PŘEDVÁNOČNÍ PLAVBA - 6: Fin del mundo
Na palubě se oddáváme pravidelným večerním hodům. Jumbo Shrimp Cocktail, Escargots Bourguignonne, ruská vokální agresorka u vedlejšího stolu svými patetickými kecy spolehlivě znechucuje další kulinární zážitky – Apricot Glazed Salmon with Soya Garlic and Ginger Splash, Duck Breast a l‘Orange, Wild Mushroom Strudel – štrůdl z divokých hub. Po zážitku koncert, Shirley Dominguez, z dáli přivezená mezinárodní umělkyně, nás oslňovala hrou na harfu.
Málo ale harmonie v tamějším politickém světě. Hned na začátku tohoto miniseriálu jsem se zmínil o kontrastu mezi severní polovinou kontinentu, kde se v USA podařilo vytvořit federaci padesáti v mnohém dost odlišných, ale nikoliv znepřátelených států, v porovnání s jeho jižní částí, vzdor tamější hodně podobné historii a zejména hispánské tradici. (I když složení obyvatelstva je leckde hodně nestejné: porovnejme třeba Bolívii a Paraguay s vysokým procentem původních domorodců, a Uruguay, kde Indiány téměř kompletně vyhubili.)
Z Chile se přesuneme do Argentiny, o ledacos se svářící. Například za kanálem Beagle, kudy jsme zrovna brázdili, sporné vlastnictví tří neobydlených a nejspíš i neobydlitelných ostrovů Picton, Lueva a Lenox vedlo ke značnému, téměř explozivnímu dohadování. V květnu 1977 mezinárodní arbitrážní sbor rozhodl ve prospěch Chile a Argentina odmítla se s prohrou smířit. Došlo pak z iniciativy polského papeže k dalšímu pokusu o řešení. To sice teritoriální titul Chile potvrdilo, ale s podmínkou, že chilské územní nároky končí v oblasti pacifického oceánu, kdežto Argentině přísluší práva v Atlantiku. V roce 1991 se prezidenti obou zemí na setkání v Buenos Aires dohadovali na vyřešení dalších 23 hraničních sporů. Došlo k podpisu na dodatečném protokolu v roce 1996, teď už snad k přijatelné spokojenosti obou kohoutů.
Marně se rozhlížím po známkách civilizace, po postřehnutelných stopách člověčího úsilí. Stále nikde nic. Ani stavení, u břehu připoutaný rybářský člun či aspoň vězící rybářský prut. Vysoko nad hlavou se ale objevila dvě kroužící letadélka. Že by pohraniční stráž?
V dáli se blíží cosi docela značného, s vysokým horstvem hned za zády, ano – náš cíl jménem Ushuaia, zhruba padesáti tisícová výspa, ta zcela nejjižnější na této planetě (Tvrzení to však není zcela pravdivé: Puerto Williams leží ještě o něco víc jižněji, ale s nevýhodou, že je daleko menší a patří Chile, a Argentinci si svůj primát mermomocí chtějí podržet.)
Po souši je to 3194 kilometrů daleko do Buenos Aires a jediná cesta tam vede přes chilské území, čímž se zvyšuje pravděpodobnost potíží, vzájemných byrokratických naschválů. Tato Ushuaia si vybudovala moderní letiště, teď se značným provozem, k potěše turistů a výzkumníků mířících do Antarktidy. Stala se hlavním centrem tohoto nejjižnějšího kouta Patagonie, jimž je Tierra del Fuego - Ohňová země .Končinu, též s částečně hornatým terénem (nejvyšší hora přes 3300 metrů), tak pojmenovali první Evropané, inspirováni množstvím ohňů tam v sychravém povzdálí. Tak se totiž ohřívali tamější domorodci, kteří z důvodů, o nichž jsem se nic přesvědčivého, logického nedočetl, se totiž nedostatečně oblékali, do kožešin nebalili, spíš nahatí chodili, a proto jim záblo. A rozhodně postrádali odolnosti proti chorobám, importovaným evropskými vetřelci. K prvním permanentním usedlostem došlo teprve v druhé polovině devatenáctého století. Z původních domorodců, odhadovaných na deset tisíc a úspěšně decimovaných zejména neštovicemi a spalničkami, jich v současné době přežívá asi pět a půl. Též všechny domorodé jazyky, až na jeden (Yamana), vymřely. Vlastnictví Ohňové země dělí rovná čára nerovným dílem mezi Chile (dvě třetiny) a Argentinu (jedna třetina) podél 68. poledníku.
