Konec či konečník světa? Byli jsme zvědaví. Z průlivů Cockburn a Brecknock do průlivu Ballenero, postřehli jsme maják na ostrůvku Isla Redonda, pokračovali průlivy O’Brian, Brazo del Noroeste a Roca Peron, což tedy neneslo jméno někdejšího proslulého argentického diktátora Juana či jeho magnetické manželky Evity.

Na palubě se oddáváme pravidelným večerním hodům. Jumbo Shrimp Cocktail, Escargots Bourguignonne, ruská vokální agresorka u vedlejšího stolu svými patetickými kecy spolehlivě znechucuje další kulinární zážitky – Apricot Glazed Salmon with Soya Garlic and Ginger Splash, Duck Breast a l‘Orange, Wild Mushroom Strudel – štrůdl z divokých hub. Po zážitku koncert, Shirley Dominguez, z dáli přivezená mezinárodní umělkyně, nás oslňovala hrou na harfu.

Málo ale harmonie v tamějším politickém světě. Hned na začátku tohoto miniseriálu jsem se zmínil o kontrastu mezi severní polovinou kontinentu, kde se v USA podařilo vytvořit federaci padesáti v mnohém dost odlišných, ale nikoliv znepřátelených států, v porovnání s jeho jižní částí, vzdor tamější hodně podobné historii a zejména hispánské tradici. (I když složení obyvatelstva je leckde hodně nestejné: porovnejme třeba Bolívii a Paraguay s vysokým procentem původních domorodců, a Uruguay, kde Indiány téměř kompletně vyhubili.)

Z Chile se přesuneme do Argentiny, o ledacos se svářící. Například za kanálem Beagle, kudy jsme zrovna brázdili, sporné vlastnictví tří neobydlených a nejspíš i neobydlitelných ostrovů Picton, Lueva a Lenox vedlo ke značnému, téměř explozivnímu dohadování. V květnu 1977 mezinárodní arbitrážní sbor rozhodl ve prospěch Chile a Argentina odmítla se s prohrou smířit. Došlo pak z iniciativy polského papeže k dalšímu pokusu o řešení. To sice teritoriální titul Chile potvrdilo, ale s podmínkou, že chilské územní nároky končí v oblasti pacifického oceánu, kdežto Argentině přísluší práva v Atlantiku. V roce 1991 se prezidenti obou zemí na setkání v Buenos Aires dohadovali na vyřešení dalších 23 hraničních sporů. Došlo k podpisu na dodatečném protokolu v roce 1996, teď už snad k přijatelné spokojenosti obou kohoutů.

Marně se rozhlížím po známkách civilizace, po postřehnutelných stopách člověčího úsilí. Stále nikde nic. Ani stavení, u břehu připoutaný rybářský člun či aspoň vězící rybářský prut. Vysoko nad hlavou se ale objevila dvě kroužící letadélka. Že by pohraniční stráž?

V dáli se blíží cosi docela značného, s vysokým horstvem hned za zády, ano – náš cíl jménem Ushuaia, zhruba padesáti tisícová výspa, ta zcela nejjižnější na této planetě (Tvrzení to však není zcela pravdivé: Puerto Williams leží ještě o něco víc jižněji, ale s nevýhodou, že je daleko menší a patří Chile, a Argentinci si svůj primát mermomocí chtějí podržet.)

Po souši je to 3194 kilometrů daleko do Buenos Aires a jediná cesta tam vede přes chilské území, čímž se zvyšuje pravděpodobnost potíží, vzájemných byrokratických naschválů. Tato Ushuaia si vybudovala moderní letiště, teď se značným provozem, k potěše turistů a výzkumníků mířících do Antarktidy. Stala se hlavním centrem tohoto nejjižnějšího kouta Patagonie, jimž je Tierra del Fuego - Ohňová země .Končinu, též s částečně hornatým terénem (nejvyšší hora přes 3300 metrů), tak pojmenovali první Evropané, inspirováni množstvím ohňů tam v sychravém povzdálí. Tak se totiž ohřívali tamější domorodci, kteří z důvodů, o nichž jsem se nic přesvědčivého, logického nedočetl, se totiž nedostatečně oblékali, do kožešin nebalili, spíš nahatí chodili, a proto jim záblo. A rozhodně postrádali odolnosti proti chorobám, importovaným evropskými vetřelci. K prvním permanentním usedlostem došlo teprve v druhé polovině devatenáctého století. Z původních domorodců, odhadovaných na deset tisíc a úspěšně decimovaných zejména neštovicemi a spalničkami, jich v současné době přežívá asi pět a půl. Též všechny domorodé jazyky, až na jeden (Yamana), vymřely. Vlastnictví Ohňové země dělí rovná čára nerovným dílem mezi Chile (dvě třetiny) a Argentinu (jedna třetina) podél 68. poledníku.

