Kancléřčina směs „dobrolidství“ a pragmatického fatalismu už naráží na meze společnosti

Poslední číslo týdeníku Der Spiegel má na obálce velký titul: Zničená letní pohádka. Týká se údajně koupeného pořadatelství fotbalového šampionátu v roce 2006 v Německu, ale vystihuje i atmosféru kolem přívalu migrantů.

Německo se probouzí ze sna, z euforie, jíž propadlo počátkem léta. Bylo to nadšení z vlny běženců, z toho, jak je Německo vítá a poprvé je v roli zaslíbené země. „Vítací kultura“ přispěla k tomu, že se cítilo jako maják dobra ukazující správný směr. Nadšení pro evropské hodnoty převálcovalo evropská pravidla ochrany vnější hranice EU (dohody z Schengenu a Dublinu). V té snové atmosféře kancléřka řekla, že právo na azyl nemá horní mez, a prezident Gauck mluvil o světlém a temném Německu, přičemž to první vytěsňuje to druhé, překonané a zpátečnické.

Jenže teď začala euforie narážet na realitu. To se stává i jinde, ale německý případ je zásadnější. Zaprvé proto, že Angela Merkelová v roli „matky národa“ deset let zosobňuje německý konsenzus. Zadruhé proto, že politika Německa coby hegemona EU bývá vůdčí pro „zbytek Unie“. Teď se ale konsenzus ohledně kancléřky i politiky, jíž komentátor Berthold Kohler říká „směs dobrolidství a pragmatického fatalismu“, láme. Německo už není názorový monolit. A s tím se lámou i odpovědi na otázku: máme jít cestou zcela otevřeného Německa, či spíše ostražitého Maďarska? Lepší než dávat okamžité odpovědi je sledovat německou debatu.

Je lepší chtít, nebo dokázat?

Německý náraz na realitu nejvýrazněji ilustruje nedělní návštěva kancléřky u tureckého prezidenta Erdogana. Tématem byli běženci – plán, jak (za kolik eur a za jaké politické ústupky) Turecko jejich ubytováním uleví Evropě. Nikdo to neřekl nahlas, ale ta cesta pohřbila kancléřčinu tezi, že právo na azyl nemá horní mez.

Je to novinka. Z Turecka, jež bylo až dosud nejenom v německých očích součástí problému (zavírá novináře, utlačuje Kurdy, odmítá uznat masakry Arménů za genocidu), má náhle být součást řešení a Merkelová to sama dojednává. To by ještě na jaře nešlo.

Německý konsenzus se štěpí i v rovině vládní politiky. Proti Merkelové (CDU) se jasně vymezuje bavorský premiér Seehofer (CSU), ale i část lidí z její mateřské strany, třeba saský premiér Tillich. I to je ilustrativní. Tillich, jako Lužický Srb certifikovaný zástupce národnostní menšiny, se staví proti bezbřehému přijímání migrantů – de facto proti posílení menšin.

Ale názornější štěpení probíhá ve společnosti i v médiích. Kancléřka to schytává stále víc. Již zmíněný Berthold Kohler si ve Frankfurter Allgemeine Zeitung všímá, jak Merkelová stále opakuje slova o neúčelnosti „zdánlivých řešení“ krize. (Mimochodem, všímáte si, jak moc jí vadí ploty na hranicích Maďarska a naopak jí nevadí ploty v Calais i španělských enklávách Ceuta a Melilla?) A také toho, jak kancléřka přesvědčuje veřejnost, že její postup nemá alternativu.

Tady se zastavme. Výraz alternativlos (to nemá alternativu) se stal antislovem roku 2010. Tehdy jím kancléřka protlačovala svou politiku k Řecku a šéf jazykové jury, germanista Schlosser, to zhodnotil následovně: „To slovo nepřiměřeně k faktům sugeruje, že v rozhodovacím procesu už předem není alternativa, což jen posílí nechuť občanů k politice.“ A teď je tu totéž v politice migrační. Na okraj, právě proto se hlavní názorová opozice vůči Merkelové jmenuje Alternativa pro Německo. Dokládá tím, že politika musí spočívat v promýšlení alternativ či plánů B.

Známý levicový intelektuál Jakob Augstein se na webu Spiegel Online neskrývá zklamáním: „Jde-li o uprchlíky, Angela Merkelová říká: ‚Dokážeme to.‘ Ale stále víc lidí v Německu se ptá: ‚Chceme to?‘“ Pozoruhodné. Jako by „chtít“ bylo opakem „dokázat“. Jako by už samotná otázka po tom, co chceme, signalizovala zlo, kdežto samotné odhodlání, že něco dokážeme, signalizovalo dobro.

Kdybychom to vzali provokativně a nekorektně, dalo by se říci, že před osmdesáti lety se měli Němci raději ptát, co chtějí, než se ujišťovat, že to dokážou. Jenže se neptali a dokázali to. Pak dokázali, že dokážou své selhání vzorně reflektovat i napravit. A teď dokazují, že k témuž přimějí i zaostalejší Evropany, kteří – vidíte to jejich tmářství? – ani sami nemají ambice si něco dokazovat.

Aby nevládlo rozpačité ticho

Angela Merkelová naráží i ve věci, v níž by se našla třeba s Tomášem Halíkem. Ten ve svém Desateru argumentů ke strachu z islámu píše, že nechce bagatelizovat problémy, které přinesou Evropě běženci. Ale zaprvé je ani nepojmenuje (systémovým problémem není nahodilé násilí, ale vznik celých paralelních komunit). A zadruhé nevymyslí nic konkrétnějšího, než že se tyto problémy musejí řešit společně (to jako společně s Francií, Británií, Německem či Švédskem, které právě ve vzniku paralelních komunit selhaly?).

I Merkelová obecně připouští problémy. Ale i ona bývá překvapena jejich podobou. Když mluvila s Josefem Schusterem, předsedou Ústřední rady Židů v Německu, vyjádřil obavu židovských obcí z růstu arabského antisemitismu v zemi. Jak píše Spiegel Online, v místnosti pak zavládlo rozpačité ticho. Zřejmě proto, že představitel skupiny jindy tak velebené coby „kanárci v dole“ včas signalizující riziko pronesl argument jako z demonstrace Pegidy.

Jsou to důležité nuance. Zvláště v situaci, kdy lidé jako kancléřka Merkelová rizika podceňují a lidé jako prezident Zeman naopak hned straší šaríou.

LN, 21.10.2015