RUSKO: Základním úkolem bylo ovládnutí světa
Dodnes si říkají příslušníci ruských tajných služeb hrdě čekisté. Tento název vznikl z označení první bolševické tajné služby Vserossijska črezvyčajnaja komissija po borbe s kontrarevolucijej i sabotažej, zkráceně Mimořádná komise, čili Čeka. Tuto policii založila bolševická vláda 4. prosince 1917, necelý měsíc po tom, co se pomocí německých peněz chopila moci. Ovšem skutečné poslání dostala 20. prosince, den po zjištění, že se ke stávce chystají státní zaměstnanci.
Vůdce revoluce Vladimír Lenin to komentoval v dopisu náčelníkovi čeky Felixi Dzeržinskému: "Buržoazie se chystá spáchat nejodpornější zločin…" A Dzeržinskij napsal hned večer vládě: "Nemyslete si, že hledám formy revoluční spravedlnosti. Teď nepotřebujeme spravedlnost, probíhá válka, válka tváří v tvář, válka do samého konce, na život a na smrt. Navrhuji, požaduji orgán k revolučnímu zúčtování s kontrarevolucí." Čeka neměla právní podklad a nepodléhala žádné kontrole. Zatýkala, vyšetřovala i popravovala. Při svém založení měla sto lidí, v polovině roku 1918 už 1200, koncem roku 40 tisíc a na počátku roku 1921 dokonce 280 tisíc pracovníků.
I Lenin považoval čeku za prozatímní orgán. Když se pevněji zformovala vláda, stala se tajná policie v únoru 1922 součástí lidového komisariátu (ministerstva) vnitra jako Glavnoje političeskoje upravlenije (Hlavní politická správa) - GPU. V červenci 1923 se z ní stala Objediňonnoje glavnoje političeskoje upravlenije (Spojená hlavní politická správa) - OGPU. V polovině třicátých let se stala tato policie samostatným vládním útvarem jako Narodnyj komissariat vnutrennich děl (Lidový komisariát vnitra) - NKVD, později Narodnyj komissariat gosudarstvěnnoj bezopasnosti (Lidový komisariát státní bezpečnosti) čili NKGB.
Za války se NKGB přeměnil na Ministěrstvo gosudarstvěnnoj bezopasnosti (ministerstvo státní bezpečnosti) - MGB, dále Ministěrstvo vnutrennoj bezopasnosti (ministerstvo vnitřní bezpečnosti) - MVB.
V polovině padesátých let vznikl Komitět gosudarstvěnnoj bezopasnosti (Výboru státní bezpečnosti), proslulý KGB.
Po neúspěšném puči proti Michailu Gorbačovovi zrušila státní rada 11. října 1991 KGB jako celek - tímto administrativním aktem chtěla předejít opakování vzpoury proti nejvyššímu stranickému a státnímu vůdci. Jednotlivé hlavní správy získaly samostatnost - z nich patří mezi nejznámější domácí tajná policie Federální služba bezpečnosti (Federalnaja služba bezopasnosti) FSB, v jejímž čele stál po kratší dobu i Vladimír Putin, a Služba zahraniční rozvědky (Služba vněšněj razvedki) SVR, která operuje po celém světě.
Iluze o odtajňování
V létě 1992, krátce po rozpadu Sovětského svazu, proběhla ve Washingtonu velká senzace. V Kongresové knihovně otevírali výstavu asi 300 dosud tajných sovětských dokumentů včetně materiálů zpravodajské služby Rudé armády GRU. Přijel tam i generálplukovník Dmitrij Volkogonov, předseda Komise pro zpřístupnění archívů KGB a ÚV KSSS při Nejvyšším sovětu Ruské federace.
Mezitím podepsalo vedení ruské Zahraniční výzvědné služby SVR (Služba vněšněj razvědki) dohodu s americkým nakladatelským domem Random o spolupráci. Rusové se zavázali, že umožní americkým historikům prostudovat a vydat archivní spisy týkající se kritických okamžiků studené války včetně činnosti sovětské rozvědky v USA a ve Velké Británii. Vybere je "filtrační komise" vedená Volkogonovem.
První knihu využívající archiv sovětské rozvědky Deadly Illusions (Smrtelné iluze) vydali hned následující rok John Costello a Oleg Tsarev. Pojednávali o životě generálmajora NKVD Vladimíra Orlova, který utekl v roce 1938 do Spojených států. Před Stalinovým hněvem se chytře pojistil - napsal mu dopis, že pokud by on podivným způsobem zemřel anebo byli jeho příbuzní v SSSR pronásledováni, zveřejní seznam agentů, kteří působí v západní Evropě. Toho se kremelský diktátor zřejmě zalekl.
