Teď už míříme k Rio de Janeiru, naší poslední zastávce. Komando pracovníků každý den natírá zábradlí něčím lepkavým, ochraňovat před slaným větrem. Věnujeme se pohybům v bazénu, bublání v jacuzzi a předvánočnímu opalování, již se blížíme k obratníku Kozoroha, hodně do tepla.

Výměňuji si vizitky s pár zajímavými tvory, povzbuzen předchozí zkušeností z Karibiku, že nemusí zcela platit pravidlo o ujišťövání náhlého přátelství, jež pak okamžitě po rozloučení končí. S některými z někdejších spolustolovníků zůstáváme v kontaktu dodnes. Švýcarští Češi mě ujistili, že do Ameriky nepojedou, dokud bude Bush prezidentem a bude i trvat povinnost otisků prstů při vstupu do země. Pokusil jsem se je ujistit, že Amerika se bez jejich přítomnosti snad obejde.

Poslední slavnostní večeře (ruská vokální agresorka ovšem neutuchá) a též pořádný souhrnný účet za naše palubní utrácení. Kufry s cedulkou o konečném našem letu strkáme před kabinu. V noci se jich neznámé ruce chopí a dodají na letiště.

V blízkosti majáku u Cabo de Santa Marta Granda vbrzku vplouváme do přístavu s náramným panoramatem, největší to země kontinentu o obrovském rozsahu 8,5 milionů čtverečních kilometrů, s odhadovanými 185 miliony obyvatel, jichž brzo bude 200 milionů a již dnes je to šestý nejpočetnější stát na světě (po Číně, Indii, USA, Indonésii a Ruské federaci). Není všeobecně známo, že nejvíc Japonců - kromě ve své vlasti, ovšem – žije právě v Brazilii, zejména v Sao Paolu, té největší metropoli (10 milionů).

Vystupujeme v Riu, metropoli menší, asi šestimilionové, nikdo přesně, ba ani nepřesně neví. Holland America Line se o nás nadále vzorně starala i na souši. Řada autobusů na nás čekala k odvozu do hotelu. Vzniká pocit nejednou být v dost jiném světě - nejen zvýšená teplota, ale zcela jinak smíšená populace, atmosféra kypícího, pulzujícího města. Hodně již poloafrický dojem. Graffiti, pitomé malovánky, hyzdící též předmnoho českých zdí, tu vidím na zdích v poschodích značné výše: to aby pachatelem byl kamzík. Průvodkyně, sdílící můj podiv, dala k dobru informaci, že takový výkon postihl i katedrálu. Čtvrtě Flamengo, Botafogo, podél proslulých pláží Copacabany a Ipanemy, až pak do luxusního Sheratonu na avenidě Niemeyer, slavného stavitele hlavního města Brasilia a rovněž neutuchajícího komunisty.

Poněvadž jsme přijeli již dopoledne a letadla nás rozvezou krátce před půlnocí, řada pasažérů se rozhodla podniknout výlet buď na kopec ve tvaru homole cukru nebo na horu Corcovado, se sochou Krista tak mohutnou, že ve srovnání Stalin na Letné byl zanedbatelný trpaslík. Někteří z nás se vydali na hodinu dlouhou cestu do města Petropolis, kde kdysi sídlil císař Dom Pedro II. Vladař sice portugalský, ale město svou architekturou dělá spíš dojem něčeho německého.

Tyhle všechny končiny jsem kdysi víc než jednou navštívil, a tak dal přednost setrvání v zahradách Sheratonu, sbírat lahodně voňavé kvítky, spadané ze stromu frangipani, kochat se scenérií, která manželce, se skicářem v ruce, připomínala její rodný jihočínský ostrov. Já mlsně okukoval skvostné tvary místních spoře oděných krasavic, že každý pořádný imám aby je s hromy a blesky zatratil.

Nikde jinde než v Brazilii jsem neviděl domorodce vyskytující se v tolika odstínech. Jeden veřejný průzkum zaznamenal 136 druhů zabarvení pokožky - od sněhobílé po skořicovou až ebenovou. Oficiálně jich je ale jen pět: bílá, orientální, původní domorodá, černá a tzv. prado – hnědá.

Ledacos se dočítám: v devadesátých letech sice došlo k zavedení povinné školní docházky , ale čtvrtina Brazilčanů je stále negramotná. V mezinárodním průzkumu třiceti zemí Brazilie se umístnila na 27. místě v množství času stráveného četbou. Dobrou zprávou ale je, že brazilská ústava z roku 1988 uznala právo indiánského obyvatelstva k jeho původním pozemkům a zachování způsobu života. A na rozdíl od jiných zemí tento závazek, zejména v oblasti Amazonky, se dodržuje. Ekologové, ochránci přírody, se radují, že Brazilie se též snaží omezit, i když ne zcela zabránit likvidaci deštného pralesa.

Neradují se dřevaři, rančeři, farmáři, příznivci hospodářského rozmachu. Tak či onak, Brazilie stále ztrácí 20 000 čtverečních kilometrů – rozlohu víc než jedné čtvrtiny České republiky – rok co rok. V Amazonii se vláda rovněž snaží , a to neúspěšně, reagovat na přímo surrealistickou skutečnost, že v sousední Venezuele je cena benzínu mnohonásobně, totiž padesátkrát nižší. V končině města Boa Vista, kam jsem kdysi

neúspěšně se snažil dorazit, dochází k tuze čilému a výnosnému pašování.

Ekonomický výbor OSN pro Latinskou Ameriku hodnotí hospodářský stav regionu pozitivně, s odhadem průměrného růstu 5,3 procent ročně. Není však důvod k velkému jásání. Značně přispěl růst cen některých komodit – například mědi, nyní trojnásobně tak drahé. V případě třeba Argentiny, její polepšení, jakkoliv vítané, nutno měřit v kontextu jejího katastrofálního propadu v roce 2002. Brazilie zaznamenala růst pouhých 2,8 procent a Rio de Janeiro, druhé největší město země, stagnuje již od roku 1975, údajně škrceno byrokracií a neúměrným zdaněním.

A jak jsme na tom na politickém poli, se sympatiemi pro demokratický pluralistický pořádek? Zdrojem mi je Latinobarometro (The Economist, 9.12.2006), uvádějící údaje z osmnácti zemí. Zmíním se jen o těch čtyřech, do nichž jsem tentokrát nahlédl. V roce 2006, na otázku „Demokracie je víc žádoucí než jakákoliv jiná vládní forma“ kladně odpovědělo v Uruguayi 77%, Argentině 74%, Chile pouhých 56% a v Brazilii ještě méně – 46%, necelá polovina. S větou „Za určitých okolností, autoritativní vláda může být vhodnější než vláda demokratická“ souhlasilo v Uruguayi 10%, Argentině 16%, Chile 13% a Brazilii 18%.

Podle takových výsledků nejméně demokratické kořeny by tedy byly ty brazilské. Autobus nás tím obrovským, zajímavým, panaramatickým Rio de Janeirem vezl na letiště, kde jsme se po příjemných zážitcích z téhož dne seznámili s krušnou realitou, že to tam přece jen ještě je onen Třetí, v mnohém nedostatečně vyvinutý svět. Chaos, čekání ve frontách donekonečna, opakované kontroly těchže dokumentů, přehrabování v osobních proprietách a kolem slyšíme obavu, že se třeba vůbec neodletí. Před pár dny totiž došlo ke srážce dvou letadel, se ztrátou 154 životů, a následná kritika kvality dirigujících pracovníků (air traffic controllers) se jich natolik dotkla, že začali trucovat, zpomalili své počínání, s výsledkem, že bylo pak rychlejší z Ria do Sao Paola jet autem.

Silniční doprava ale rovněž má své nevýhody. V Riu skupina zločinců zastavila městský autobus: pasažéry okradli, autobus uzamkli a zapálili. Několik obětí uhořelo, teď právě v době před blížícím se karnevalem, největší světoznámou událostí roku.

Zpáteční let do Atlanty trval devět a půl hodiny, ještě déle, než ten původní do Santiaga. Kvalita servisu, poskytovaného touž Deltou, se nezměnila. Téměř nepoživatelné pokrmy, totéž víno značky Fish Eye – Rybí oko, monitor nefungoval, jako další občerstvení nabízeli gratis vodu. Také Třetí svět, v americkém provedení.

Z Atlanty menším letadélkem dál na sever a den před Vánoci jsme dorazili domů, přesně podle plánu.

Od kapitána jsem na rozloučenou obdržel souhrn, že jsme absolvovali celkem 5005 námořních mil neboli 9259 kilometrů.

Po případného zájemce, který by něco takového mínil podniknout: celý ten špás nás přišel na zhruba osm a půl tisíce dolarů, což za pokračujícího stavu chřadnoucího dolaru by pro leckteré občany České republiky nemuselo být tak značné břemeno. Z toho lodní kabina stála jen něco málo přes polovinu ceny: tu druhou zhltla letenka, poplatky za víza, vstupy a výstupy, pojištění a spropitné. V připadě volby luxusnější kabiny mohl však náš výdaj být aspoň dvojnásobný.

KONEČNĚ KONEC

*******************

Milí čtenáři,
pokud rádi čtete texty pana Ulče,  v jeho článku Nevelká pravděpodobnost správně se strefovat jste si mohli přečíst, že nedávno mu vyšla jeho další výborná knížka, a to Šťastně navrácený běženec, kterou lze snadno koupit na webových stránkách nakladatelství Primus nebo přímo ve firemní prodejně ve Vězeňské 7, Praha 1.
A o co v knížce vlastně jde? Nechme promluvit samotného autora:
"Je to příběh Pravoslava Komendy, tvora s většími ambicemi než talentem, který se po internacionální pancéřové pomoci v srpnu 1968 ocitl na Západě, dostal se do Ameriky a posléze na Filipíny, aby zápolil s ošidností svobody - obohacující i krušící, náramným to darem, avšak i notným břemenem, veledilematem kdekoliv na zeměkouli."

Redakce Neviditelného psa

******************

Neoficiální stránky Oty Ulče