Otázka, která rezonuje v posledních měsících nejen tamní společností. Premiér Netanjahu je přesvědčen, že nikoli, že naopak demokracii posílí. Oponenti reformy jsou opačného názoru.

Jednou z nich je Suzie Navotová, profesorka ústavního a parlamentního práva, viceprezidentka výzkumu prestižního The Israel Democracy Institute – nezávislého centra zaměřeného na posilování základů izraelské demokracie. 28. července publikovala v The Jerusalem Postu článek s téměř provokativním titulkem „Israel is experiencing the tyranny of the majority“ (Izrael zažívá tyranii většiny). Jde o text, který má zásadní místo v debatách o vládou prosazované soudní reformě; jako důležitý kamínek (spíše kámen) do mozaiky celkového obrazu sestaveného z pohledů PRO a PROTI. V tomto případě jde o silný hlas z tábora PROTI.

Hned úvod článku je hodně nekompromisní. Podle autorky koalice zahájila první fázi přestavby justičního systému, ačkoli musela tušit, že budou potíže (“with eyes wide open“). Slovy jednoho ministra, salátový bar byl otevřen a brzy budou následovat hlavní chody. „Proces, kterým byla přijata novela Základního zákona: Soudnictví zprošťující vládu a její ministry povinnosti jednat rozumně, je nejlepším důkazem toho, co můžeme nyní očekávat,“ konstatuje autorka a dodává, že v živém televizním přenosu byli diváci svědky postupu, který byl rychlý, agresivní a příliš zhurta provedený; navíc ukázal, že koalice neměla v úmyslu naslouchat těm, kdo vystoupili v parlamentním Výboru pro ústavu, právo a spravedlnost. „Žádná ochota k diskusi nebo kompromisu s členy opozice nebo ke změnám návrhu zákona a žádné ohledy na zájmy Státu Izrael.“

S. Navotová soudí, že vláda není připravena naslouchat. Ani stovkám tisíc demonstrantů, ani hi-tech průmyslníkům, ani lídrům v obchodním a finančním sektoru. Nechce naslouchat lékařům, vědcům, právním expertům, advokátům, vedoucím univerzit nebo významným akademikům. Ani šéfům bezpečnostních služeb, minulým i současným, ani vysokým důstojníkům ozbrojených sil a členům aktivních záloh, kteří dobrovolně působí v různých armádních útvarech. Nikdo z těchto lidí nebyl pro členy koalice zajímavý, nikdo z nich jim nedokázal (svým postojem) zabránit v přijetí zákona chystajícím dramatické změny v izraelském mocenském systému.

Autorka neskrývá obavy, že přijetí zákona, kterým se ruší klauzule o rozumnosti, by mohlo znamenat první fázi úpadku izraelské demokracie. Je přesvědčena, že nejde o nějakou „drobnou záležitost“, kterou dojde k „obnově kontroly a rovnováhy“. Vnímá to jinak. Přijatá novela významným způsobem odstraňuje kontrolu, která má vládě bránit v možnosti disponovat absolutní mocí. Jde tedy o změnu zásadní, která zasadila vážnou ránu základním hodnotám izraelské demokracie.

S. Navotová je toho mínění, že „vláda, která usiluje o neomezenou moc, musí někde začít. Demokracie neumírají ze dne na den nebo na základě přijetí jedné zákonné normy, ale jsou v průběhu času postupně systematicky rozrušovány. Novela zákona o přiměřenosti by mohla být prvním krokem v tomto procesu.“ Vyjadřuje obavy, že zrušení principu přiměřenosti je ranou nejen základním demokratickým hodnotám, ale i pro řádné fungování a neúplatnost státní správy, jakož i z pohledu závazků státu vůči občanům a ve vztahu k právnímu státu. Podle ní dává přijatá novela vládě zelenou k svévolnému rozhodování a jednání s neomezenou mocí, například při přijímání a propouštění úředníků, kabinetu umožňuje mj. odvolat generální prokurátorku; vláda a její ministři mohou činit extrémní, neopodstatněná nebo dokonce korupční rozhodnutí a do nejvyšších funkcí jmenovat koho chtějí.

S. Navotová upozorňuje na to, že Kneset (izraelský parlament) nemá neomezenou pravomoc přijímat a měnit Základní zákony (nahrazují ústavu - LS), protože „v demokracii nic takového jako neomezená moc neexistuje“. Dodává, že podle dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu je Kneset při procesu schvalování nového Základního zákona či novelizace stávajícího vázán jedním zásadním omezením: nesmí zrušit nebo vážně narušit základní charakteristiku Izraele jako židovského a demokratického státu.