"Kdyby Orlov odhodil věrnost Leninově revoluci a dal FBI tajný seznam sovětských agentů a neodmítal předat informace, mohl jednostranně změnit běh historie," konstatovali autoři. "Rozbití ilegální sítě v roce 1938 by mohlo připravit Stalina o životně důležité informace od takových agentů, jako byli Philby a Rudá kapela, kteří hráli svou roli ve druhé světové válce. Kdyby tyto sovětské podzemní sítě Orlov vydal, Stalinovi agenti by nikdy nemohli ukrást tajemství atomové bomby."
Od Brita Kima Philbyho vedla nit k dalším sovětským vyzvědačům a mohla se odvíjet až k některým lidem zaměstnaným na vývoji americké atomové bomby. Rudá kapela zase představovala rozsáhlou síť v západní Evropě, která bojovala proti nacistům, než ji gestapo odhalilo. Ovšem tak daleko Orlov nedohlédl.
"Železný Felix" zákon nepotřeboval
Zakladatel čeky Felix Edmundovič Džeržinskij nebyl, stejně jako někteří další bolševičtí revolucionáři, ruského původu. Narodil se v roce 1877 poblíž Vilna v dnešní Litvě v rodině drobného polského šlechtice. Po maturitě se setkal s ruskými sociálními demokraty, kteří ho seznámili s marxismem. Když studoval na moskevské univerzitě, setkal se s Leninem a Jozifem Stalinem. Bratra, rovněž začínajícího revolucionáře, zabila carská ochranka. Jeho proměnu v bolševika dovršil pobyt ve vyhnanství na Sibiři. Ani dvanáct let ve vězení a vyhnanství ho nezlomilo, poprvé ze Sibiře utekl. Přátelé mu proto říkali "železný Felix".
Během bolševické revoluce v Petrohradě si získal nemalé zásluhy. Všechny své znalosti z vězení, z mučení při vyšetřování a z vyhnanství i svou pověstnou tvrdost používal proti "nepřátelům lidu" a "podezřelým", jak jim říkal, o sbírání důkazů proti nim se nestaral.
Když vyhlásila bolševická vláda v září 1918 dekretem "rudý teror", kterým chtěla zlikvidovat nepřátele, vydal provolání: "Ať dělnická třída rozdrtí masovým terorem hydru kontrarevoluce!" A první zatčené posílal do koncentráků, žádný zákon a soudy k tomu nepotřeboval. Éra nezákonnosti se prohlubovala.
Styl jeho práce rovněž charakterizuje instrukce k získávání nových čekistů z řad zanícených bolševiků: "Naber rozhodné muže, kteří vědí, že když chceš, aby někdo mlčel, není nic účinnějšího než kulka."
Na počátku dvacátých let začal Dzeržinskij vysílat první zvědy do zahraničí. Někteří tam pracovali pod pláštíkem obchodníků a diplomatů, v Praze byli členy mise Červeného kříže, která měla zajistit odsun ruských zajatců domů. Ve skutečnosti se více zabývala podvratnou činností - pokoušela se zabránit dovozu zbraní ze zahraničí do Polska, které se bránilo útočící Rudé armádě, pomáhala nově vzniklé komunistické straně v budování tajných buněk pro případ "světové revoluce" a snažila se infiltrovat skupiny Rusů, kteří uprchli z domova před bolševickým terorem. Peněz měli tihle vyzvědači dostatek - z cenností, které ukradli bohatým uprchlíkům.
Třebaže Dzeržinskij úzce spolupracoval se Stalinem, nechal ho bolševický vůdce v roce 1926 na zasedání ústředního výboru strany sesadit z funkce. Šéfčekista své vyhození nečekal, postihl ho okamžitě srdeční kolaps a po několika hodinách ošetřování skonal. Jestli ho na Stalinův pokyn zlikvidovali lékaři, anebo zemřel přirozenou smrtí, se nikdy nezjistilo.
Krach "světové revoluce"
Sovětská tajná policie, ať se nazývala jakkoliv, byla vždy vykonavatelem Stalinovy vůle. Nejprve mu zajistila absolutní diktátorskou moc. NKVD zlikvidovala rolníky, kteří se jako stoupenci tradic včetně náboženských mohli stát základnou pro jeho nepřátele, tím rozvrátila zemědělství a zavinila hladomor. Každý sebemenší náznak odporu či výsměchu hlásili početní špiclové na nejbližší úřadovně policie a podezřelí nešťastníci putovali do kriminálu. Příliš je nesoudili - všichni byli vinni. Miliony vězňů pod vedením NKVD stavěly mohutné kanály, továrny a sídliště. Staré bolševiky, kteří mohli projevovat vlastní názory, likvidovala tajná služba ve vykonstruovaných procesech, stejně jako špičky armády.
