Jak také stálo v Lidových novinách z 18. srpna 2008, má být k 1. září v Německu zaveden test ze znalosti „němectví“. K samému testu, který se skládá z 300 otázek se vede již určitou dobu v německých mediich diskuse. Pro politicky jen trochu zaintresovaného občana jakéhokoliv státu a národnosti test zásadně není těžký. I když musí být uznáno, že otázky jsou částečné sugestivní a ne vždy ideálně zvolené. Jako problematické je spíš viděno odůvodnění, proč má být test zaveden. Jedním z cílů je omezení uzavírání sňatků cizinců s občany, které německou státní příslušnost mají, a tím její získání. Toto je desetiletá praxe.

A tak se vraťme zpátky do šedesátých let. V době socialismu si nejedna slečna - také z Československa - ráda Němce vzala. Německou státní příslušnost dostala zároveň s uzavřením sňatku. Protože se často jednalo o tak zvané „Scheinehen“, svatby na oko, tak se většinou brzy rozpadly. Následovala doba, kdy se občanství udělovalo po pěti letech manželství.

Socialismus už skoro dvacet let nemáme, ale zájem o německou státní příslušnost zůstal, jen se změnily zájmové skupiny. Ženy ze socialistických sátů vyměnily hlavně ženy a v mezičase i muži z arabských států. Většinu tvoří občané turecké národnosti.

Protože pro mladé Turky aranžuje sňatek z větší části rodina a turecké ženy v Německu jsou považovány za příliš otevřené, hledají rodiny pro syny velmi často dívky „západem nezkažené“. Mladí Turci v Německu s německou státní příslušností jsou výborná a cenná partie. Mladá děvčata, která jsou do Německa provdána, přijdou do jim úplně neznámého prostředí neznajíce nejen jazyka, ale také zvyků až po základní hygienické návyky i k tomu potřebná zařízení. V Německu za ně převezme v podstatě manžel vše, často včetně nákupů. Ženy zůstavaji doma a jejich život je většinou redukován na rodičku a vychovatelku dětí. Vzhledem k tomu, že německy neumějí, tak s dětmi mluví přinejlepším turecky, když ne kurdsky nebo jiným jazykem v Turecku žijících národů. V šesti letech jdou tyto děti do školy a pokud ji navštěvují v Bavorsku, mají možnost jít do turecké třídy, jaká je ve větších německých městech součástí normální základní školy. Většnou této možnosti využívají. V některých bavorských školách chodí do těchto tříd kolem 30 procet žáků. Výuka většiny předmětů je v turečtině a vykonávají ji turečtí učitelé. Je jasné, že v tomto testu by asi jen málokterý z těchto žáků obstál. Také není určen jim.

Vzniká dojem, že vypracováním testu si německý stát udělal dobré alibi. Může konstatovat, že cizinec, který v testu obstál, již ví o zemi tolik, že se o jeho integraci už nikdo starat nemusí. Pravý opak je pravda. Integrace mladých cizinců i těch, kteří se v Německu již narodili, je velmi obtížná. Otázkou zůstává, zda se o ni má stát vůbec pokoušet - a do jaké míry. Zásadně by mělo platit, že integrace je nutná pokud jde o znalost jazyka, zvyků a tradice státu a jejich akceptace.

Stát (a to platí pro všchny evroské státy) by měl dbát na to, aby mladé ženy z neevropského kulturního kruhu měly možnost žít život podle svých představ a ne podle představ svých prarodičů třeba odněkud z Anatolie. Tyto ženy, později matky by pak vychovávaly děti tak, že by docílily také jejich lepší intergrace.

O integraci tak zvaných „nenápadných cizinců“, třeba z bývalých socialistických států - mezi nimi je pravděpodobně největší počet občanů židosvského původu z bývalé SSSR - se v Německu vůbec nemluví. A přesto má tato skupina i v druhé generaci problémy nejen s akceptací, ale také s nezaměstnatostí. Jedno závisí na druhém.

P.S. Autorka byla třináct let v Bavorsku učitelka, z toho čtyři roky učila řecké a pět let turecké žáky.