Tierra del Fuego se ale stala ekonomicky zdárně se rozvíjející končinou – ropa, zemní plyn, ovčáctví, ekoturismus. Mezi zahraničními investory čile si například počínají Korejci (tedy nejen v České republice), společnost Samsung se úspěšně uplatnila výrobou televizorů.

Stejně jako v případě Punta Arenas, naší předchozí zastávky, Ushuaia vděčí svému vzniku kvůli své poloze: tak zoufale vzdálená, že se stala nedobrovolnou adresou hodně nežádoucích živlů – jak standardních kriminálníků, tak politických provinilců, psanců, anarchistů, mezi nimiž mě zaujalo slovansky znějící jméno Simon Radowitsky. Vězení fungovalo až do roku 1947, kdy se přeměnilo v námořní bází a skončilo jako Museo Penitenciaro. V sídle bývalého guvernéra vzniklo konkurenční Museo Territorial Fin del Mundo.

Blížíme se k tomuto přístavu na konci světa. Z dálky vypadá jako horské letovisko někde ve Švýcarsku, a zblízka pak vlastně taky. Spustili jsme kotvy hned vedle ruské lodi z Vladivostoku, jménem AKADEMIK JOFFE, psáno azbukou, ovšem. Původní dojem, že jde o o výletní loď, rozptýlilo množství pod plachtami zakrývaného zboží na palubě.

Je nám dovoleno vystoupit na břeh bez papírování, bez jakýchkoliv cavyků.

První zastávka do banky vyměnit přivezené chilské peníze a dozvídáme se, že žádný peněžní ústav nám nevyhoví. Aha, důkaz sychravých až mrazivých sousedských vztahů.

Město se nám líbilo, necloumal s námi krutý vítr jako v Punta Arenas, jednu minutu poprchávalo, druhou nás potěšilo laskavé sluníčko. Architektura nejednotná, ale zajímavá, moderní, lidé převážně s osmahlou, tmavou pokožkou, v obchodech vlídný personál, schopný se anglicky domluvit, a poněvadž je to duty free-port, bez celního břemena, ceny setrvávaly na úrovni snesitelna. Zásobil jsem se lahví whisky a pátráme po vhodných suvenýrech. Plno penguinů, tučňáků, samozřejmě a všichni Made in China, rovněž samozřejmě. Podařilo se mi objevit pamětihodnost, po níž jsem už dřív marně bažil, totiž šňůru, náhrhelník kozích paznehtů. Rachotí a stále poněkud páchnou.

Fotografuji několikajazyčné patriotické oznámení, závazek MALVINAS, SOUTH GEORGIA, SANDWICH ISLAS byly a vždy budou argentinské. Prozatím ovšem nejsou.

Rovněž neodolám udělat snímek u nápisu na břehu, že tohle byla Ushuaia, Fin del Mundo – konec, ale nikoliv konečník světa.

V deset hodin večer stále ještě plno světla, modrá obloha, zlatá sluneční záře.

Vztah těchto dvou sousedů však nadále postrádá příliš jasu. Dozvídám se, že Argentina najednou nečekaně zdvojnásobila cenu a omezila dodávku zemního plynu, zdroje výroby víc než jedné třetiny vší elektřiny v Chile.

Zítra abychom si přivstali. Bude Cape Horn.

BUDE POKRAČOVÁNO

Neoficiální stránky Oty Ulče