Potřebovali jsme se dostat z Nairobi ve východní Africe do Colomba na ostrov, tehdy ještě znám jako Ceylon. Na mapě to vypadá jako jednoduchá záležitost: obě místa jsou zhruba ve stejné vzdálenosti od rovníku, přeženeme se přes Indický oceán a bude to. Jenže nebylo. East African Airlines, které zanedlouho skončily v bankrotu, tehdy ještě létaly, ale ledabyle. Došlo ke zmeškání letu Air Ceylon, museli jsme se vydat oklikou přes Karáčí v Pákistánu, tedy něco podobného jako výlet z Plzně do Prahy via Oslo.

Do Karáčí jsme dorazili ještě před svítáním, ale už za horka, vlhka, dusna k nedýchání. Zpoceni ano, ztraceni ne. Oknírkovaný armádní důstojnik nám salutoval, s omluvou za způsobené nepohodlí, s informací, že bude o nás postaráno a druhý den dorazíme do kýženého Colomba – s Aeroflotem. Prohlížel si mě a utrousil: “Byť jste Žid, pane profesore, žádný strach, vše bude v pořádku.“

No tak ouha! Sice jsme do Afriky dorazili z Izraele, ale Izraelité nejsme. Poločínská manželka semitsky určitě nevypadá a mí předkové se sice postarali o třídně poněkud pošramocený, ale rasově naprosto dokonalý arijský původ. Byl to neobvyklý pocit takto zareagovat a z náhody dělat zásluhu.

Po takové zprávě důstojník islámské republiky radostně znovu zasalutoval, s ujištěním, že „V tomto příznivém případě, pane profesore, jistě budete v naší zemi velice spokojen.“

U letištních přepážek zavál dobře známý opar diktatury. Vyplňování mnohých formulářů, sepisování přivezených peněz do posledního haléře, přísní byrokraté a byrokratky sledovali nervozní domorodce.

Všechno jsme jim podepsali, včetně prohlášení, že černý trh je strašný zločin.

Od pultu k taxikům to bylo asi sto metrů. Zastavilo nás aspoň dvě stě veksláků s prosíkem o spáchání valutového zločinu.¨

Dobré znamení: diktatura tu příliš nefunguje.

Dojeli jsme do hotelu a padli na postel dohnat zmeškanou noc v jiných časových dimenzích a horko již bylo tak ukrutné, že naplno skučící klimatizace nemohla svůj úkol zvládnout.

Karáčí je nevábné mnohamilionové mraveniště. Muž za nájemním volantem, multilingvální vlastenec, se rozjel a jako první pamětihodnost vybral nejnovější městský kriminál. Na řadu přišly monumenty, mauzolea a další patriotické ukázky. Po inspekci Jinnahova paláce, tatíčka to zakladatele vlasti, se zanedbanou a královskými kobrami prolezlou zahradou, jsem vyslovil tužbu vidět ulice a domy, kde žijí jeho spoluobčané, od bohatců po chuděry.

Šofér vyhověl, projeli jsme jak luxusní čtvrtě, tak hektary ubožáckých barabizen. Prázdné bankovní bulváry, jakož i tepny přecpané člověčinou. Natřískané, pasažéry i zvenčí ověšené tramvaje, ve tvaru nabobtnaných hroznů, a na chodníku felčar s kleštěmi, snad kovářskými, rval neumrtvenému zákazníku vyhnilý zub. Mezi nápisy, místními klikyháky, jsem postřehl velký plakát o sovětské průmyslové výstavě. U toho reklama MIGHTY MOSKVICH.

„My jsme rození válečníci, takoví my jsme,“ tvrdil patriot za volantem a pustil se do kritiky předáků, váhajících zaútočit na indický hmyz. Koupil jsem všechny karáčské noviny – ty v angličtině, ovšem. The Leader proklamoval, že „Karáčí si nesmí dovolit degenerovat na úroveň druhé Kalkuty, s jejími druhy teroru a hrůzy“. Největší a nejčtenější Daily News se předváděl s agresivním šovinismem. Zlá karikatura Indíry Gandhiové a v úvodníku útok na Teddy Kennedyho, že si ho Indíra vodí jako cvičenou opici na provaze. V tisku hodně oslavování islámu a též obrázky pohledných žen: když nemuslimských, tak málo oděných.

