Odplutí nahnědlými vodami z řeky Parana do Rio de la Plata bylo bezkonfliktní. Značnost její delty mě udivuje, ač by neměla: je totiž tak veliká jako Belgie s Holandskem dohromady. U večeře u sousedního stolu ruská žvanilka, akustická agresorka neutuchá, je neumlčitelná, nezničitelná. Potkávám se s českým helvétským párem. Manžel zdůrazňoval, jak tuze náruživě sleduje politické dění se všemi jeho trapnostmi v rodné zemi. Na mou zmínku o Neviditelném psu přiznal, že nemá tušení o jeho existenci, je to pro něj zvíře zcela neviditelné. Moji ctnostnou manželku dosud neopustila neřest holdovat kuřbě. V obchodě na lodi mohla koupit karton cigaret, ale nikoliv zapalovač. Všechny vykoupili zájemci, kteří si je nesměli přivézt letadlem. Důvody bezpečnostní, terorismus přece. Sirky, zápalky byly rovněž nesehnatelné. Nezbylo jí, než loudit oheň, když občas zahlédla nikotinu rovněž propadlou osobu.

Vzdalujeme se argentinskému břehu, aniž by ten uruguajský byl již ke spatření. Mezi oběma zeměmi právě klokotal svár, údajně ten nejzávažnější za poslední polovinu století, totiž záležitost mohutné zahraniční investice (1,7 miliardy dolarů), jedna španělská, druhá finská, vše v hávu ekologických starostí. Jde o výstavbu dvou papíren, celulozek. Jednání v Argentině neuspělo a investoři přešli k sousedům, načež ti neuspěvší spustili pokřik, že projekt způsobí kyselý dešť, ublíží prostředí, farmářství, rybářství, turismu. Obě vlády rozohnily národnostní, patriotické vášně. Uruguay to pokládá za útok na svou suverenitu a argentinský kongres ohlasoval rezoluci obrátit se na Mezinárodní soud v Haagu.

Uruguay je dost unikátní útvar: druhý nejmenší stát kontinentu, leč s víc než dvojnásobnou rozlohou než Česká republika, ale s pouhými 3,4 miliony obyvatel, z nichž polovina sídlí v Montevideu, centru všeho politického, společenského, kulturního a do značné míry i ekonomického počínání. Všechny cesty tam vedou. Obyvatelstvo je téměř výlučně evropského původu. Původní Indiány totiž buď vyhnali nebo zahubili a čtyřem přeživším Mohykánům pak postavili pěkné sousoší, teď populární to zastávka dychtivě fotografujících turistů. Země je převážně plochá, půda, byť úrodná, slouží zejména pastvinářství, produkce a vývoz dobytka dosud dominují.

Prvními příchozími z Evropy byli Portugalci, založivší město s příhodným jménem Colonia, zatímco později Španělé vybudovali pevnost v Montevideu. Došlo k rivalitě, válečným střetům, a Španělé vyhráli. Komplikovaná je historie v souvislosti nejen se svržením španělského jařma, ale i brazilské okupace z opačného směru. Začátkem devatenáctého století (1811) španělský kapitán José Gervasio Artigas zorganizoval mocný exodus na sever, celá čtvrtina tehdy se vytvářejícího národa se dala na pochod – výkon porovnatelný s Búry v Jižní Africe, když se s volskými povozy trmáceli z Kapské provincie do divokého vnitrozemí. Načež v roce 1825 třicet tři uruguayských exulantů se do vlasti vrátilo, podařilo se jim rozdmychat revoluci a dosažení nezávislosti téhož roku.

Politické scéně dominují dvě strany – Colorados, s podporou zejména mezi městským obyvatelstvem, a Blancos, zejména s rurálním zázemím. S malým úspěchem jsem se snažil rozuzlit jejich konflikty – některé z nich snad závažné, jiné spíš připomínajíci rivalitu mezi Spartou a Slavií.

Významnou historickou osobností je José Batlle y Ordoňez, první velký, autentický reformátor, modernizátor na celém kontinentě. Prezidentem se stal v roce 1901 a nejvíc se zasloužil, že Uruguayi se začalo dostávat lichotivého hodnocení jako „Švýcarska Latinské Ameriky“. Tam se začalo s emancipací žen, jejich volebním právem, s odlukou církve od státu, zrušením trestu smrti. Země vedla v oblasti vzdělání, lékařské péče, sociálního zabezpečení a dosažené životní úrovně. Ekonomický systém je jakousí kombinací socialismu a kapitalismu, stát se podílí nejen v bankách, pojišťovnách, železniční dopravě, ale i v podivných aktivitách, jako například provozu zastaváren.

Vesměs poklidná éra politických poměrů končila v šedesátých letech dvacátého století zásluhou vynořivší, dost morbidně orientované organizace takzvaných Tupamaros, vesměs univerzitně vzdělaných intelektuálů, koketujících s extrémismem, terorismem, pohnout nudnou dobou, dát jí příslušně dramatický říz. Ledacos nepěkného se událo, trpělivost vypršela, podobně jako v Chile a v sousední Argentině vojáci v roce 1973 zasáhli a ostře zatočili s intelektuálními revolucionáři, jež nuda pak právem přešla. K obnově demokracie došlo až v roce 1980.

Blížíme se k přístavu Montevideo v zemi tradiční neutrality. Její jméno se ale velice dostalo do světového povědomí hned v prvním roce druhé světové války za okolností, jimiž se zabývají učebnice mezinárodního práva v kapitole o neutralitě. Dne 13. prosince 1939 došlo k první velké námořní bitvě v ústí oné řeky, kde se utkala německá válečná loď – tzv. pocket battleship (kapesní bitevní loď – pozn. red.) – Graf Spee (jméno admirála Maximiliana von Spee, který zahynul spolu s dvěma svými syny v první světové válce v bitvě u Falklandských ostrovů), s třemi britskými křižníky (Exeter, Ajax, Achilles). Graf Spee, poškozen, dorazil do bezpečí neutrálního přístavu, kde však mezinárodní pravidla mu dovolovala setrvat jen krátký čas. V tomto případě to bylo 24 hodin. Britům se v té době ale podařilo vytvořit falešný dojem, že jejich těžký křižník HMS Renown a mateřská letadlová loď Royal Oak (v té době v Rio de Janeiro tisíc mil daleko) již dorazily k Montevideu zlikvidovat svého protivníka. Německý kapitán Hans Langsdorff, důstojník staré školy, jenž k nacismu měl hodně daleko, místo aby zbytečně obětoval život své posádky v bitvě proti předpokládané převaze a aby rovněž zabránil, že jeho loď by mohla padnout do britských rukou, se rozhodl ji potopit. Tak se stalo, 800 námořníků na souši internovali, válku přežili, mnozí z nich se v Uruguayi natrvalo usadili. Graf Spee se čtyři dny a noci potápěl, kapitán Langsdorff spáchal sebevraždu.

Vystupujeme na břeh a naší první zastávkou je nevelký memoriál, ale dozvěděli jsme se, že se údajně již připravuje vyzvednutí velikána z mořského dna a že se pak stane mohutnou turistickou atrakcí.

Prozatím jsem se o tomto koutu světa dozvídal jen chvalozpěvy. Náramné prý paláce, architektonické skvosty z konce devatenáctého a začátku dvacátého století. Katedrála, náměstí se sochami, parky, poklidná atmosféra, nic hektického jako v Buenos Aires, Rio de Janeiru či jiných metropolích.

Vlezli jsme do vyhlídkového autobusu, aby nás seznámil s pamětihodnostmi. Očekávání se splnilo jen v jednom: staré město, ono centrum, dělá vskutku provinční dojem, je neuspěchané, skromné, převládá smutná šeď. Teatro Solis, kulturní svatostánek města a země – jenže tak slavná opera bylo pominutelné stavení, jehož by se v Čechách nikdo nevšiml. Zastávka u sousoší s volskými povozy: ano, značně to připomínalo podobná díla v Jižní Africe, k památce velkého tažení Burů do vnitrozemí. U sousoší čtyř zbylých Indiánů země se skutečně leckdo fotografoval.. V parku na koních pojížděla policie, na hlavě placaté širáky, takové, jaké nosí gaučové, místní kovbojové. Návštěva parlamentu, stráže ve starodávných uniformách. Obrovské obrazy patriotických výjevů – konec devatenáctého století, tak tu tvorbu odhaduji.

Vezou nás sličnými čtvrtěmi, na mnohá obydlí, tam v prostředí obsypaném barevnou květenou, radost pohledět. Prst průvodkyně směřuje k ukázkovému sídlu – paláci, jež jedno velvyslanectví právě prodalo a novým majitelem se stal korejský Reverend Moon, o němž jsem se mylně domníval, že by měl sedět v americkém kriminále kvůli daňovým podvodům.

Podél moře vzrostly řady luxusních mnohaposchoďových staveb, průvodkyně chrlí informace o koupi takových bytů či výši nájemného: snesitelný to obnos pro severoamerickou kapsu, ale pro průměrného domorodce spíš v nedosažitelnu.

Uruguay, přece jenom trpaslík s dvěma obry po obou stranách, je ekonomicky snadno zranitelný. Jeho prosperita je závislá na takových sousedech, které ale nezřídka postihne hospodářský útlum, snížená zaměstnanost či hodně zvýšená inflace. Export vázne a doma pak neblaze. Navštívili jsme několik prý předních, prestižních obchodů, kožené výrobky je tam jejich velký trumf. Zklamáni jsme odešli.

„Co si najmout taxíka a jet se podívat do Punta del Este – je to necelých sto čtyřicet kilometrů – jízdné si dáme půl na půl,“ navrhl rovněž nenadšený spoluturista.

Dal jsem ale přednost vandrování málo vábnými ulicemi a pominul návštěvu oné perly Jižní Ameriky, údajně víc než kombinace Riviéry, Miami a Las Vegas. Na rozdíl od sousedních břehů tam dominují perfektní bělostné pláže, po vzdálenost téměř tři sta kilometrů. Od prosince do března, tedy právě v té naší době, je to magnet pro boháče, celebrity, the rich and famous people, tam se konají nejen filmové festivaly, též je to oblíbené místo, kde pořádat mezinárodní konference politiků, finančníků, všelijakých veličin.

Vrátil jsem se na palubu ke skromnějším zážitkům, zašel si poslechnout vídeňské valčíky v podání polského tria. A tam jsem spatřil elegantní dámu, noblesního vystupování, s precisní angličtinou. Dali jsme se do řeči a ona to Ruska! Půvabná, málo uvěřitelná výjimka, rehabilitující mnou dřív tupený národ.

UKONČENÍ PŘÍŠTĚ

Neoficiální stránky Oty Ulče