Objíždíme, pečlivě si prohlížíme památnosti - ony dvě někdejší historické metropole Anuradhapuru a Polonaruwu. Přidali jsme se k věřícím, přinášejícím na památná místa podivné dary - nejen jídlo, ale i třeba košili, medikamenty, aspirin. Účelem je poutníkovo vlastní posmrtné zabezpečení. Až umře a v Hádu ho bude bolet hlava, takový předčasně dodaný aspirin přijde vhod.

Přijeli jsme ke státem vlastněnému hotýlku v místě jménem Sigiriya . Večer šlo kolem tisícihlavé buddhistické procesí s muzikou a všelijak vyparáděnými draky. Ten největší divoký drak si kryl nozdry plynovou maskou. Půvab nechtěného.

Sigiriya je na každé ceylonské mapě, ale není to město ani vesnice, nýbrž balvan. Kus strmého kamene, trošku do kulata, výška aspoň 130 metrů, a na temeni tam kdysi existovalo sídlo celičké monarchie. "Tvrz v oblacích" je z pátého století a víže se k ní jméno Kasyapa, nejzápornější to typ v sinhálské historii, synonym krutosti. Tento tvor ještě jako mladík zavraždil svého otce krále, načež ale dostal strach a odtáhl na kámen, kde si zbudoval palác, bazény, zahrady. Strávil tam osmnáct mizerných let, v trýzni odloučení, a pak se dal na modlitby, milosrdenství a umění. Asi právě z nudy došlo k vynikajícím malovánkám na balvanu. Z pěti set maleb se zachovalo jednadvacet portrétů sinhálských krasavic a je k neuvěření, jak tyto výtvory odolaly patnácti stoletím tropické nepřízně.

Vchod tvořily metrové přední tlapy lva. Lev již tesán nebyl, neboť ho symbolizovala celá tvrz. U tlap začínalo železné zábradlí. Nejsem alpinista, ale také asi nejsem nadprůměrný český zbabělec. Výstup kolmo k nebi za sílícího větru jsem za deset minut strachy vzdal. Jak tam tedy nahoře mohlo vzniknout a fungovat království?

Kasyapa skončil špatně. Rozhodl se pro sebevraždu způsobem důrazným a mezi námi Čechy i nezvyklým. Poručil slonu, aby mu ušlápl hlavu.

Sinhálské monarchie vyprodukovaly řadu zajímavých vládců. Třeba král Elara (3.-2.století př.Kr.) byl takový dobrák, že měl nad postelí přimontován zvon s provazem, končícím až mimo hrad, aby kdokoliv v kteroukoliv hodinu mohl požádat o radu a rozsouzení pře. Jednou králův syn z nedbalosti zabil tele. Přišla se stížností matka kráva, zazvonila a - tolik legenda - král dal syna popravit.

Nebo vladařka Adula. Prvního manžela krále otrávila, pak se ještě mnohokrát vdávala a zprovozovala ze světa jednoho chotě za druhým. Nebo krásná princezna, posléze královna Devi. Poté, co otěhotněla, tuze trpěla nutkáním stát na uťaté hlavě jednoho z generálů. Jinde spíš kyselé okurky, tam ve světě něžných buddhistů však toto. Jejímu přání bylo, byť s obtížemi, vyhověno. Porodila syna jménem Gamini - což je ceylonský Přemysl Oráč, Svatý Václav, Otec Vlasti Karel.

Cestou mezi památnými místy se mě šofér Gamini zeptal, zda bych souhlasil se zajíždkou, jen prý deset kilometrů. Tam na státním statku je švagr vedoucím, už se dlouho neviděli a kromě toho se tam dá sehnat cibule.