Vrátili jsme se do miniarurní hotelové nory dostatečně schváceni. Nastala noc, pro mě nepokojná. Od doby mého odpochodování z klece (když jsem „zradil socialismus v plné nahotě“, slovy nakvašeného plzeňského estébáka Buřiče) tehdy jiz dělilo tucet let, nezřídka doprovázených standardním uprchlickým snem, že jsem se vrátil, nevím proč, já blbec, už už mě rozpoznají, kdo že jsem, hrůzný pot duchnu prosakuje, jak já se jen z té země dostanu ven, nepůjde to, další hrůza a konečně milosrdné probuzení. Našinec pak nerad létal nad Evropou, aby snad mechanické či meteorologické komplikace neudělaly z vídeňského přistání přistání ruzyňské. A já teď se mám, spolu s ženou a dítkem, svěřit sovětskému samoletu a jeho aviatčíkům.

Na letišti jsme už museli být před pátou ranní hodinou. Tři kágébácké typy přivlékly vaky s diplomatickou poštou. Napjatě jsem sledoval, zda některým necloumá spoutaný nedobrovolný navrátilec do světa socialismu.

Později jsem do binghamtonských novin poslal článek s názvem „Létat se Sověty – dobrý způsob utužení víry v převahu kapitalismu“. Pasažérskou obec Tupoleva všeho všudy tvořili dva američtí hipíci s brašnou habešských aerolinií, jeden ceylonský funkcionář v oboru čaje, špionští opatrovatelé žoků a my dva a půl. O posádce jsme se nic nedozvěděli, kapitán se nepředstavil. Letadlo k nám mluvilo výlučně rusky, ale i tak řeklo málo, neprozradilo, že v mžiku se vzneseme a že tedy núžno či nádo se připoutat. Žádná výzva Fasten your seatbelts.

Včera pakistánská výheň, nyní na palubě krutá zima, sibiřský děda mráz. Třeseme se, zuby drkotají, dychtíme po zahřátí, aspoň trošku čaje. Místo zahřátí k snídani stewardka rozdala oběd - TV dinner, nepovedenou kapitalistickou imitaci, se šlachou hovězího v tuhé omáčce. Letuška, neúsměvná baba s drdolem, částečně typ v roce 1945 pochytaných dozorkyň z nacistických koncentráků, posléze přivlékla košík a a beze slova rozdávala, každý jsme vyfasovali jedno jablko. Slovanské ovoce jsem přivezl na ostrov a potěšil jím děti našeho šoféra, které něco tak netropického dřív neochutnaly. Z letadla jsem si také odnesl vzorek sovětského toaletního papíru. Byl lesklý, skoro voskový, nakrájený do vojenských latrinových čtverců. Záchod čpěl špínou a sladkými megapachy proslulých ruských duchů.

Za polozamrzlým okénkem pozorujeme jižní Asii. Objevila se přemizerná poušť Rann of Kutch, jež roce 1965 přiměla Indii a Pákistán ke zbytečnému válčení. Dál na východ se střídaly hnědé skvrny přecpané Indie, velikánské fleky habitace. Pak chvíli voda, pořádný příboj, parádní pláže a krasavec ostrov v dohledu, zelený, kokosovými palmami krášlený. Asi budeme brzy přistávat, ač nám to anonymní mlčenlivý kapitán slůvkem neprozradil. Tupolev si pořádně drcnul o Ceylon a opěradla prázdných sedadel se vrhla vpřed, vperjod.

U východu stewardka s drdolem a mramorovým výrazem ve tváři ani jedno Do svidania nedala k dobru, tím méně Good bye. Ale neměl jsem jí to za zlé. Hlavně že mě neunesla.

BUDE POKRAČOVÁNO

Neoficiální stránky Oty Ulče

*******************

Milí čtenáři,
pokud rádi čtete texty pana Ulče,  v jeho článku Nevelká pravděpodobnost správně se strefovat jste si mohli přečíst, že nedávno mu vyšla jeho další výborná knížka, a to Šťastně navrácený běženec, kterou lze snadno koupit na webových stránkách nakladatelství Primus nebo přímo ve firemní prodejně ve Vězeňské 7, Praha 1.
A o co v knížce vlastně jde? Nechme promluvit samotného autora:
"Je to příběh Pravoslava Komendy, tvora s většími ambicemi než talentem, který se po internacionální pancéřové pomoci v srpnu 1968 ocitl na Západě, dostal se do Ameriky a posléze na Filipíny, aby zápolil s ošidností svobody - obohacující i krušící, náramným to darem, avšak i notným břemenem, veledilematem kdekoliv na zeměkouli."

Redakce Neviditelného psa

******************