Luboš Palata pustil ve svém článku (Unijní summit - vítězství federalistů, LN 28. 6.) fantazii na hodně daleký výlet směrem od skutečnosti. Budiž mu, když ne omluvou, pak alespoň vysvětlením, že samotného jednání se nezúčastnil, a neví tudíž nic o jeho atmosféře ani peripetiích. Argumentaci, že tzv. „zlobivé“ země dostaly jako dárek pár lízátek v podobě vymazání ústavních symbolů, aby pak schválily de facto totéž, i když v jiném obalu, uslyšíme zřejmě ještě mnohokrát. Nelze se ubránit dojmu, že někteří federalisté si potřebovali vykonstruovat tuto pohádku především sami pro sebe, aby upokojili svůj vnitřní neklid, způsobený faktem, že dění na summitu se ubíralo jiným směrem, než si přáli a než očekávali. Výsledkem je totiž dohoda o smlouvě, která bude od euroústavy odlišná symbolicky i věcně.

V Palatově charakteristice obsahu nové smlouvy chybí zmínky o celé řadě věcných změn oproti původnímu návrhu euroústavy. Vedle zmíněné posílené „žluté“ karty (role národních parlamentů v tvorbě legislativy) či „obousměrné“ flexibility (možnost zpětného přenosu pravomocí) Palata opomněl třeba tu důležitou skutečnost, že změny kompetencí EU oběma směry (tedy přidávání či ubírání) bude možno provádět jen změnou smluv. Zásadně se tak omezuje možnost nekontrolované či „plíživé“ komunitarizace pravomocí svěřených členským státům a tedy dalšího znejasňování kompetencí. Také taxativní výčet tzv. sdílených kompetencí (oproti pouze demonstrativnímu výčtu dle euroústavy) je krokem, vyjasňujícím dělbu kompetencí. Totéž se týká právní závaznosti tzv. Charty základních práv, která je omezena pouze na unijní instituce a legislativu, a není tedy možné, aby prostřednictvím tohoto dokumentu pronikalo evropské právo do oblastí, které mu nepřísluší. Také přeceňování role údajného vysokého představitele EU pro zahraniční politiku (Palatou tvrdošíjně nazývaného „ministr zahraničí“) není na místě. Zahraniční politika si nadále uchovává svůj mezivládní charakter, včetně práva konstruktivní absence. V zahraniční politice tudíž není možno vytvářet právní akty ani se na ni nevztahuje pravomoc Evropského soudního dvora.

Žádný stát Evropa tu nevzniká

Také stávající systém hlasování v Radě EU zůstává zachován až do roku 2017. Nepodařilo se sice zatím prosadit polský „jagellonský kompromis“, který přinášel rovnoprávnější a férovější rozdělení hlasů mezi jednotlivé členské státy. Podařilo se ovšem prosadit, že hlasovací systém, který bude platit po roce 2017, není závazně určen. Jagellonské řešení tak zůstává ve hře. Systém hlasování, který předvídala euroústava a který je pro ČR ve srovnání se stávajícím stavem nevýhodný, proto vůbec nemusí vstoupit v platnost. To byl také hlavní motiv české podpory polským požadavkům.

A tak by se dalo pokračovat dál. Největšího omylu se ale Palata dopouští těmito výroky: „EU udělala v Bruselu zásadní krok od společenství států ke státu jako takovému... Stát Evropská unie sice napodruhé, ale vzniká... Topolánkovo Česko to začíná chápat a chce být u toho...“.

Tady už je opravdu přání otcem myšlenky. Slepá víra přehlušila fakta. V Evropě dnes nenajdeme téměř nikoho, kdo by si přál mít EU jako jeden stát. Nechtějí to občané členských zemí EU, až na pár výjimek to nechtějí ani jejich političtí představitelé. Nebo si snad někdo myslí, že třeba nový francouzský prezident Sarkozy chce evropský stát - a Francii jen jako jednu z jeho částí? Nepochybně ne. Chce silnou Francii, schopnou se efektivně podílet na společné evropské agendě a stejně tak schopnou si prosadit a obhájit svoje zájmy. Totéž chce „Topolánkovo Česko“, a u žádného vytváření evropského státu tudíž rozhodně být nehodlá. Právě odstranění ústavních atributů, které zdaleka není jen symbolické, jasně signalizuje, že žádný stát Evropa tu nevzniká. Nejsou totiž naplněny základní, přirozené předpoklady jeho vzniku. Žádná arbitrární či organizační pravidla je nemohou suplovat. Takže i po tomto summitu zůstává EU společenstvím států a státy zůstávají pány evropských smluv. A tak je to správně, protože to odpovídá evropské realitě na úsvitu 21. století.

LN, 2.6.2007

Autor je vicepremiér pro evropské záležitosti