůrazňuje, že strategické zájmy Spojených států spočívají v oslabení Ruska, aby se nestalo jejich konkurenčním hegemonem.

Putin na skutečnost, že se v Kyjevě chopila moci protiruská vláda, zareagoval anexí Krymu, kde se nachází jediná ruská teplomořská základna, o jejíž další osud se Putinův kabinet logicky strachoval. Avšak tento počin nebyl legální a přispěl k destabilizaci poměrů v oblasti, pravděpodobně vyostřil i separační snahy na východě Ukrajiny.

Obě strany konfliktu, jak je zjevné, páchají zločiny; nelze se proto sešikovat na jednu stranu.

Nicméně Rusko čelí ozbrojenému sporu bezprostředně u svých hranic vycházeje z konkrétních historických pohnutek. Kreml se periodicky stával terčem západních agresí a chápe podporu Kyjeva Západem a již dříve diskutované začlenění Ukrajiny do NATO a evropských struktur jako hrozbu pro své zájmy.

Mezitím se na východě Ukrajiny hroutí dohodnuté příměří a klid zbraní už neplatí, nicméně mnohé ani nenasvědčovalo tomu, že dlouho vydrží.

Diplomatické řešení je totiž jedinou schůdnou alternativou, jak se vyhnout zdlouhavé a vyčerpávající válce. Ukrajina nemůže být plně zahrnuta do sféry vlivu Západu, ale ani pod orbit Moskvy. Je třeba, aby se z této země stal neutrální „most“ mezi Západem a Ruskem.