Koncem dvacátých let dostaly sovětské tajné služby neobvyklý úkol: unášet anebo vraždit všechny uprchlé ruské veličiny, které se pokoušely anebo mohly pokoušet o odpor proti SSSR. Zabijácká komanda zlikvidovala největšího Stalinova rivala Lva Trockého, který našel azyl v Mexiku, zastřelila několik vysloužilých carských generálů, další unesla do Moskvy, kde je po vykonstruovaném soudu popravili. A zrovna tak se nelítostně vypořádala se všemi čekisty, kteří přešli na druhou stranu a nenašli dobrou ochranu v nových zemích.
Tahle organizovaná pomstychtivost svět za sovětskými hranicemi udivovala - neměla totiž u ostatních tajných služeb obdoby. Posouvala tím hranice etiky - pokud tady lze o etice vůbec mluvit - tajných válek. Pravda, také některé západní tajné služby po druhé světové válce nařizovaly svým agentům zavraždit určité lidi, ale nikdy se to u nich nestalo pravidlem, pomstychtivost chyběla.
V polovině šedesátých let také československá rozvědka zřídila na nátlak KGB malý útvar, který se chystal unášet anebo vraždit některé nepohodlné emigranty. Dokonce vznikl seznam budoucích obětí. Avšak v roce 1968 se o tom přestalo uvažovat a nikdo už se k tomu nevrátil.
Druhým úkolem mělo být vytvoření základny pro expanzi "světové proletářské revoluce", která by všude nastolila panství sovětských bolševiků. Výzvědná služba NKVD, stejně jako vojenská rozvědka GRU, proto vytvořily ve třicátých letech rozsáhlé špionážní sítě po celém světě. Sovětští vyzvědači působící pod rouškou diplomatů a obchodníků verbovali agenty většinou mezi místními komunisty, a to s úspěchem. Naštěstí sovětské impérium ostatní svět nedobylo.
Špionáž proti spojencům
Nicméně tihle vyzvědači splnili aspoň dva menší úkoly.
Pokud nepočítáme drobné úspěchy na počátku čtyřicátých let, pak v nepřátelském Německu a Japonsku totálně selhali - tamní kontrašpionáž jejich sítě zničila. Zato se uplatnili zvláště ve Velké Británii a v USA, kde s nimi nepočítali, vždyť SSSR byl spojeneckou zemí. Získávali tam politické informace v nejvyšších kruzích a kradli nové vynálezy, především vojenské techniky, v Americe dokonce plány atomové bomby.
A potom domácí komunistické podhoubí řízené z Moskvy velmi účinně napomohlo k nastolení nedemokratických vlád v těch evropských státech, kam na konci války došli vojáci Rudé armády. Stalinova říše se tedy rozšířila aspoň částečně.
Nedopustit vznik opozice!
Aby si Stalin upevnil svůj vliv ve všech evropských zemích, kde uchvátili moc komunisté, vyslal tam bezpečnostní "poradce". Ti ovládli tamní policii a tajné služby, přičemž tam zavedli kruté vyšetřovací metody a vykonstruované procesy s nevinnými lidmi.
Po porážce Německa a Japonska se Stalin chystal k dobytí západní Evropy. Tady rozhodily své sítě sovětské výzvědné služby, opět za pomoci místních komunistů. Naštěstí diktátor v březnu 1953 skonal a jeho nástupce Nikita Chruščov neměl chuť se do takového dobrodružství pouštět. Ovšem Kreml dál považoval za hlavní úkol tajné služby sledovat vývoj v samotném Sovětském svazu a zardousit sebemenší pokus o vznik opozice. Proto měla například v roce 1967 na 167 tisíc agentů plus statisíce občasných informátorů - "uvědomělých občanů".
Výcvik teroristů
Během studená války se KGB snažila podkopávat západní svět. V některých zemích Asie, Afriky a Latinské Ameriky se podařilo levicovým či přímo komunistickým vládám uchvátit moc a za pomoci sovětské tajné služby ji roky udržovat. Jednu dobu se zdálo, že Sověti ovládnou Afriku. Avšak jejich pokusy o socializaci brzy selhaly a tyto státy se postupně vracely ke kapitalismu. V průmyslově vyspělých zemích se takové převraty nekonaly, byť třeba silné a vlivné komunistické strany v Itálii a Francii zásobovala KGB desítkami milionů dolarů. Přesto se KGB myšlenky útoku na západní Evropu a dokonce i na USA nevzdávala - dokládají to tajné sklady vojenského materiálu umístěné v mnoha zemích, které se teprve v posledních letech odhalují. A ještě v roce 1974 rozhodl Kreml o výcviku skupiny italských komunistů v používání tajné zpravodajské techniky. KGB trénovala teroristy z Kypru, Chile, Libanonu, Palestiny, Severního Irska, Ekvádoru, Súdánu a dalších zemí. Rovněž tak prostřednictvím svých agentů pomáhala organizovat masové protesty v západní Evropě - proti atomovým pokusům, proti instalaci nových raket a podobně.