Zpozorněl jsem. Není-li cibule, buduje se socialismus - nebo, snad přesněji - cibule se s budováním socialismu špatně snáší. Obdařen žokem nedostatkové zeleniny, Gamini už několik dní nepředstíral nadšení pro politický stav věcí a chvílemi zanaříkal, jaká že je to hrůza vidět vlastní děti vyrůstat do tak blbého systému. V rámci transkontinentálních analogií jsme si vyměnili zkušenosti s kariéristy, tlučhubovstvím a existenčními podtrhy. Byl bych mu udělil čestné občanství ČSSR: odjíždíme z jednoho ze státem vlastněných hotelů a Gamini se svěřuje s nutkáním porušit zákoník práce ve prospěch odpovědného vedoucího, jemuž je protislužbou zavázán za dřívější podobnou laskavost. Vedoucímu se totiž na pár dní nechtělo vésti a potřeboval zdrhnout do města. Napsal si tedy telegram s naléhavou výzvou k navštívení těžce choré matky a my jsme pak vezli telegram k odeslání z dostatečně vzdáleného poštovního úřadu.

Po zavraždění svého chotě v roce 1959 se do čela vlády dostala jeho vdova Sirimavo Bandanaraike se stranou SLFP (Sri Lanka Freedom Party), v koalici s osmi dalšími stranami, z nichž tři byly komunistické - jedna prosovětská, druhá pročínská, třetí proti oběma a všem. Spíš než v britském systému dvou politických stran se ostrované zhlídli v galimatyáši čtvrté francouzské republiky s tucty partají, odnoží, aliancí a komplikací. Větší roli než stranické organizace a politické programy hrály osobnosti, jednotliví vůdcové.

O paní Bandanaraike jsem slyšel vesměs nelaskavosti. Příliš prý spoléhá na astrology a horoskop na ni platí víc než vědátorská analýza. Buddhistická země se v tomto ohledu příliš nelišila od některých asijských států, kde pověrčivost, magie, doporučení duchů v politickém procesu nejsou neznámé. Tohle my přespolní těžko pochopíme. Paní Bandanaraike se nepošklebuji, ale stejně jsem si nedovedl představit Indíru Gandhi, že by si nechala radit od kouzelníků.

Několikrát jsem tam slyšel, že prapříčinou protizápadního, protikapitalistického postoje a o to víc vřelého ceylonsko-čínského přátelství byly španělské mušky, namíchané do pokrmu paní předsedkyně při její návštěvě u Maocetunga. Účinné afrodisiakum způsobilo, že vdova spáchala smilstvo a akt byl filmován čínskými hostiteli. Tedy druh postelového vyděračství, jemuž v Moskvě podlehl francouzský, nám z Prahy známý velvyslanec Dejean. Podobné zkazky se vyprávěly v souvislosti s ohebnými sympatizátory, od maďarského Zoltána Tildyho po toho našeho Ludvíka Svobodu.

Pátral jsem po příčinách a pozadí fiaska aprilového povstání z roku 1971. Strůjcem události byla strana či spíše stranička JVP (Janata Vimukhti Peramuna - "Osvobozenecká fronta lidu"), která vznikla odštěpením od pročínské komunistické strany. Cestou z Polonaruwy jsem měl příležitost vyslechnout svědectví policisty. Byl u toho, když jeho stanice byla obsazena a přemožena revolučními svazáky. Mládeži klapal přepad s pruskou precizností. Což mě mátlo: přece nelze zkoordinovat povstání do posledního puntíku, s plánem na dobytí i té neposlednější vesnické výspy. K tomu by bylo zapotřebí celonárodní synchronizace s podporou dost vysokých míst.

Západní tisk přičetl porážku povstání několika faktorům: prozrazení na poslední chvíli, zbabrání ve vlastních řadách, rychlá reakce vlády a jí poskytnutá podpora ze zahraničí, jak od západních imperialistů, tak i ze zemí tábora míru a socialismu. Tatáž media tvrdila, že kdyby byli revolucionáři o nějaký ten měsíc počkali, progresivně zeslabený režim by nebylo možno nerozmetat.

