18.6.2024 | Svátek má Milan


ŠAMANOVO DOUPĚ: Tel nad Goliášovým bojištěm

8.6.2024

Nasyceni a napojeni odjíždíme z Kirjat Gat, kde nás hostila Hanička Sternlichtová. Jedeme po silnici číslo 375, která nás přivede zpátky do našeho betlémského hotelu. V Izraeli není žádná silnice jenom silnice. Vede obvykle místy, kudy se chodívalo ještě v dobách prehistorických. V Izraeli tedy určitě v dobách biblických. A tahle třista pětasedmdesátka se vine nivou údolí ha-Ela, aneb Elah, což v překladu zní „Dolina posvátného stromu“. Píše se o ní v První knize Samuelově 17,2: „Ale Saul a muži Izraelští sebravše se, položili se v údolí Elah, a sšikovali se k bitvě proti Filištínským“. V potoce, který údolím protéká, si jistý mladý pasák ovcí a koz jménem David sebral své „tři šutry do tobolky“, jak praví známá píseň V+W. A jakej byl Goliáš!


Silnice tu byla i v době římské nadvlády, kdy se nazývala „Cézarovou cestou“ a spojovala Jeruzalém se sídlem V Bejt Guvrinu. Samozřejmě ani dnešní asfaltka nevede prostředkem údolí, tamtudy „vede“ potok Nachal ha-Ela. V úrodné nivě se lesknou ochranné sítě nad sady ovocných stromů, támhle budou nejspíše banánovníky. Silnice se nejdříve přimyká k severním svahům okolních pahorků. V jednom místě je mezi nimi v bočním údolí vklíněno parkoviště. Je úplně prázdné - za chvilku zapadne slunce a nastane čas šabatu, kdy i nenáboženští Židé sedají ke sváteční rodinné večeři. Kamal tam se svým busíkem zastavuje a Radek nás vyvádí ven. Kdo se cítí, může vyběhnout na blízký pahrbek, odkud je pěkný výhled i vhled.

Vyběhnout chtějí všichni, nejdříve se však shromažďujeme ke krátkému výkladu. Pahrbek není jen tak nějaký pahrbek, jedná se o tel. Jistě, byl tady kopec, ale kopec neustále znovu a znovu osidlovaný. Asi to budu muset vzít zpřeházeně, protože informační tabulka u parkoviště vyzdvihuje zejména dobu byzantskou. V období pátého až osmého století zde vzkvétalo bohaté město. Na tomto strategickém místě v té době existovalo důležité správní středisko Sokho (Sokhoh, Sochoh, Soko, Soco, Sokoh), které je zachyceno i na proslulé mozaikové Madabské mapě. I zde se našly zbytky bohatých podlahových mozaik, které byly odkryty na nedalekém svahu při vykopávkách v roce 1980.

Turistické značky, žlutá, zelená a modrá nás pospolu vedou vzhůru kamenitým úbočím až na samotný vršek. Míjíme dobu byzantskou a sápeme se co nejrychleji nahoru, abychom stihli ještě západ slunce. Úbočí telu je již ve stínu, asi tři sta metrů dlouhá a sto metrů široká náhorní plošina ještě chytá poslední paprsky slunce. Z trsů trávy vyrůstají nízké zbytky kamenných zdí, místy stíněné duby a fíkovníky, do země se zavrtávají otvory starobylých cisteren. Tam směřují ty „vhledy“. Je zde pevné skalní podloží, do něhož jsou vtesány základy dávných obydlí, z různých stran ční lomenné kamenné výčnělky, panuje tu jakýsi archeologický zmatek.

Nad řadou větších balvanů v místech, kde mohla stávat akropole, trůní pod hnědým pistáciovým stromem bílé křesílko, z něhož se rozevírá pohled na novou výstavbu, vyrůstající za údolím. Mohl zde stávat i skutečný trůn! Přímo za údolím rostou na severovýchodě nové domy v Netiv Ha’Lamed-he. Jde o kibuc, původně založený pětadvaceti izraelskými a bulharskými Židy v roce 1949. Je pojmenován podle 35 vojáků izraelské armády, kteří zde padli v roce 1948, když se pokoušeli překonat arabskou blokádu místního židovského osídlení. Arabové nakonec prohráli a museli odejít za nedalekou hranici „Západního břehu“. Více vlevo shlížejí přes lesnaté vrcholky národního parku Emek ha-Ela vysoké bělostné domy. Bývala zde asi desítka blízkých, avšak oddělených malých kibuců. Dnes zde nad údolím vyrostla novodobá hradba nepřetržitého osídlení.

Tel, ze kterého vyhlížím, byl osídlen nejméně už ve střední době bronzové. Vykopávky z roku 2010 odhalily i pozůstatky z doby železné, zejména pohřební jeskyně. Nevím, kam by mohla patřit terakotová figurka nahé ženy. Byla zde nalezena struska z hrnčířské dílny, pocházející nejspíš z křižáckého období. Ale možná zde v té době pracovali mamlúci. Nejspíš ale nějací místňáci, které nejspíš ani nezajímalo, komu platí daně. Místo pro Evropu objevil jistý britský voják a archeolog Claude Conder, který tuto lokalitu navštívil v roce 1881. Už tehdy zde byly jen zříceniny, které však vystupovaly na povrch. V přilehlém údolí Conder zaznamenal i dvě funkční studny. Nikoli Filištíni, kteří válku vést nebyli líní, ale palestinští teroristé jednu z těch studní zničili v roce 1956 výbušninami...

Směrem na východ se nám naskýtá moderní pohled na farmu družicových antén v údolí. Ta největší, otočená k východu, má asi dvacet metrů v průměru, o něco menší zrcadlo míří kolmo k zenitu, asi desítka středních antén se vějířovitě rozhlíží po obzoru. Několikametrových mis je asi dvacítka. Vidí celý svět, ale pod zem nevidí.

Slunce zapadlo, opatrně slézáme po kamenité cestě. Čeká nás postýlka v Betlémě. Nebo ještě ne?

Prožito na Tel Sokho v pátek 6. října 2023, psáno v Praze na Lužinách v pátek 7. června 2024

Předcházející články z Izraele (nejen z loňské podzimní výpravy) a o Izraeli jsou přehledně zaparkovány na blogu Šamanovo doupě v záložce Izrael.