Už jenom za peníze
Sovětští vyzvědači působili se střídavými úspěchy ve všech státech světa. Avšak proniknout do nejvyšších špiček USA a Velké Británie jako za druhé světové války už nezopakovali. Zvláště po tom, co sovětská vojska krvavě potlačila pokusy Maďarska a Československa o vymanění se ze sovětské nadvlády, jim zapálení komunisty, ochotní obětavě špionit pro Moskvu, chyběli. Po roce 1968 získávala KGB nové agenty jenom pomocí honorářů v tisících až statisících dolarů.
Špatné analýzy sovětské výzvědné služby přivedly svět nejméně dvakrát na pokraj jaderné katastrofy. Poprvé na podzim 1962, kdy neodhadla reakci Washingtonu na pokus umístit rakety středního doletu a strategické bombardéry na Kubě. Chruščov nakonec musel tyto zbraně stáhnout. Podruhé ke konci vlády paranoidního Jurije Andropova na podzim 1983, kdy se domnívala, že zimní manévry NATO mají být pouze zástěrkou k útoku na východ. Západní diplomaté a důstojníci zpravodajských služeb museli vynaložit obrovské úsilí, aby Moskvu přesvědčili, že se mýlí.
Stará ideologie zůstává
Účast náčelníka KGB Vladimíra Krjučkova na puči proti Michailu Gorbačovovi v srpnu 1991 vedla k tomu, že Kreml tuto strukturu rozpustil - zřídil několik specializovaných útvarů, jako Službu zahraniční rozvědky (Služba vněšněj razvědki - SVR), Federální bezpečnostní službu (Feděralnaja služba bezopasnosti - FSB) a další, které zajišťovaly vládní komunikace, ochranu nejvyšších funkcionářů, atd. Gorbačov doufal, že tím zlomí sílu čekistů. Současně se zdálo, že tyto bezpečnostní síly ukončí jak boj s potencionálním zahraničním nepřítelem, tak s uměle vykonstruovanými nepřáteli vnitřními. Washington spatřoval zásadní obrat v gestu, které učinil nový šéf rozvědky Vadim Bakatin předáním plánů na odposlech v právě dostavěné budově zastupitelského úřadu USA v Moskvě americkému velvyslanci Robertu Straussovi.
Když ruský prezident Boris Jelcin Bakatina začátkem roku 1992 odvolal, posteskl si vyhozený šéfšpion: "Třebaže je ruská výzvědná služba SVR budována na vlasteneckém základu, duch KGB v ní zůstává. Všechno zůstalo při starém, neměl jsem šanci ji odideologizovat."
Americká CIA a SVR dokonce navázaly určitou spolupráci, zvláště pak v oblasti boje proti obchodu s narkotiky, se zbraněmi, se ženami a podobně. Rusové tvrdili, že snížili počet vyzvědačů v západních zemích a dávají přednost "gentlemanským metodám" špionáže, tedy bez vydírání a nátlaku, a omezují výzvědnou činnost. Avšak odhalení Aldricha Amese ze CIA, Roberta Hanssena z FBI a několika dalších sovětských vyzvědačů v USA ukázala, že to Moskva nemyslela vážně.
Výměna generací
V roce 1991 sloužilo v rozvědce KGB na 12 tisíc důstojníků, z toho 1500-2000 v zahraničí. Patřili mezi elitu sovětské společnosti - znali cizí jazyky a uměli se pohybovat v západní společnosti. V následujících letech mnozí ze služby odešli, nastávala výměna generací.
Řada z nich využila svých schopností, známostí a někdy i finančních prostředků, které měli k dispozici pro tajné operace, k vytvoření nové existence. Zakládali obchodní firmy a privatizovali státní podniky, stávali se podnikatelskou šlechtou. Tuhle přeměnu je obtížné zmapovat.
Další skupina důstojníků se zase vrhla do státní správy, kde rychle postupovala vzhůru. Na rozdíl od nevzdělaných a neschopných komunistických funkcionářů se dokázala v nových kapitalistických podmínkách se orientovat a využít svých organizačních schopností. K nim patřil i podplukovník KGB Vladimír Putin a jeho parta.
