Meriam Išagová, o jejímž osudu zde v posledních době podrobně referuji, není jedinou Súdánkou, které hrozí mučivý trest za to, co v civilizovaném světě nejenže nemůže, ale ani nesmí být trestným činem.

Amira Osmad Hamedová

Případ, o nemž se v souvislosti s Meriam začíná znovu mluvit, se týká Amiry Osmad Hamedové (31, dle Amnesty International jde o stavební inženýrku). Svůj počátek má v loňském (2013) létě. Koncem srpna ji na okraji Chartúmu zastavila policie a obtěžovala otázkou, proč nemá hidžáb (muslimský šátek).

„Vy nejste Súdánka? Jaké je vaše náboženství?“, vyzvídal policista. Tady musíme konstatovat, že kdyby něco takového udělal ochránce zákona v civilizovaném světě, byl by to on, kdo by čelil problémům. Ne tak ve světě muslimském.

Statečná Amira odpověděla: „Jsem Súdánka, jsem muslimka, ale hidžáb nosit nebudu.“

Skončila na policejní stanici a byla propuštěna po čtyřech hodinách na kauci. Už to samo o sobě je skandální. Tím ovšem její případ nekončí. Amira čelí trestnímu stíhání. A co je do nebe volající, v případě, že bude uznána vinnou, hrozí jí 40 (slovy čtyřicet) ran bičem.

To vše podle paragrafu 152/1 tamního trestního zákona, kde se mimo jiné praví, že kdo na veřejnosti nosí neslušný nebo nemravný oděv, bude potrestán bičováním nepřesahujícím 40 ran nebo pokutou, případně obojím.

Podle některých zpráv je Amira dokonce připravena v případě odsouzení trest podstoupit, aby svou obětí upozornila na sexistické a despotické zákony, podle nichž se v její zemi soudí. Mezinárodní společenství má ovšem morální povinnost vytvořit na súdánský režim maximální možný tlak, aby k jejímu odsouzení vůbec nedošlo.

Aby takový tlak ale mohlo vytvořit, musí její případ vejít do všeobecného povědomí. Přispět k tomu v českém jazykovém prostředí má i tento příspěvek.

Doufám, že se s příběhem A. O. Hamedové seznámí i ti, kdo šíří mýty o tom, že islám je tolerantní náboženství chovající úctu k ženám (a podobné nesmysly). Jmenovat jistě netřeba.