Za tuhého stalinismu začátkem padesátých let, na právnické fakultě Karlova již nepříliš vysokého učení, při výuce marxismu-leninismu, vědy té nejvědečtější, jsme se též dozvídali o bídácích, autorech zavrženíhodných, pracujícímu lidu nepřátelských názorů. Mezi takovými provinilci se též objevilo jméno Thomase R. Malthuse, britského ekonoma, narodil se v druhé polovině osmnáctého a umřel v první polovině devatenáctého století. O něm jsme se pouze dozvěděli, že se zabýval otázkami populace a dospěl k poznatku, nejen v jeho době málo překvapivému, že totiž lidí přibývá víc, než možností je uživit. Vzniklé disproporce se tedy řešily válkou, epidemiemi, hladomorem. S přibývajícím věkem Malthus svůj krutý realismus mínil mírnit málo praktickým doporučením "mravní zdrženlivosti". V nynější moderní verzi toť ona "birth control", pilulky proti nežádoucímu početí, případně vasektomie, spíš než pochmurný celibát.

Scénáře všelijakých apokalyps setrvávají i do současnosti a jejich společným jmenovatelem je jejich omezená životnost. Nikita Chruščov slíbil pohřbít kapitalismus a už v roce 1970 předběhnout Ameriku v produkci spotřebních statků. Jeho partner a tehdejší premiér Alexej Kosygin předvídal výměnný kurs jednoho rublu za deset dolarů. Berlínská zeď míru, ztopořená na věky, vydržela jen o pár roků déle než Hitlerova tisíciletá říše. Varianta s nebezpečím, téměř jistotou jaderného střetnutí velmocí, a tedy i konce světa, trvala jedno desetiletí. Nahradila ji alternativa ekokatastrofická. Ta už je ale trvanlivější. Myslitelé takzvaného Římského klubu vydali v roce 1972 publikaci "Meze růstu", scénář o téměř nevyhnutelném zániku lidstva - nadmíra populace, ekologická devastace, vyčerpání zdrojů, v roce 1992 už nebude k mání ani kapka vody. Krátce předtím, v roce 1968, vědec Paul Ehrlich vydal bestseller "Populační bomba" obsahující tvrzení, že "bitva za opatření potravy pro lidstvo je prohrána. V průběhu dekády 1970 lidstvo zažije hladomor tragických proporcí - stovky milionů lidí zemřou hladem." Jako datum zániku světa určil rok 1983. Nebyl to jediný prorok apokalypsy. Jonathan Schell se proslavil rovněž mimořádně populární knihou "Osud země", v níž zaručil zánik světa zásluhou jaderné devastace. Další významní myslitelé stvořili opusy s tituly jako "Krach v roce 1979", "Bankrot 1985", "Panika 1989", předvídající kolapsy hospodářské, výbuchy politické.

Pravdou ale zůstává, že počet lidstva roste víc, než by měl, že třeba Malthus se svým pesimismem zas tak moc nemýlil. Velké starosti si například dělá i tolik přebohatá Saúdská Arábie s největšími zásobami mazlavého zlata na světě.

Tam se v březnu 2009 vypravil Robert Zeigler, významný americký botanik, k rozhovorům na nejvyšší úrovni jak řešit ošidnou budoucnost s dostatečnými zásobami potravin pro království. Ropou se tam určitě sytit nemíní. Saúdské šejky totiž vyděsila náhlá radikální fluktuace cen rýže a obilí, zejména pšenice, na světových trzích. Po dobu přesahující tři desetiletí ceny těchto komodit spíš klesaly, než stoupaly, a teď spadly na pouhou jednu polovinu. K nemilému zvratu ale došlo v roce 2006, kdy ceny začaly růst, a to prudce, v případě některých transakcí se zdvojnásobily za několik málo měsíců.

Tradiční vývozci potravin jako Argentina či Vietnam najednou značně omezili jejich export. Spotřebitelé v USA citelně postiženi nebyli, na rozdíl od zdaleka zranitelnějších států jako Japonsko a Jižní Korea.

Věhlasný botanik Zeigler tedy odspěchal do Saúdské Arábie s nabídkou dvojího druhu řešení. Jednak se soustředit na rozšíření, využití dosud nevyužitého, ladem ležícího prostoru a pomocí irigace se pokusit o dosažení jeho užitečnosti. Druhou, nikterak se nevylučující metodou, je zvýšení výnosu. Však Zeigler je ředitelem výzkumného ústavu (International Rice Research Institute), jemuž se podařilo za tehdejší "zelené revoluce" let šedesátých vypěstovat tzv. zázračnou rýži (miracle rice), podstatně zvýšit výnos, v nejednom případě odvrátit hladomor a tak se zasloužit o doslovnou záchranu mnohých milionů lidských životů. Čili druh řešení, které Malthus ve své době nemohl, nedovedl předvídat.

