Se zájmem jsem si přečetl příspěvky od mnohých autorů a bohužel musím souhlasit s více méně radikálnimi názory na přítomnost islámu a jeho přistěhovalců v Evropě. Vyplývá to z mých osobních a praktických zkušeností, z několikanásobného a dlouhodobého pobytu v těchto zemích (např. Irák, Tunisko, Kuvajt, Afghanistán atd.). Flexibilního muslima normálně testuji (po delším seznámení) dvěma otázkami.

“Dal by svou dceru za manželku příslušníkovi jiného náboženství a mohla by změnit víru?“ a „Proč se muslimové stěhují do západních demokracií a poté si stěžuj9i, že jsou utlačováni, když mají dostatek jiných - a také bohatých - islámských zemí, kde se mohou svobodně projevovat?“

Tímto „testem demokracie a tolerance“ projde tak jeden ze sta.

Není se čemu divit, když od útlého mládí prochází něčím, co se dá profesionálně nazvat jenom „vymývání mozků“. Důsledek, že se pětkrát denně modlí a několikrát týdně povinně navštěvuje mešitu pro „utužení víry“, má zcela jednoznačný dopad. Není to ale tak dávno, co se něco podobného dělo i v našich kostelích. A z nedávné historie si stačí připomenout veřejné a jiné stranické schůze - bohužel jsem z generace, která si to dostatečně „užila“. Možná proto (a kvůli své humanitní profesi) jsem tak senzitivní na jakékoliv institucionálni a násilné potlačování jiných názorů.

Jenomže oni si neuvědomují, že jejich svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého (včetně příslušníků jejich vlastní rodiny). Tady člověk narazí na zeď, kde se již nekomunikuje, ale jenom „argumentuje“ Koránem. Nenechme se mýlit, menšina je schopna ovládnout většinu – viz Hitler a jeho malá skupinka hnědých košil s podporou kapitálu.

Ústupek v jejich kultuře neznamená vstřícné gesto, ale je to pro ně známka slabosti. A demokracie v našem pojetí je pro ně slabost a využívají ji proti nám.

Poznal jsem již několik velmi rozpolcených a vzdělaných jedinců, kteří se zoufale snaží nalézt nějaké východisko ze svého „religiózního vězení“. Musí žít dvojí žívot - jeden pro veřejnost a rodinu a jeden vlastní, osobní. Jsou nešťastní a trpí neurotickými poruchami.

O jejich obecném přístupu k druhé polovině lidstva - ženám - je snad už zbytečné cokoliv dodávat. Opět mé osobní a také překvapující zkušenosti i u jinak velmi vzdělaných a inteligentních muslimů.

Závěrem snad, že jsou jako náš soused, můžeme spolu klidně hovořit, občas si i pomoci, ale nikdy bychom si jej nepozvali domů, nedej bože přes noc. I přátelství si musí lidé zasloužit a dokázat je činy - ale z obou stran. Jak si vede svou domácnost, je jeho věc, ale já mám své představy o svobodě slova a jednání. Už jsem si jednu diktaturu plně užil a opravdu netoužím po jakékoliv další. Je úplně jedno, na jakých je filozofických nebo náboženských základech a jakou jedinečnou nebo božskou pravdu vyznává.

Myslím, že jsem jim v jejich zemích poměrně hodně pomohl, vůbec mě to nemrzí a nelituji toho. Ale velmi rád se vracím zase domů, do toho našeho zárodku svobody i s jejími ubohými a přízemnimi politiky. Ale pořád je to Svoboda. A přeji si, aby mé děti měly možnost ji využívat a žít v ní. Je to velmi citlivá věc a má mnoho nepřátel - umožnit lidem, aby používali vlastní rozum, je extrémně nebezpečné pro jakékoliv führery, diktátory, proroky, vůdce politických stran, obecně velmi zakomplexované jedince s obrovským hladem po moci.

Je to poprvé, co něco podobného píši do veřejné diskuse. A také doufám naposledy. Určitě ale nebudu reagovat dále na jakékoliv další připomínky. Je to můj zcela osobní názor založený na mých osobních životních a odborných zkušenostech.

(Napsat bych mohl podstatně více, ale od toho jsou i fundovanější autoři a článek by byl neúnosně dlouhý.)