Na ty jsem se těšil tuze. S velkým, snad i poněkud morbidním zájmem objíždím někdejší bojiště, fascinoval mě Verdun, posvátně jsem našlapoval po plážích Normandie a zajel na Guadalcanal v Pacifiku z téže druhé světové války. A od doby Normandie to další vylodění se uskutečnilo mezi zcela odlišnými rivaly, v dubnu 1982. Invaze sice nezpůsobila hory mrtvol – ztráta pouze 254 britských a 750 argentinských životů a ovšem daleko víc zranění -, ale zanedbatelná operetní šarvátka, srandička, to rovněž nebyla.

Pozorovatel se smyslem pro absurdno aby ocenil okolnosti, které ke konfliktu vedly a kde k němu vedly. Britská flotila nezdolávala vzdálenost pouhých pár mil přes lamančskou úžinu, ale tři týdny plula dvanáct tisíc mil – téměř dvacet tisíc kilometrů, k znovuzískání ostrovů, o něž vlast jevila pramalý zájem a mileráda by se jich byla zbavila. V nápodobě precedentu okolností způsobivších explozi první světové války, kterou ani jedna strana si nepřála, Argentinci špatně odhadli reakci jak soupeře, tak světové komunity.

Napřed abychom se poněkud seznámili s terénem a tamější zašmodrchanou historií: Falklandy, zhruba 500 kilometrů vzdálené od jihoamerického kontinentu, tvoří zejména dva ostrovy (spolu s velkým počtem ostrůvečků, jež jeden zdroj odhaduje na 200 a druhý na 700), všeho všudy pouhá jedna pětina velikosti nevelké České republiky. A s daleko menším počtem obyvatel, v roce 2006 odhadovaných na 3 000 a v době válečného utkání jich bylo ještě míň.

Pusté končiny, bez původního domorodého obyvatelstva, poprvé postřehli evropští mořeplavci někdy koncem šestnáctého století. Francouzi, Britové, Španělé – ti všichni se tam časem pokusili usadit a úsilí vzdali, aniž se vzdali vlastnického nároku

na onen vzdálený, nehostinný kout světa. V roce 1600 Holanďan Sebald van Weert dal ostrovům své jméno Sebald, v roce 1690 anglický kapitán John Strong je přejmenoval na Falkland Islands, k poctě jakéhosi markýze. Argentina tvrdí, že v roce 1766 Francie ostrovy prodala Španělsku a když v roce 1816 došlo k nezávislosti Argentiny a likvidaci španělské moci na americkém kontinentě, práva Madridu tak přešla na Buenos Aires.

Londýn naopak zdůrazňuje smlouvu se Španělskem z roku 1771, uznávající britská práva, a nepřetržitou držbu od roku 1833. V devatenáctém století se tam přistěhovali a permanentně usadili zájemci, zejména ze Skotska. Přivezli pár ovcí, zmnoživších se ve velké houfy a v roce 1892 Její Veličenstvo královna Viktorie povýšila Falklandy na kolonii své rozsáhlé říše. Za první světové války, v prosinci 1914, v blízkosti ostrovů došlo k významné námořní bitvě, jíž se účastnila německá bitevní loď Graf Spee, později, začátkem druhé světové války, proslulá svým střetem a následným dobrovolným zánikem v ústí řeky La Plata u uruguayského hlavního města Montevidea, jedné z našich příštích zastávek.

Skotští přistěhovalci se v dáli Falklandských ostrovů projevovali jako stoprocentní patrioté, věrní britské monarchii, která se ale o ně pramálo zajímala a dokonce jim i upírala automatické právo pobytu v Evropě (stejně jako obyvatelům Hongkongu, rovněž součásti britského Commonwealthu).

Zcela opačný byl postoj Argentiny. Tam Falklandy znají výlučně jako Islas Malvinas, děti se ve školách o nich učí jako o nedílné části vlasti. Vláda v Buenos Aires vůči ostrovanům nastavovala tu nejvlídnější tvář, nabízela velkorysou podporu tamějšího školství a zdravotnictví, leč marně. Ovčáci paličáci se svého probritského vlastenectví odmítali vzdát.

V té době Argentina se zmítala ve vážných politických a ekonomickýxh potížích, s nimiž si vládnoucí generálové již řadu let nedovedli poradit. Napětí, krizových nálad v národě přibývalo a vláda, v jejímž čele byl tehdy generál Leopoldo Fortunato Galtieri, zvolila krok známý slovy misplacement of conflict: odvést pozornost od krize autentické k pofidérní, jíž možno oprávněné frustrace v národě aspoň dočasně zastřít vlastenectvím, apelem patriotismu.