Jenže Zeigler s ani jedním řešením u Saúdů neuspěl. Ti totiž dávali přednost třetí alternativě, jíž se v současné době dostává označení "agro-imperialismus", nic tedy příliš lichotivého. Obrovské prostory buď koupit, nebo pronajmout v jiných zemích. První takovou vlašťovkou, předvídající dost značný obrat v mezistátním počínání, byla smlouva jihokorejského konglomerátu Daewoo Logistics s vládou Madagaskaru o pronájmu zhruba jedné poloviny vší orné půdy ostrova -- se záměrem pěstovat kukuřici a palmový olej pro export, s poskytnutím pracovních příležitostí jinak nezaměstnatelných ostrovanů. Jenže to měl být dost fiktivní pronájem - totiž zdarma, bez placení nájemného: došlo ke značným protestům, nepopulární prezident, který takovou transakci schvaloval, byl svržen a z původních plánů patrně mnoho nezbylo.

Projektů přibývá, aniž by se svět o nich příliš dozvěděl či se vůbec zajímal. Jakousi výjimkou je zveřejněný pronájem 100.000 akrů půdy, které Keňa dala k dispozici Kataru za cenu financování nového keňského přístavu. Rovněž vešla ve známost dohoda Jižní Koreje s Tanzánií o rozvoji území v rozsahu 400 čtverečních mil.

Dočítám se (v článku Andrew Rice "Is There Such a Thing as Agro-Imperialism?" The New York Times, 22.11.2009) o existenci organizace jménem GRAIN ("Zrno") - tzv. advocacy group snažící se burcovat proti snahám mamutích agro podniků, zmocňujících se co největšího množství pozemků (tzv. global land grab). Dochází k takovým dohodám v různých koutech světa - Austrálie, Kazachstán, Ukrajina, Vietnam, a nejvíc kontroverzní investiční záležitostí je ovšem pateticky chudičká Afrika.

Nedávná společná studie Světové banky a FAO (United Nations Food and Agriculture Organization) uvádí, že jednou ze zbývajících oblastí světa se značnou rozlohou nedostatečně využité (underused) půdy je tzv. Guinea Savannah Zone, pás území o rozsahu miliardy akrů, z Etiopie severozápadním směrem přes Kongo až k Angole.

Vědec Zeigler se v Saúdské Arábii podivil až zděsil tamějším vládním rozhodnutím investovat miliardy dolarů do rozvoje plantáží rýže a obilovin v afrických státech jako Mali, Senegal, Sudán a Etiopie - na kontinentu, kde třetina obyvatelstva trpí podvýživou.

Značný vliv v této záležitosti uplatňuje šejk Mohammed al-Amoudi, jeden mezi padesáti největšími boháči světa (hodnocení Forbes). Svou bázi má v Saúdské Arábii, ale narodil se v Etiopii, kde kontroluje velkou část všeho privátního sektoru - doly, hotely, plantáže. Má výtečné styky s autokratickým režimem premiéra Melese Zenawiho, bývalého marxistického revolucionáře, který se ale dal na kapitalismus, pronajímat víc než sedm milionů akrů nevyužité půdy za minimální obnos 50 centů za akr.

Etiopie se ve světě těší oprávněné pověsti končiny nezřídka postižené hladomorem. Za velkého sucha v osmdesátých letech aspoň milion lidí tam zemřelo hladem. V té době již dodýchalo císařství, Haile Selassie byl v roce 1974 svržen, potupně pak pohřben (věčný spánek této historické postavy někde prý pod latrinou), vlády se zmocnili marx-leninističtí revolucionáři, prezidentem se stal zběsilec Mengistu Haile-Mariam. Řízně započato s budováním socialismu, s totálním vyvlastněním vší půdy, s absolutní kolektivizací. Dopad takových novot si lze snadno představit. V roce 1990 se tento prezident oficiálně zřekl své komunistické víry, ale nebylo mu to příliš platné: rok poté byl z úřadu vypuzen a ještě stačil zmizet do exilu - do Zimbabwe k Mugabemu, tam si užije, dobře mu tak.

Nedobře však dopadli původní vlastníci půdy, jim nenavrácené. Tento dosud nenavrácený majetek zůstává důkladnou, potenciálně explozivní kauzou ve státě.

Podle zpráv z International Institute for Environment and Development, etiopská vláda od roku 2007 schválila 815 ze zahraničí financovaných zemědělských projektů. V Addis Abebě kolují zvěsti o počínání arabských boháčů, jak na privátních letadlech oblétávají habešskou zem ve snaze objevovat slibné pozemky a ty pak pozřít.

Etiopie, s množstvím obyvatelstva blížícím se či snad již dosáhnuvším počtu 80 milionů, trpí chronickým nedostatkem jídla. V právě uplynulém roce 2009, vinou nedostatečných dešťů, podle odhadu U.N.World Food Program hrozí nejcitelnější hladomor za poslední dvě desetiletí.

Vhodné tedy ukončit slovy zde několikrát zmíněného vědce Roberta Zeiglera: "Představa, že jeden stát půjde do druhého státu a tam si najme půdu a bude předpokládat, že dosažená úroda rýže bude za tamější krizové situace k jeho výlučnému užitku, je směšná (ludicrous)."

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče