Jinak je tomu v případě ceny v oboru ekonomie: tu zřídili švédští finančníci „k uctění památky“ Alfreda Nobela, nikoliv tedy ze zdrojů jeho dědictví. Nejeden kritický hlas se domáhá zrušení takové pocty či aspoň jejího zřetelnějšího odlišování. Tak či onak, všichni laureáti spolu se slávou inkasují značné množství peněz nepodléhajících zdanění.

Místem slavnostního aktu je Stockholm, ale k udělení ceny míru dochází v Oslu v sousedním Norsku, vždy 10. prosince, k výročí Nobelovy smrti. Kandidáta, který co nejznamenitěji přispěl k míru v tomto tolik rozháraném světě, vybírá pětičlenný výbor volený norským parlamentem.

Touto poctou, započatou v roce 1901, bylo prozatím obdařeno 95 jednotlivců a 20 organizací. Počet neúspěšných kandidátů je ovšem daleko větší. Svého času se mezi nimi vyskytli i Hitler a Stalin, a mezi navrhovateli tak humanistických mírotvůrců údajně byl i George Bernard Shaw. (Dosud jsem se nepustil do pídění o takového iniciativě břitkého přísného komentátora britské reality. Tolik je ale stoprocentně známo, že byl zasažen slepotou a hluchotou, když v třicátých letech za genocidálního hladomoru a teroru navštívil Stalinovu říši a nemohl si ji dost vynachválit.)

V období před druhou světovou válkou, ceny se několikrát takto udělily k potěše doslouživších státníků. Amerického ministra zahraničí Frank Kellogga jakož i francouzského kolegu Aristide Brianda ocenili za jejich spoluautorství výsostně nepraktické inciativy – tzv. Briand Kellogg Pact - zakazující, mimo zákon postavivší válku jako nástroj národní politiky. K udělení ceny došlo v roce 1929 a přesně za deset let vypukla druhá světová válka.

Nejednou se dostalo na Organizaci spojených národů: v roce 1961 byl poctěn Dag Hammarskjold, generální sekretář OSN, posléze zahynuvší v leteckém neštěstí na cestě s mírovým posláním do občanskou válkou cloumaného Konga. Tehdy hodně lkali zaměstnanci světové organizace (včetně mé budoucí manželky, pracující pro UNICEF).

UNICEF, odvětví pověřené péčí o dětičky, tuto Nobelovu poctu získalo v roce 1965, jakož ji i získala větev UNHCR s agendou k prospěchu uprchlíků (1981), a OSN modré přilby, s nevalným úspěchem se snažící o dosažení jakéhosi míru na přemnoha výbušných místech světa (1988).

Dostalo se i na nevládní organizace jako Mezinárodní červený kříž ( 1963), Amnesty International (1977) a Doctors Without Borders - Lékaři bez hranic (1999).

Došlo však ke značnému zpolitizování kritérií oním pětičlenným komitétem.

První příkladem nám poslouží cena v roce 1962, za krátkodobého prezidentství J.F. Kennedyho, udělená Američanu Linusi Paulingovi, jehož antinukleární iniciativa byla namířena především proti jeho vlastní vládě.

Lech Walesa překvapivě uspěl v roce 1983 čili šest dlouhých let před kolapsem komunismu na evropském kontinentě. Leč dva roky poté (1985), politicky korektní krok byl učiněn oceněním organizace vědců (International Physicians for the Prevention of Nuclear War), oné čeledě amerických a sovětských „mírových aktivistů“ zatracujících Reaganovo politické počínání, avšak beze slova kritického zájmu třeba o osud disidentů v Sovětském svazu zavíraných do blázinců. V roce 1990 laureátstvím byl poctěn Gorbačov za své zásluhy o ukončení studené války („pro jeho vůdčí roli v mírovém procesu, charakterizujícím důležitou část mezinárodního společenství“), aniž by došlo ke zmínce o zásluhách amerického Ronalda Reagana..

O Nobelovy cenu míru se dělili dost rozliční partneří: 1973, Henry Kissinger a Le Duc Tho k ocenění závěrečného debaklu ve Vietnamu (vietnamský spolulaureát ale poctu odmítl – jediné, takové mně známé protestní gesto); 1978, Anwar Sadat a Menachem Begin za kurážný krok k jakémusi izraelsko-arabskému usmiřování; 1993, Frederick W. De Klerk a Nelson Mandela, k úspěšné likvidaci apartheidu; načež 1994 přímo surrealistické rozhodnutí obdařit Shimona Perese, Yitzaka Rabina a Jásira Arafata, tolik kontrastní trio dvou slušných, o poctivé mírové uspořádání usilujících státníků, spolu pak s celoživotním lhářem a teroristou.

