V neděli se budou v Polsku konat prezidentské volby a podle dosavadních volebních průzkumů se dá odhadnout, že to bude první kolo voleb: nezdá se pravděpodobné, že by se některému z kandidátů podařilo získat nadpoloviční většinu hlasů. Spíš je velmi pravděpodobné, že do druhého kola postoupí dva kandidáti: dosavadní prezident Andrzej Duda, za kterým stojí hlavní vládní strana Právo a spravedlnost, a primátor Varšavy Rafał Trzaskowski, kterého postavila opozice.

Obecně řečeno jsou oba nejsilnější kandidáti prozápadní, přičemž Trzaskowski je spíš stoupencem EU, Duda pak tíhne spíš ke Spojeným státům, kam se dokonce vypravil na návštěvu prezidenta Donalda Trumpa, s nímž jednal zejména o navýšení počtu amerických vojáků v Polsku. Vzhledem k neblahým polským historickým zkušenostem s Ruskem je to v předvolební kampani rozhodně silná karta. Je více než zřejmé, že ať volby vyhraje kdokoli z těch dvou, zahraniční směřování Polska se nezmění.

Pokud jde o vnitřní situaci Polska, je jasné, že případné zvolení Dudy ani Traskowského nemůže sjednotit polskou společnost, která je do hloubky rozdělená. Stojí tam proti sobě dva tábory, které se jeví nesmiřitelné: politické preference rozdělily letitá přátelství i rodiny. Známe to v mírnější podobě i u nás, zná to velká většina západního světa. Pokládám to za neblahé a nejsem sama: o rozdělení západních společností se píšou tisíce článků a knih, zabývají se jím politologové, věnují se mu média a miliony lidí je pocítily na vlastní kůži.

Andrzej Duda je představitelem konzervativnějšího proudu polské společnosti, k jeho předvolební kampani patřilo, že se vymezoval proti požadavkům komunity LGBT, Rafał Traskowski by se dal označit za kandidáta „varšavské kavárny“, což nemyslím nikterak přezíravě. Podobně jako v Maďarsku nebo u nás (a vlastně skoro všude) se dá zhruba říci, že obyvatelé venkova jsou spíš konzervativní, kdežto lidé ve velkých městech bývají otevřenější nejrůznějším novým proudům, které těžko snášejí ti, kdo tíhnou k tradici. Na tom by samo o sobě nebylo nic zvláštního: každá z obou skupin mívá trochu jiný životní styl, trochu jinou zkušenost a mírně odlišné potřeby a touhy.

Na pováženou je, že se představitelé žádné ze skupin nesnaží hledat kompromisního kandidáta, který by mohl přispět ke sjednocení země, k nějakému pomyslnému smíření. Život se samozřejmě neskládá jen z politiky a rozdělené společnosti mnoha lidem brání v normálních vztazích, občas i v práci: stoupenci jedné strany nechtějí běžně spolupracovat a soužívat s „těmi druhými“. To, co je vcelku srozumitelné a na co jsme zvyklí ve volebních kampaních, postupně prorostlo do každodenního života, kontrast mezi „námi“ a „jimi“ vnáší do běžné praxe nechuť a zášť. Bohužel není v silách žádného z kandidátů na budoucího polského prezidenta tento konflikt překonat. Vleklá „předvolební kampaň“ bude pokračovat i po volbách.

LN, 26.6.2020