V ulicích Asunción panuje nápadné, tíživé ticho, jako by Paraguay stála mimo pulz modernity. Fasády domů jsou němé a šedivé, bohaté štuky se drolí, římsy se bortí: okna nad nimi jsou bez záclon. Byzantská architektura vzpomíná na časy hojnosti: ulice minulosti lemují prostitutky s širokými boky. Za koloniálními okny restaurací je mrtvo, ač zvenčí budí dojem veselí. Bílé fasády jsou poseté ostrůvky černé plísně. Mezi parky se nekoherentní směsí koloniální architektury derou vzhůru hrany moderních věžáků a hotelů kýčovitých interiérů.

Byl to první diktátor, kdo vtisknul zemi ponurou vizi, díky níž se zde na dvě stě let rozhostí ticho. Během čtvrt století vlády "El supremo" zakazuje vyšší vzdělání, ruší poštu a noviny, uzavírá zemi před světem, znárodňuje církevní majetek a na vzdor exkomunikaci se stává hlavou církve, daní svatby a nakazuje popravit všechny psy v zemi. Jeho tělo je hozeno kajmanům.

Ambice prezidenta Lopeze vhání zemi do zběsilé paraguayské války proti dekadentní brazilské monarchii a zpupným argentinským aristokratům, aby přišla o třetinu území a tři čtvrtiny populace: přežijí jen ženy, starci a čtrnáct tisíc mužů bez jednotného vedení. Během následujícího půl století dochází ke dvaceti převratům. Nietscheova sestra v džunglích Paraguaye zakládá osadu a z cihel z červeného jílu buduje "Nové Německo", město pro vykořeněné romantiky.

Slyším erupce bouře demonstrujícího davu vítající Davida Rockefellera, který přijíždí jednat o ropě pod Gran Chaco. Kvůli ní o pár let později vypuká válka s Bolívií, financovaná ropnými barony - i zde v rukou bolívijských kadetů duní výstřely z hlavní brněnských pušek. Tudy ještě nedávno procházel generál Alfredo Stroessner - klapot podpatků jeho vojenských bot se desítky let po jeho odchodu zvonivě odráží od slepých zdí. Otisk kročejů Pedro Caballera, doktora z Osvětimi zvaného Doktor Smrt, je o poznání tišší. Na druhém konci světa padá železná opona, syn bavorského pivovarníka odchází po třiceti letech vlády. Končí stronato, začíná budoucnost.

Několik prázdných barů ve slavné ulici Palmas nesvědčí o bujarém utrácení: kubistický hotel Guaraní němě stojí vedle neogotického panteonu hrdinů ubitých brazilskými pluky během Velké války. A přesto - procházeje uličkami centra města, jakoby odkudsi od severních hranic tichem doléhalo hravé dunění vodopádů Iguazu. Jako by se ulicemi proplétalo vrnivé rachocení turbín z přehrady Itaipu protknuté šumotem obchodníků v Ciudad de Leste prodávajích neproclené zboží do brazilského Iguazu.

Opírám se o růžové štuky sídla iluzorní demokracie ve středu města. Okenní tabule parlamentní budovy hledí na blyštivý pás pomalu plynoucí vody, soutok řek Paraguay a Pilcomayo, sbírající se v nekonečných salinách severu. Jímá mě nevyslovitelná, hluboká úzkost, ve vzduchu visí cosi blízkého. Slyším naléhavý klapot parního stroje - vidím přijíždět nákladní parník tepoucí do hladiny řeky svým kolesem. U zábradlí stojí Dlouhý Lovec, Karaí Pukú, s indiánem Čerwuišem na cestě do Prahy a hledí na západ.

To je Asuncion. Nejlevnější hlavní urb světa a semeniště koloniálních měst v "Cono del Sur", provinciích jemného, vykořeněného smutku. Bolest zániku řádu a agonie smířené s minulostí je pronikavá, všudypřítomná: tak jako v pohledu obyvatel Asuncionu zvedající se k návstěvníkům, zrcadlí se v očích presidenta Luga.

8/2008