(Zde se nevyhneme otázce. Došlo-li by k tomu, co je uvedeno v předchozí větě, jak jinak chránit izraelskou demokracii než prostřednictvím Nejvyššího soudu, neexistuje-li jiná instituce, která by se tohoto úkolu mohla ze zákona ujmout? Izrael nemá ani druhou parlamentní komoru, prezident nedisponuje patřičnými pravomocemi, neexistuje ústavní soud. Z tohoto hlediska se jeví chystané okleštění Nejvyššího soudu jako značně neprozíravé. - LS)

Jako doklad toho, že nejde o akademické právní teoretizování a že zásah Nejvyššího soudu do špatného rozhodnutí nejvyššího suveréna – Knesetu může být nutný ilustruje na kauze, kterou máme mnozí v dobré paměti. Po březnových volbách 2020 požádalo 61 zákonodárců (tedy parlamentní většina) ze čtyř seskupení (Modrobílí, arabský Společný seznam, aliance Labouristé-Gešer-Meretz a strana Jisrael Beiteinu) úřadujícího předsedu Knesetu Juliho Edelsteina, aby svolal plénum za účelem zvolení nového předsedy. Edelstein ovšem Kneset bezprostředně svolat odmítl (mj. s poukazem na to, že ještě není jasno o povaze budoucí koaliční vlády; jednání v té době stále probíhala) .

Toto Edelsteinovo rozhodnutí přimělo tři z uvedených čtyř stranických formací a tři NGO organizace k podání žaloby k Nejvyššímu soudu. Ten v pondělí 23. května 2020 rozhodl, že Edelstein musí svolat Kneset za účelem volby nového předsedy do dvou dnů, tedy do středy pětadvacátého. Edelstein plénum sice svolal, ale pouze proto, aby oznámil, že s rozhodnutím Nejvššího soudu nesouhlasí – a podal demisi. Na to Nejvyšší soud zareagoval bleskovým verdiktem: Kneset se sejde 26. března a jeho řízením bude pověřen nejstarší poslanec (labourista Amir Perec). Tak se i stalo. Téhož dne byl novým řádným šéfem parlamentu zvolen Benny Gantz. S. Navotová v této souvislosti cituje vyjádření předsedkyně Nejvyššího soudu Esther Hayutové, že tam „kde dochází k bezprecedentnímu porušení zákonných pravidel, musí být použity bezprecedentní opravné prostředky“ a sama k tomu dodává: „Zdá se, že tato věta platí i pro současnou situaci.“

(Když jsem se seznamoval s „kauzou Edelstein“, zaujalo mě vyjádření jednoho z členů soudního tribunálu Isaaca Amita. Ten přiznal, že žaloba postavila soud před řešení zcela mimořádné situace. Měl chránit právo nikoli menšiny (což se obvykle řeší), ale právo většiny. Poškození jejího práva - řeč je o oněch 61 poslancích požadujících po volbách svolání pléna za účelem zvolení stálého předsedy Knesetu - znamená poškození struktury demokratického života a základní struktury izraelského parlamentního režimu. Zásah Nejvyššího soudu byl nutný proto, „aby parlamentní většina mohla realizovat své právo zvolit předsedu. Náš rozsudek není formou zásahu do agendy Knesetu ani jejím převzetím, ale pouze vyjádřením podpory pro postavení Knesetu jako nezávislé složky moci, která je oddělena od exekutivy, a to tím spíše, že jde o vládu prozatímní“. Nový povolební kabinet nebyl ještě zformován a u moci byla dosluhující Netanjahuova vláda vzešlá z předchozích voleb. Jak patrno, existují situace, zcela výjimečné, kdy je zásah do špatného fungování politického systému v zájmu ochrany demokratických principů nezbytný. - LS)

Autorka dochází k závěru, že záměr změnit podobu izraelské demokracie (formou soudní reformy - LS) daleko přesahuje standard rozumnosti. Reforma zahrnuje také zásah do Komise pro výběr soudců (ve prospěch koalice), obsahuje klauzuli bránící Nejvyššímu soudu zrušit Základní zákony (Nejvyšší soud ale dosud žádný Základní zákon nezrušil-LS), zpolitizování výběru dosud nezávislých právních poradců na ministerstvech a zrelativizování významu jejich role a údajně také uvalení omezení na nezávislý tisk a další restrikce vůči akademické obci, advokátní komoře a jiným organizacím působícím v rámci občanské společnosti. Nutno dodat, že v této věci autorka nikterak konkrétní ve svém článku není.

Podle ní bezprostředním cílem vlády – stejně jako jiných populistických režimů po celém světě, jako příklad uvádí Polsko a Maďarsko – je nejprve odstranění soudního dohledu a tzv. gatekeeperů (volně: strážců demokracie), aby mohla získat neomezenou moc. Poté bude vyprázdnění demokracie mnohem snazší. Říká, že legislativní proces, jehož první fáze skončila v pondělí 24. července (odstranění klauzule o přiměřenosti ze Základního zákona: Justice) nás učí důležité lekci: přesně takto by mohla vypadat tyranie většiny. „Tak vypadá režim, jehož cílem je zničit demokracii a uchvátit moc pro sebe. Stejně by mohly vypadat změny, které přijdou.“

Nemusíme úplně se vším z toho, co prof. Navotová předestřela, souhlasit. Bylo by ale nemoudré to zlehčovat či zcela odmítat. Jde o závažné téma, ve hře je budoucí podoba, ne-li přímo osud izraelské demokracie a názory renomované právní expertky si rozhodně zaslouží nejvyšší míru pozornosti. Českým čtenářům jsem je nabídl proto, aby si o problematice, která dnes rozděluje izraelskou společnost, mohli udělat plastičtější obrázek.