Tierra del Fuego se ale stala ekonomicky zdárně se rozvíjející končinou – ropa, zemní plyn, ovčáctví, ekoturismus. Mezi zahraničními investory čile si například počínají Korejci (tedy nejen v České republice), společnost Samsung se úspěšně uplatnila výrobou televizorů.
Stejně jako v případě Punta Arenas, naší předchozí zastávky, Ushuaia vděčí svému vzniku kvůli své poloze: tak zoufale vzdálená, že se stala nedobrovolnou adresou hodně nežádoucích živlů – jak standardních kriminálníků, tak politických provinilců, psanců, anarchistů, mezi nimiž mě zaujalo slovansky znějící jméno Simon Radowitsky. Vězení fungovalo až do roku 1947, kdy se přeměnilo v námořní bází a skončilo jako Museo Penitenciaro. V sídle bývalého guvernéra vzniklo konkurenční Museo Territorial Fin del Mundo.
Blížíme se k tomuto přístavu na konci světa. Z dálky vypadá jako horské letovisko někde ve Švýcarsku, a zblízka pak vlastně taky. Spustili jsme kotvy hned vedle ruské lodi z Vladivostoku, jménem AKADEMIK JOFFE, psáno azbukou, ovšem. Původní dojem, že jde o o výletní loď, rozptýlilo množství pod plachtami zakrývaného zboží na palubě.
Je nám dovoleno vystoupit na břeh bez papírování, bez jakýchkoliv cavyků.
První zastávka do banky vyměnit přivezené chilské peníze a dozvídáme se, že žádný peněžní ústav nám nevyhoví. Aha, důkaz sychravých až mrazivých sousedských vztahů.
Město se nám líbilo, necloumal s námi krutý vítr jako v Punta Arenas, jednu minutu poprchávalo, druhou nás potěšilo laskavé sluníčko. Architektura nejednotná, ale zajímavá, moderní, lidé převážně s osmahlou, tmavou pokožkou, v obchodech vlídný personál, schopný se anglicky domluvit, a poněvadž je to duty free-port, bez celního břemena, ceny setrvávaly na úrovni snesitelna. Zásobil jsem se lahví whisky a pátráme po vhodných suvenýrech. Plno penguinů, tučňáků, samozřejmě a všichni Made in China, rovněž samozřejmě. Podařilo se mi objevit pamětihodnost, po níž jsem už dřív marně bažil, totiž šňůru, náhrhelník kozích paznehtů. Rachotí a stále poněkud páchnou.
Fotografuji několikajazyčné patriotické oznámení, závazek MALVINAS, SOUTH GEORGIA, SANDWICH ISLAS byly a vždy budou argentinské. Prozatím ovšem nejsou.
Rovněž neodolám udělat snímek u nápisu na břehu, že tohle byla Ushuaia, Fin del Mundo – konec, ale nikoliv konečník světa.
V deset hodin večer stále ještě plno světla, modrá obloha, zlatá sluneční záře.
Vztah těchto dvou sousedů však nadále postrádá příliš jasu. Dozvídám se, že Argentina najednou nečekaně zdvojnásobila cenu a omezila dodávku zemního plynu, zdroje výroby víc než jedné třetiny vší elektřiny v Chile.
Zítra abychom si přivstali. Bude Cape Horn.
Neoficiální stránky Oty Ulče
