Zatímco pozornost medií se soustřeďuje na válku v Iráku, považují američtí političtí a vojenští stratégové oblast Pacifiku a asijského pobřeží za neméně důležitou a z perspektivy příštích padesáti let, za důležitější než Střední východ, který nemá kromě ropy do budoucnosti co nabídnout.

Šedesát let po skončení druhé světové války sdílejí americké obavy a jejich strategickou vizi také Japonci, kteří připravují modernizaci ústavy a vypuštění "pacifistických" článků bránících širší kooperaci s americkými spojenci. Poprvé od roku 1945 Japonsko povolilo umístění americké nukleární letadlové lodi na japonské základně, rozmístění ofensivních radarových stanic schopných odhalit starty mezikontinentálních raket. Modernizované budou i japonské obrojené síly, které budou cvičit v těsné koordinaci s Američany.

Začlenění japonských sil je součástí strategie "předsunutého odstrašení", která je založena na vysoké mobilitě speciálních jednotek a na přezbrojení podstatně zvyšující jejich palebnou sílu. Tradiční námořní pěchota, doposud závislá hlavně na výsadkových námořních prostředcích a helikoptérách, bude transformována do Expedičních úderných skupin podporovaných útočnými ponorkami, raketovými křižníky a torpedoborci. Dvě taková seskupení okolo výsadkových lodí Pelelieu a Belleau Wood již v Pacifiku operují a skupina Wasp je nasazena ve Středomoří.

The Belleau Wood skupině velí generál námořní pěchoty - jehož jmenování signalizuje hlubší integraci jednotlivých zbraní amerických ozbrojených sil. Tato účelová seskupení jsou schopna samostatných akcí ať vojenského či humanitárního charakteru. Viceadmirál Arthur Cebrowski, považovaný za otce transformace amerického námořnictva, za niž si vysloužil přezdívku "globální systémový administrátor", považuje tuto reorganizaci pouze za počátek. Jako příklad modernizace uvádí australský zásah na Východním Timoru, kdy výsadek námořní pěchoty byl proveden z civilních katamaránů, kdy na dopravu až 50 vojáků stačil jeden námořník, zatímco na nejmodernější americké výsadkové lodi LPD 17 připadá jeden námořník na 1.77 Marines.

V preambuli oficálního dokumentu americké pacifické flotily se uvádí: "Dnes je pro Spojené státy pacificko-asijský region důležitější než kdykoliv předtím. Od 11. září 2002 je jedním z primárních úkolů flotily boj a podpora globálního boje s terrorismem. Vzrostla i potřeba odstrašující síly vzhledem k tradičním regionálním a mezinárodním hrozbám. Zvýšená viditelnost válečného námořnictva v západním Pacifiku jako nástroje těchto cílů je prvořadým úkolem."

Za tímto vágním prohlášením se zdaleka neskrývá americká a japonská obava z mezinárdního terorismu ani severokorejského nukleárního zbrojení, jako nejistota z důsledků ekonomického růstu a s ním spojených politických ambicí Indie a Číny. Samotná hrozba terorismu by jen těžko ospravedlnila otevření velitelství protiponorkových operací v San Diegu, kdyby bývalé sovětské ponorky nebyly prodány Číňanům. Současně probíhající transformace NATO je jen dalším důkazem změny priorit americké strategické doktriny. Vojenská škola v Monterry, které před dvaceti lety dominovala ruština, hledá učitele asijských jazyků.

Na rozdíl od Číny má Indie již v oblasti operující skupinu ve středu s letadlovou lodí. Indie navíc kupuje od Francie supermoderní ponorky Scorpene, vybavené "stealth" technologií. Zdá se, že hlavním úkolem prvních amerických a japonských absolventů protiponorkové školy v San Diegu bude právě sledování nových indických a starých sovětských - nyní čínských - ponorek.

Z tohoto úhlu pohledu je dovedení irácké operace a pacifikace Středního východu jasně definovaným a proveditelným cílem. Prvořadým dlouhodobým úkolem americké diplomacie a vojenské doktriny zůstává posílení spojeneckých svazků s Indií, garance jejího mírového soužití s Pákistánem a společná příprava na zatím neodhadnutelné globální ambice budoucí Číny.