V březnu 1982, na ostrově South Georgia, ještě vzdálenějším a pustějším než Falklandy, ale rovněž pod britskou jurisdikcí, skupina dělníků při demontáži vysloužilé velrybářské stanice vyvěsila argentinskou vlajku. Britský delegát vznesl protest v Radě bezpečnosti OSN a Argentina 2. dubna zareagovala invazí na Falklandy. V té době tam Britové měli všeho všudy sedmdesát příslušníků námořní pěchoty (Royal Marines), jedenáct vojáků a pramálo munice. Mocné početní převaze ovšem podlehli a argentinské komando Buzo Tactico je přinutilo potupně ležet hlavou dolů před hlavní vládní budovou ve městě - a někomu se podařilo potupný výjev vyfotografovat. Již následující den se to objevilo v londýnských novinách, značně rozohnivších veřejnost včetně řady vlivných členů parlamentu.

V té době popularita vlády předsedkyně Margaret Thatcherové se pohybovala na bídném minimu, takže nečekaná agrese argentinských generálů jí přišla mimořádně vhod. S podporou velké části náhle potupeného národa, který o Falklandech vesměs neměl ani ponětí, se z Portmouthu vypravila flotila na dlouhou, tři týdny trvající cestu. Za značné mediální pozornosti odjížděl i královnin syn, princ Andrew, v roli pilota.

Argentina se tedy v předpokládané reakci v Británii a ve světě několikanásobně přepočítala. Londýn za těchto okolností nemohl odepsat Falklandy, jichž by se byl rád zbavil, sovětský delegát nevetoval britský protest v OSN a sousední latinskoamerické státy pouze vyjádřily jakousi verbální solidaritu (zatímco Pinochet zřetelně podporoval Angličany). Britové proti argentinskému nároku, zdůrazňujícím historii, geografickou polohu, národní čest, důstojnost, použili daleko závažnější trumf – primární princip sebeurčení, tak jak zdůrazňuje Charta OSN. Nechť rozhodne referendum, vůle lidu, o jehož sympatiích ovšem nebylo pochyb.

Vláda ve Washingtonu ale nikteral nespěchala s podporou svého NATO spojence. Jeanne Kirkpatrick, reprezentující USA v Radě bezpečnosti, se vyjadřovala kriticky, s odkazem na stařičkou Monroe Doctrine, odmítající vměšování Evropy do záležitostí západní hemisféry v jakékoliv podobě, a Al Haigh, tehdejší ministr zahraničí, se snažil uhasit oheň diplomatickou iniciativou poletováním mezi Londýnem a Buenos Aires.

Načež se události pohnuly směrem, který snad nikdo nevítal či předpokládal. Argentinští letci si výtečně počínali, raketou Exocet (výrobek francouzské firmy, jejímž ředitelem byl bratr francouzského prezidenta Mitterranda) se jim podařilo potopit britskou loď Sheffield a několik dalších poškodit. Tyto ztráty ale značně předčil zásah a potopení argentinské válečné lodi General Bergamo, symbolu národní prestiže, že bylo velkou ctí na ní kdy sloužit. Tento důkladně vyzbrojený křižník se původně jmenoval Phoenix, jedna z amerických lodí, která přežila japonský útok a pohromu v Pearl Harboru a poté se zúčastnila několika urputných utkání v Pacifiku, z nichž vždy vyšla bez šrámu. Získala oprávněnou přezdívku „Šťastný Phoenix“, Washington ji pak prodal Argentincům, ti ji přejmenovali a tehdy v dubnu 1982 torpedo z britské nukleární ponorky H.M.S.Conqueror ukončilo její štěstí. Šla ke dnu s třetinou posádky původního počtu jednoho tisíce mužů a dodnes, jak jsem se dozvěděl z televizního dokumentárního záznamu (PBS, 28.12.2006), přes všechny pokusy se ji v tamějších bouřlivých vodách nepodařilo najít.

Když konečně britské expediční jednotky dorazily k falklandskému břehu, byla to jen záležitost krátkého času, než se výtečně vycvičení profesionálové v nepříznivém mrazivém terénu vypořádají s Argentinci, vesměs branci, narychlo přivezenými ze svého původního působiště v tropickém pásmu na severu země.

Statečně se bránili, ale neubránili. K formální kapitulaci došlo 14. června. (Posléze se objevily posměšné komentáře, jací že ti Angličané jsou podivíni: hodnotného Hongkongu se vzdají bez výstřelu a kvůli bezcenným ostrovům se trmácí válčit tisíce mil daleko. Přísní kritici pominuli zásadní rozdíly: 1. Británie vlastnila Hongkong jen zčásti, to ostatní měla na 99 let v nájmu, který v roce 1997 vypršel; 2. Obyvatelstvo Hongkongu bylo a je čínské; 3. Skotští ovčáci tuze probritští a antiargentinští; 4. Pominutí univerzálního OSN principu sebeurčení by pak snadno vedlo k zlověstnému precedentu podobných agresivních choutek.)

