Německá kancléřka Merkelová promluvila minulý týden na výročním shromáždění Svazu vyhnanců. Nemohu si odpustit nedodat, že by bylo přesnější říci, že promluvila na „Svazu Němců, kteří byli po 2. světové válce posláni z některých zemí střední a východní Evropy domů, do Německa, jako odveta za německé rozpoutání světové války, za desetimilióny obětí nejrůznějších hrůzostrašností, které se tehdy odehrály a za přímé či nepřímé podílení se na německém agresivním nacionalismu a expanzionismu“. Oni ale takto svůj svaz určitě nepřejmenují. Podstatnější je, co tam paní Merkelová řekla. A proč právě tam.

Nenapadlo by mne jindy než při projevu k nějakému kulatému výročí 2. světovou válku připomínat (i když trvám na tom, že jde o věci, které nikdy nelze odpustit), ale udělala to paní Merkelová. Řekla, že německé zkušenosti se začleňováním tehdejších vyhnanců v Německu mohou pomoci i v současné migrační krizi. Tomu se člověk zdráhá uvěřit.

Paní kancléřka sice ví, že to není přesně totéž, ale zapomíná říci, že tehdejší příchozí do Německa byli Němci. Že mluvili německy, že byli příslušníky německé kultury (a že se – jak víme ze zkušenosti s našimi sudetskými Němci – tuto kulturu snažili v zemích, kde žili, velmi aktivně, až agresivně šířit). Že proto nemohli mít asimilační problémy dnešního Afghánce, Syřana či Etiopana v dnešní Evropě. (Nemluvě o tom, že problémy v poválečném Německu i přesto měli.)

Říká-li, že se „integrace poválečných vysídlenců do německé společnosti podařila“, pak neříká pravdu. V německé společnosti tito lidé byli vždy. Pouze nežili v německém státě, ve své Heimat. Říká-li, že „Němci odsunutí z oblasti střední a východní Evropy výrazně přispěli k obnově Německa a k rozvoji jeho ekonomiky“, pak to asi říká proto, že předpokládá stejně snadný asimilační proces u dnešních migrantů. Nemohu tomu uvěřit.

Předseda Svazu vyhnanců k jejímu vystoupení dodal: „Musíme jít příkladem v lidskosti a solidaritě“. Myslel my vysídlenci nebo my Němci?

19. dubna 2016