5.12.2021 | Svátek má Jitka


POLSKO: Co bylo možné a co slušné

11.7.2013

Generál Jaruzelski zůstává už jen jablkem sváru mezi liberály a konzervativci

Na některé věci se lze spolehnout - například na to, že diskutujeme-li s Poláky o vyrovnávání se s minulostí, slýcháme komplimenty na českou adresu. Některé argumenty jsou přesvědčivé: jednak souhlasím s tím, že český lustrační zákon je lepší než polský, ale hlavně vždycky vyslechnu, že naším prezidentem se stal Václav Havel, který je v Polsku velice oblíben. A prvním prezidentem Polska, které se zbavilo komunismu, se stal generál Wojciech Jaruzelski, který se v sobotu 6. července dožil devadesáti let.

To mnoha jeho krajanům velice vadilo a dodnes vadí, protože Jaruzelski v prosinci 1981 nastolil stanné právo, aby potlačil vzmáhající se nezávislé odbory Solidarita - a nutno říci, že Solidarita nebyla jen odborové, ale také politické hnutí. Do ulic tehdy vyjely tanky, většina novin a časopisů přestala vycházet, zákaz vycházení po "policejní hodině" ostatně platil i pro občany. Valná většina Poláků to samozřejmě vnímala jako kruté omezení už tak za komunismu omezené svobody. A tak je Jaruzelski od devadesátých let jedním ze symbolů řady debat o vyrovnávání s minulostí.

Nezapomínejte!

Samozřejmě nikoli jediným: na poslední veřejné besedě, která se konala v jednom z varšavských zařízení Ústavu národní paměti, připomněl historik Jerzy Eisler, že "polští novináři přece nezklamali - vždycky psali, co bylo potřeba". Jindy zase mluvil o tom, že armáda rovněž nezklamala. Také vždycky potlačovala, co bylo potřeba. To jsou samozřejmě slova do pranice, armáda je v Polsku instituce s velikou vážností a budí respekt.

A nutno říci, že o problému kolaborace společnosti s nemilovaným režimem jsem toho v Polsku vyslechla hodně, skoro bych řekla, že víc než v Česku. Otázka kolaborace se tam totiž nesoustřeďuje, jak vidno, na spolupráci jednotlivce s tajnou policií, ale můžeme slyšet - nebo se dočíst - o tom, do jaké míry byly různé instituce a jejich členstvo zapojeny do služby režimu, můžeme slyšet a číst seriózní hluboké úvahy o tom, co bylo a nebylo možné - a co bylo a nebylo slušné.

Jako příklad zase může posloužit Jaruzelski: poté, co v Polsku padl komunistický režim, vysvětloval (a už předtím velmi zřetelně naznačoval), že stanné právo mělo být menším zlem, že kdyby se k tomuto drastickému kroku neuchýlil, hrozila Polsku vojenská okupace, kterou předtím zakusilo Maďarsko a Československo. Historické důkazy však prokazují nadmíru jasně, že Sověti v roce 1981 do Polska v žádném případě vpadnout nehodlali a že to Jaruzelski musel vědět.

Zločiny

Poláci se také dost usilovně snažili o potrestání zjevných zločinů, jako byl například vojenský zásah a zmasakrování horníků v dole Wujek několik dnů po nastolení stanného práva. Většina procesů vyzněla do prázdna - skoro pokaždé byli obžalovaní zproštěni viny, buď pro nedostatek důkazů, nebo proto, že se nepodařilo zjistit, kdo vlastně byl kompetentní rozhodovat. V tomhle jsme na tom velice podobně. Soudy týkající se konkrétně dolu Wujek se táhnou desítky let, až dodnes - nyní jsou obviněni tehdejší pracovníci prokuratury, kteří zásah vyšetřovali hned v prosinci 1981, ale nezajistili potřebné důkazy, takže dnešní soudy nemají z čeho vycházet.

Tady je potřeba dodat, že polský Ústav národní paměti má na rozdíl od českého Ústavu pro studium totalitních režimů vlastní vyšetřovatele a prokurátory a ti se nevzdávají naděje, že se jim přece jen u soudu podaří prosadit potrestání dávných viníků.

Smíření?

Polská společnost je patrně v přístupu k minulosti a zejména k tomu, jaké z ní vyvozovat důsledky, rozdělena ostřeji než česká. Adam Michnik, hlavní postava nejčtenějších polských novin Gazeta Wyborcza, vyzývá ke smíření - například v projevu k nastolení stanného práva v roce 2005 na Varšavské univerzitě: "Což nejsme čtvrt století po vyhlášení výjimečného stavu schopni - my Poláci - polsko-polského gesta odpuštění a smíření?" I Michnik je ovšem symbolem: pro generála Jaruzelského, jenž je pro část polské společnosti symbolem ponížení, i pro jeho ministra vnitra Czeslawa Kiszczaka má pochopení. Nejednou psal a mluvil o tom, že zejména těmto dvěma Polsko vděčí za to, že vláda zasedla s opozicí ke kulatému stolu, a že tudíž přechod od komunismu proběhl nekrvavě.

Vidina celospolečenského smíření však není příliš reálná: obě strany, tedy ty, kdo nechtějí zapomenout, a ty, kdo by raději odpustili a hledali společnou budoucnost, totiž nedělí jen pohled na minulost. Minulost v polském společenském a politickém diskurzu hraje a vždy hrála nesmírně důležitou úlohu: víc než patnáct let se polská levice a pravice dělily podle toho, zda jejich představitelé pocházeli z "postkomunistických", či "postsolidaritních" řad. Postkomunistická levice byla už z hlavního politického proudu vytlačena, ale ve sporu liberálů a konzervativců funguje historie jako jablko sváru dál.

LN, 8.7.2013








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.