Tuze o tuto slávu usiloval bývalý, pramálo úspěšný americký prezident Jimmy Carter. Prosazoval se, viditelňoval se, z vlastní iniciativy bez pověření Washingtonu se pletl do mezinárodních konfliktů (například v případě Severní Koreje, k oprávněné nelibosti tehdejšího úřadujícího prezidenta Billa Clintona). Úsilí se mu nakonec přece jen podařilo, cenu získal v roce 2002 a politicky velmi korektně pokračuje v zatracování Izraele pro jeho údajně nedostatečně demokratické počiny tam v oblasti mnohonásobně početnějších arabských diktatur.

Několikerá nominace českého prezidenta disidenta Václava Havla málem vyšla v roce 1991 a pak přece se jen nepovedla. Dostala ji statečná barmská disidentka Daw Aung San Kyi.

A hned následující rok 1992 jí byla poctěna podvodnice Rigoberta Menchú z Guatemaly, pro její autobiografii. Presentována jako téměř negramotná vesničanka mayanského původu, ve skutečnosti však vybavená na tamější poměry privilegovaným vzděláním. Popsala horory způsobené pravicovou diktaturou v Guatemale. Jak byl její otec připraven o půdu vládnoucími vykořisťovateli, ač ho ve skutečnosti okradli vlastní příbuzní. Jak vládní soldateska upálila jejího bratra k smrti, byť se tak vůbec nestalo. A za tento výkon lhářka Menchú obdržela Nobeláčka, náhle ověnčená globální slávou.

Její kritici byli zatraceni jako reakční hnidopiši. Ve jménu „vyšší pravdy“ ona přece pravdu má. Jestliže její bratr upálen nebyl, jiní upáleni byli, že ano. „Indiáni mluví kolektivně,“ potvrdil autorčin editor Arturo Taraceanu (citován Charlesem Krauthammerem v Time, 4. října 1999, též citujícím profesorku Marjorie Agasinovou, že jí vůbec nezáleží na pravdivosti této knihy, neboť dosahuje vyšší pravdy zásluhou svěho pokrokového politického záměru). Tak zvaná „objektivní pravda, skutečná historie“ jsou jen lži sloužící zájmům privilegovaných vykořisťovatelských tříd.

Pseudoautorka Menchú rovněž posloužila světovému míru svým důsledně protiamerickým postojem, zatracováním Washingtonu, což se rovněž sluší připočíst k jejím literárním, jakož i o spravedlnost ve světě usilujícím zásluhám. Oficiální citace Nobelovy poroty – „uznání jejích snah o etno-kulturní usmíření založené na respektu pro práva domorodého obyvatelstva“ – zůstává nedotčeno..

S takovým druhem uvažováním pak mnozí, hodně zasloužilí kandidáti ovšem uspět nemohou.

***************************************
Poznámka redakce: Upozorňujeme čtenáře, že v nakladatelství Šulc-Švarc vyšla nová knížka Oty Ulče. Nese název Slasti plavby od Radbuzy k oceánům a autor-suchozemec v ní líčí deset týdnů strávených na palubě zaoceánské lodi.
Zcestoval celý svět několikrát dokola a vždy to bylo letadlem, nyní se ale vypravil do čtyř úhlů světa na velké lodi. Plavil se kolem Aljašky, Karibikem vnikl do Panamského průplavu, aby ho důkladně prostudoval. Srovnává nebetyčné rozdíly ve vývoji Ameriky na severní a jižní polokouli a medituje o tom, jak by to bylo dopadlo, kdyby Britové a Španělé jeli kolonizovat opačným směrem. Z Chile pak obeplul Ameriku děsivými vodami kolem Ohňové země, v intimním sousedství Antarktidy, kam si už neodskočil, ale něco užitečného k zapamatování z polárního kontinentu se také dozvíme. O to více místa věnoval čtvrté plavbě z Nového Zélandu do Japonska po bojištích 2. světové války, kde se pustil do nástinu válečných strategií z Pacifiku, čtenářům v Evropě vesměs málo známých.
Čtenáři Neviditelného psa některé autorovy příběhy, zážitky a s nimi spojené úvahy znají z jeho článků, nyní mají možnost přečíst si je v ucelené podobě a doprovozené kromě fotografií i kresbami Jiřího Slívy.

Záběry ze křtu knihy Slasti plavby od Radbuzy k oceánům můžete zhlédnout na YouTube.com/Neviditelný pes

Neoficiální stránky Oty Ulče