Z domácích zdrojů jsem dostal toto vysvětlení: povstání bylo pečlivě připraveno na celostátní úrovni a mělo svou podporu ve vládních kruzích, v parlamentě a zejména mezi intelektuály v mediích. Rozhlas měl za úkol vydávat kodové instrukce k akci. Signálem k zahájení revoluce prý mělo být oznámení o smrti X.Y., s tím, že pohřeb - tedy povstání - se bude konat o hodině H, s časem "deset večer" (10 p.m.). Zpráva se ale dostala k redaktorovi, který nebyl do povstání zapojen. Pohřeb večer je překlep, usoudil, z 10. p.m. udělal 10 a.m., tedy dopoledne, a oznámení šlo do étéru.

Konspirátoři malér zjistili, když už bylo pozdě. Obtelefonovat spojky s vysvětlením se podařilo jen v okolí Colomba, kdežto vnější vzdálenější oblasti, odkázané na rádio, ráno v deset začaly řádit. Centrum v Colombu, když už nemohlo akci účinně odvolat, se tedy rovněž pustilo do nezkoordinovaného střílení, ať to stojí co stojí. Výsledek známe. Připomíná kubánské fiasko v Bay of Pigs, když si organizátoři invaze tehdy nezkoordinovali hodinky, přehlédnuvše, že v Havaně a v Guatemale je o hodinu jinak.

Nezdařilost způsobila aspoň tisíc šest set mrtvol a odhadovaných čtrnáct tisíc účastníků se dostalo za koncentrační dráty. Paní premiérová odmítla - tedy aspoň veřejně odmítla - připustit, že šlo o revoluční pokus ultralevicových radikálů. Prohlásila to za proradnou strategii opoziční pravice, do níž se pustila cestou vyhazovů, kádrových kolotočů. Ať se ale vyšetřovalo, jak chtělo, volky a zejména nevolky se od varianty konzervativního puče muselo upustit.

Namočeni byli zejména severní Korejci, kteří vůdce povstání trénovali, platili, vybavili. Z ostrova museli též spěšně odjet někteří Vietnamci a východní Němčouři. Dodávám, že hlavní komandant povstalců R. Wijeweera byl studentem moskevského Lumumbova vysokého učení. U soudu prohlásil: "Jsem marxista-leninista. Jsem moderní bolševik."

Ošidné tedy komplikace. Vrátili jsme se do Colomba a usadili se blízko čtvrti Mount Lavinia a tam na pláži se mi stalo ono pověstné "tohle je mi povědomé, tady jsem už dřív musel být!" Ve své předchozí inkarnaci? Nikoliv. Při své předchozí návštěvě filmu Most přes řeku Kwai. Zde přece hrdina Holden laškoval s důstojnickou krasavicí, než byl odvelen k trmácení v džungli.

Oceán velebně duněl, vešli jsme do blízké restaurace s mořskou stravou. Leč spustila tam rockandrollová vřava . K našemu stolu přistoupil primáš s dotazem, co nám mají zahrát. Snažil jsem se ho přesvědčit, že zvukům přírody, perfektní orchestraci vlnobití nelze konkurovat a ať tedy jsou probůh zticha. Každý večer jsem pak platil muzikantům, aby nehráli.

Na pláži se mi v přízeň obratně vlísal věštec. Nedíval se mi do dlaní, přeptal se na den mého zrodu, maloval si čáry do písku a chtěl, abych mu jmenoval jakékoliv druhy ryb, ptáků, kytek.

Že prý jsem profesor.
To je snadné, přece mám fousy.
Že nejmizernější má leta byla 1948 až 1955.
Sakra, ten se strefil! Vítězný únor, pak stalinismus, vánoce 1955, to jsem šel od černých baronů do civilu.
Že důležitý byl též srpen 1968.
Mrazivě přesně popsal ženy, jež ovlivnily můj život.

Pak se už tasil s přesným datem mého úmrtí, což jsem mu ale včas stačil zakázat. "Raději mi řekněte," naléhal jsem, "jak to tady dopadne s vaší zemí."
"Bohužel, pane, to je zcela nad moje síly," vzdal se věštec.

S tím jsme se rozloučili.

D O K O N Č E N Í P Ř Í Š T Ě

Neoficiální stránky Oty Ulče