Mezitím SVR a GRU nabíraly nové lidi, kteří přicházeli z vysokých škol. Často od nich vyžadovaly vědecké a technické vzdělání, protože se změnily jejich priority. Za dob Sovětského svazu požadoval Kreml v prvé řadě informace o politických rozhodnutích. Rusko prahne po vědomostech z oblasti vědy a techniky, zvláště pak vojenské.
Hrdinové z KGB
Třebaže po celá devadesátá léta odtajňování archivů KGB pokračovalo, možnosti se zužovaly. Nakonec zůstaly přístupné pouze dokumenty týkající se dvacátých a třicátých let, ovšem velmi drahé - například za tlustý svazek spisů zaplatili američtí historici za několik tisíc dolarů. A když Borise Jelcina vystřídal v roce 2000 v Kremlu Putin, i tato možnost padla.
Místo toho nastoupil jiný trend - vysloužilí čekisté, většinou příslušníci výzvědné služby, začali vydávat své paměti. Samozřejmě v nich vystupovali jako hrdinové, kteří západní tajné služby vždycky přelstili. Nastala heroizace KGB. A ta pokračuje dodnes.
Nová studená válka
Po nástupu Putina se situace vrátila do období studené války. Na jeho přímý rozkaz Rusko rozšířilo svou výzvědnou činnost v Evropě a v Severní Americe. Bývalý důstojník FSB Alexandr Litviněnko, před časem v Londýně zavražděný, upozornil, že důstojníci SVR se snaží verbovat nové agenty zvláště mezi Rusy, kteří se odstěhovali do zahraničí. Ovšem to není nic nového - mezi světovými válkami získávaly sovětské tajné služby agenty mezi emigranty, kteří uprchli před komunismem. Slibovaly jim, že když splní zadané úkoly, mohou se beztrestně vrátit domů, ale to se podařilo jenom málokomu.
Ruská rozvědka se nyní vrhla na činnost, kterou před tím KGB dělala jenom ojediněle - zakládá v zahraničí nové firmy anebo kupuje staré, rovněž získává nemovitosti. Pozorujeme to i u nás. Moskva se tedy pokouší získat vliv v zahraničí kapitalistickými metodami, které dřív z ideologických důvodů odsuzovala.
Kontrašpionážní služby USA, Velké Británie, Německa a Itálie znepokojilo, že Rusové vysílají do jejich zemí nejméně tolik zpravodajců, jako KGB ve vrcholných letech studené války. Proto občas vypukají velké skandály. Například v březnu 2001 vyhostily USA 50 ruských diplomatů podezřelých z nezákonné činnosti. Něco podobného se stalo v roce 1985, kdy do Londýna uprchl Oleg Gordijevskij a prozradil všechny své bývalé kolegy, takže Británie je všechny vyhnala. Britský premiér Tony Blair jednou upozornil Putina, že o vzrůstajícím zájmu jeho vyzvědačů dobře ví. V říjnu 2004 vydala britská kontrašpionáž MI 5 zprávu, podle níž sleduje nejméně 18 důstojníků SVR a 14 vojenské GRU.
Spolupráce s Irákem
Putin patřil mezi státníky, kteří kondolovali Georgi Bushovi po útoku teroristů na New York a Washington v září 2001. Nicméně spolupráce SVR a CIA v boji proti světovému terorismu tomu neodpovídá - upozornil nedávno moskevský list Ježedněvnyj žurnal.
Američané našli v centrále irácké tajné služby v Bagdádu dokumenty o její úzké spolupráci s ruskými kolegy. Iráčtí zpravodajci dokonce absolvovali kurzy ve speciální škole SVR těsně před americko-britským útokem. Rovněž se tam objevily záznamy o tajných rozhovorech mezi britskými a italskými politiky, které mohly pocházet z Moskvy, i vzájemná novoroční blahopřání šéfů ruských a iráckých výzvědných služeb, svědčící o jejich osobních vztazích.
Moskva také podporuje Sýrii, která je hlavním sponzorem teroristických organizací v Palestině a Libanonu.
Vraždy posvěcené zákonem
Když v létě 2006 unesli teroristé v Iráku několik ruských diplomatů, rozhodl se Putin k této praxi vrátit. Duma dokonce přijala zákon, podle něhož má prezident právo požádat tajné služby o mimořádné akce proti teroristům na ochranu ruských zájmů a občanů i mimo území státu. To je rozhodnutí, jaké nemá obdoby. Ve zkrácení otištěno v MFD 18. 12. 2007
Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz