Se zpožděním se zmíním o tučňácích, letu neschopných mořských ptácích, po jejichž spatření bažili snad všichni pasažéři na našem Rotterdamu. Zajímali se o ně víc, než o mořské lvouny, mrože, tuleně, delfíny, veškerá akvatická stvoření, ba i o velryby – předmětu pravidelných starostí politicky korektních ekologů. Oni penguins jsou teď značně v módě, jistěže i zásluhou vynikajícího francouzského dokumentárního a též poetického filmu, který, jak jsem se dočetl, je promítán v České republice s názvem „Pochod tučňáků“.

Antarktidou tam pochodují desítky kilometrů, pomilují se, jejich vyvolená porodí jedno vejce, které opatrně předá partnerovi, aby nezmrzlo. Tisíce těchto budoucích tatínků pak dva až tři měsíce tam postávají, nohama zahřívají plod jejich lásky, stovky, tisíce takových tatínků se k sobě choulí, aby přežili hrůznou zimní mizerii. Pateticky bolestná podívaná, zatímco porodem vysílené maminky se odkolébají k moři, vrhnou se do frigidních vod, pořádně se najíst. Krmí se, získávají na váze a se životadárnou potravou v zobácích se vracejí ke svým rodinám. Ne každé znovusetkání se povede, odhadem jen asi pětina novorozeňat přežije. Jak se mohou v těch tisícových houfech rozpoznat? Činí tak ovšem zvukem – pípáním, skřehotáním, které prý případně připomíná kuňkání žab či dokonce i hýkání oslů.

Vyskytují se v celkem jedinácti variantách různé velikosti, od mrňavých jen něco málo přes čtvrt metru až po druh zvaný King Penguin, který může být metrový a úplně nejnáramnější ze všech je Emperor Penguin, pan císař, dosahující vzrůstu až do jednoho a půl metru a ve velkém množství se vyskytuje na ledovcích v Antarktidě.

S takovým jsem se nikdy nesetkal. Prozatím jsem se nejvíc seznamoval s trpaslíky, a to v Austrálii, nedaleko Melbourne, na ostrově Phillipově, adrese několikatisícové kolonie. Dospělá generace ve své letní plodné sezoně, od listopadu do dubna, se každodenně odebere do moře. Ve vodách rejdí až padesátikilometrovou rychlostí a kolem sedmi hodin večer se s rybím úlovkem vrací k potomstvu.

Hodinky ukazovaly 18.43, když se objevil první tucet rozvědčíků. Ti se ale jen rozhlédli a hupky zpět do vln, asi zvěstovat výsledek pozorování. Za pět minut už na břeh dorazily skupinky po dvaceti, po třiceti, tučňáci si vykračovali napěchováni poživatinami pro potěr. Potomečkové pitomečkové se ale v rodičovských houfech málo vyznali, a byl to jeden z nejroztromilejších zážitků sledovat takového Ferdu ve fraku, k němuž se přimotalo bezprizorní robátko, on je odehnal a pokračoval ve hledání té správné nory.

Jeden pitomec z našeho Rotterdamu strčil prst právě do takové nory, vyprovokoval pingvína a ten se mu revanžoval kousnutím do prstu. Vypukly obavy, že pošetilého turistu třeba postihne druh otravy, proti níž nejsme imunní. Výsledek v tomto případě neznám, na rozdíl od skutečnosti, že občasný styk s námi, pány a paními tvorstva, leckomu nesvědčí. Na Falklandských ostrovech z odhadovaného původního počtu šesti milionů tučňánů už jich zbývá jen milion. O jejich redukci se třeba i částečně zasloužilo válečné vření v roce 1982. Však se tam na to podíváme.

Tučňáci se roztomile batolí, ale když je třeba, rozběhnout se dovedou pořádně. Jsou považováni za tvory „antropomorfické“ – svým počínáním připomínající nás, lidská stvoření. Též si dovedou vykračovat s noblesou delegáta na významné mezinárodní konferenci. Což pěkně doplňuje teorie o předpokladu uvažování pinguinů, v jejichž představách lidé jsou vlastně tučňáci ve zvětšené podobě. Když pak někoho z nás, takto značného, uvidí a chtějí si ho pořádně prohlédnout od paty až nahoru k hlavě, musí se zaklonit, takže se stává, že ztratí balanc a padnou na záda. Nebyl jsem ale svědkem tak náramné podívané.

Mrzouti namítají, že pach tučňáků připomíná sardinky a často že mají blechy.

Každopádně, vyhlídky jejich další existence nejsou nejveselejší. Ubližuje jim globální oteplování, ledovce jim roztávají, jejich jediné prostředí, které znají, se mění a ohrožuje přežití.

Proč se tedy neodstěhují někam do teplíčka, kde jim nebude zábnout? Proč existují pouze v jižní a nikoliv severní části naší planety? Nejsem ani zoolog, ani meteorolog, čekám, že mě někdo poučí.

- - -

Vstával jsem už v šest ráno, nezmeškat seznamování se vzdáleným světem, kam už nejspíš nikdy nezavítám. Z průlivu Beagle blízko Isla Nueva – jednoho ze tří prázdných ostrovů, o něž se tak dlouho a urputně svářily Chile a Argentina, jsme vpluli do jižního Atlantiku a zatočili k jihu směrem na Islas Barnevelt.

Povídám do magnetofonu a teď ze záznamu přepisuji: řada ostrovů v dohledu, všechny totálně pusté. Na jednom sídlí chilská vojenská jednotka monitorující dopravu tamějším směrem. Moc té dopravy tady ovšem není, všechny lodě přece volí panamský kanál, pokud se do něj vejdou. Ty nejmohutnější cisternové lodě se ale nevejdou. Chilská vojenská posádka, určitě neveselá, má spíš poslání symbolické, politické, k nelibosti Argentiny.

Silný vítr, veliké vlny, plno ptactva včetně albatrosů s rozpětím křídel přes tři metry. Majestátní tvorové, kteří devadesát procent času pouze plachtí ve větru, jehož ovšem mají stále habaděj, křídly pokud možno nepohybují, a tak šetří energií.

Někde právě tady má být pomník, memoriál v abstraktním zpodobení albatrosa,

v památce na ono veliké množství lodí a jejich posádek, které tamější nebezpečné vody nepřežily. Kdysi je přežila posádka lodi Bounty, jejíž proslulá vzpoura inspirovala Hollywood k natočení tří filmů. Úděl na takovém plavidle aby byl dostatečným důvodem k nevoli: mizerná strava, děsivé povětrnostní podminky, vždyť ta mrňavá Bounty svou délkou byla menší než šířka našeho Rotterdamu.

Před námi na horizontu se přibližuje seskupení značně rozsáhlých ostrovů jménem Wollaston a na podrobné mapě zjišťuji, že je tam i jakýsi Parque Nacional Cabo de Hornos. Že by tam kdy někdo do takového parku zavítal, představit. si nedovedu.

Evropští mořeplavci se pouštěli do dálav převážně k ostrovům se vzácným kořením. Pluli kolem jižního cípu Afriky, Mysu dobré naděje (Cape of Good Hope), a poté, když se s určitostí zjistilo, že zeměkoule je kulatá, i opačným směrem, což znamenalo vypořádat se s nebezpečnými vodami a trvale hanebným počasím právě na jižním konci amerického kontinentu. Jako první tak uspěl holandský navigátor Willem Cortnelis Schouten, původem z rodné vísky Hoorn. Proto teď to jméno.

Skály Hornova mysu dosahují výše 424 metrů. Připomínalo mi to Gibralltar. Po pingvínech jsme tam nepátrali, nezastavovali, však se něco takového vůbec nedalo. S úlevou jsme je obepluli, na vysokých vlnách se kolébali a ti z pošetilců, kteří si troufli vyjít na palubu, na hodně čerstvý vzduch, pevně se drželi zábradlí, aby je vítr neodvál do tamějších pořádných hlubin, dosahujících jedenácti tisíc stop neboli víc než tří kilometrů. Vrávorám s pocitem pokory a ujištění, jací my jsme vlastně jen mravenečkové, když dochází ke střetu s přírodními živly. O takovém nepoměru nás ujišťují tsunami, tajfuny, změtřesení. Sopka St. Helens vybouchla s tisícinásobnou vehemencí nukleární bomby zničivší Hirošimu.

Když jsem oním směrem poprvé letěl a pak pokračoval přes Pacifik, poštou k nám domů dorazil dokument od Air New Zealand, stvrzující, že 27. ledna 1978 na trase Honolulu – Rarotonga jsem se přehoupl přes rovník. Tentokrát, ještě týž den do kabiny byl dodán kapitánem Rotterdamu podepsaný certifikát, že v tradici holandských mořeplavců Isaaca LeMeireho a bratří Schoutenů, objevitelů cesty kolem jižního konce Latinské Ameriky dne 29. ledna 1616, tento malý český člověk dne 13. prosince 2006 úspěšně obeplul Cape Horn na zeměpisné šířce 56 stupňů jižním a na zeměpisné délce 67 stupňů západním směrem.

Zamířili jsme k severu, k Falklandským ostrovům, několik set kilometrů v dáli, oněm Malvínám, po nichž Argentinci tolik baží a jejich získání pokládají za zásadní záležitost patriotické cti, důstojnosti.

BUDE POKRAČOVÁNO

*******************

Milí čtenáři,
pokud rádi čtete texty pana Ulče,  v jeho článku Nevelká pravděpodobnost správně se strefovat jste si mohli přečíst, že nedávno mu vyšla jeho další výborná knížka, a to Šťastně navrácený běženec, kterou lze snadno koupit na webových stránkách nakladatelství Primus nebo přímo ve firemní prodejně ve Vězeňské 7, Praha 1.
A o co v knížce vlastně jde? Nechme promluvit samotného autora:
"Je to příběh Pravoslava Komendy, tvora s většími ambicemi než talentem, který se po internacionální pancéřové pomoci v srpnu 1968 ocitl na Západě, dostal se do Ameriky a posléze na Filipíny, aby zápolil s ošidností svobody - obohacující i krušící, náramným to darem, avšak i notným břemenem, veledilematem kdekoliv na zeměkouli."

Redakce Neviditelného psa

******************

Neoficiální stránky Oty Ulče