Argentiňané na národní potupu reagovali smetením vojenských vládců. Došlo k návratu civilních demokratických pořádků/nepořádků a v roce 1990 k obnově diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi . Britská suverenita nad Falklandami zachována, aniž by se Argentinci kdy vzdali svého nároku na získání ostrovů, dosud v nedohlednu.

Po válce britské letectvo RAF zřídilo na Mount Pleasant svou bázi a počet vojenského personálu je teď větší než původních Falklanďanů. Ti ve velké většině žijí v tamějším jediném městě, přístavu Port Stanley, s všeho všudy šesti taxíky a bez jediného dopravního světla, které by dirigovalo sporý provoz. Dočítám se, že teď po válce tamější hospodářství kvete a průměrný roční per capita příjem již dosáhl 25 000 dolarů. Ovce – někdejší primární zdroj blahobytu – předčilo rybářství , zejména lov potvůrek zvaných squid, které anglicko-český slovník překládá údajně českým slovem „oliheň“, což tedy slyším poprvé. Ve vodách došlo k značným nalezištím ropy a plynu, takže budoucnost by měla být ještě růžovější.

Nemalou hospodářskou vzpruhou je též turismus: ročně tam dorazí 30 000 návštěvníků, což by tedy znamenalo příjezd asi tak měsíčně dvou lodí jako je ta naše.

. Falklandy mají svou vlastní měnu, těšil jsem se na nákup pohlednic, obdařených místními známkami, expedovat je jako unikátní P.F. do světa. Domorodci se těšili na peníze z Rotterdamu utrácené za suvenýry a v místních hospodách. Předplatil jsem si expedici po bojištích, kde kvůli dosud zcela neodstraněným minám je nutno opatrně našlapovat. A právě tam našlapují pinguini, tím pak třeskutě končící svůj pozemský úděl.

Dočítám se tuto jásavou větu: „Despite a turbulent history, the islands have a bucolic demeanor and you are sure to enjoy your day in this beautiful, remote paradise.“

Inu, uvidíme.

- - -

Leč neuviděli jsme. Vždycky se musí něco nepovést. Na naší minulé plavbě loď měla zakotvit v Kolumbii, v údajně pamětihodném přístavu Cartagena, a kapitán na poslední chvíli oznámil, že k zážitku nedojde kvůli nebezpečí terorismu na pevnině. Tentokrát zádrhel způsobily přírodní živly. O takové eventualitě nás předem informovala maličká poznámka pod čarou: „weather permitting“ – „když počasí dovolí.“

Inu nedovolilo, ač do posledního okamžiku to vypadalo nadějně, s předpovědí sice jakýchsi větrů a mraků, které tam jsou téměř nepřetržitou skutečností, s teplotou mírňoučkých 13 stupňů Celsia. Minuli jsme první tamější ostrůvek Sea Lion Island, mávám na další, blížící se břehy, vsugeruji si rezidua střelného pachu z již důkladně vyčichlých bitev, čímž ale vzrušení končí. Od břehů se najednou vzdalujeme a kapitán, jehož jsem předchozí den velebil za promptní dodání glejtu o absolvované plavbě kolem Hornova mysu, oznámil, že náhlé zhoršení počasí a rozbouřené moře nám neumožní bezpečně dorazit a nás vysadit v přístavu, poněvadž bezpečí nás pasažérů je tou jeho hlavní prioritou.

Že tedy poplujeme přímo dál a za tři dny v neděli v osm hodin ráno dorazíme do Buenos Aires.

Vztekle jsem pochodoval po palubě, láteřil do slaného větru, vědom takové marnosti.

BUDE POKRAČOVÁNO

*******************

Milí čtenáři,
pokud rádi čtete texty pana Ulče,  v jeho článku Nevelká pravděpodobnost správně se strefovat jste si mohli přečíst, že nedávno mu vyšla jeho další výborná knížka, a to Šťastně navrácený běženec, kterou lze snadno koupit na webových stránkách nakladatelství Primus nebo přímo ve firemní prodejně ve Vězeňské 7, Praha 1.
A o co v knížce vlastně jde? Nechme promluvit samotného autora:
"Je to příběh Pravoslava Komendy, tvora s většími ambicemi než talentem, který se po internacionální pancéřové pomoci v srpnu 1968 ocitl na Západě, dostal se do Ameriky a posléze na Filipíny, aby zápolil s ošidností svobody - obohacující i krušící, náramným to darem, avšak i notným břemenem, veledilematem kdekoliv na zeměkouli."

Redakce Neviditelného psa

******************

Neoficiální stránky Oty Ulče