Bilbao, přístav a dříve i průmyslové centrum na pobřeží Atlantiku, se baskicky vlastně jmenuje Bilbo. Starého hobita tu ovšem neuvidíte (možná si ten zatracený prsten zase nasadil?) Uvidíte jen zkratky jako Bilbobus a Bilboboat, ke kterým jméno města svádí.

Bilbao bývalo plné těžkého průmyslu podobně jako Ostrava, ale postindustriální transformaci zvládlo podstatně lépe než naše průmyslová města. Zejména zdejší moderní architektura je zajímavá.

Zůstává ovšem o něco chudší než San Sebastián, což je vidět i na složení populace. Zatímco ulice San Sebastiánu jsou plné „bohatšího globálního davu“, tj. zástupů východoasijských turistů a dočervena připálených Seveřanů z horní půlky Evropy, v Bilbau jsou i imigrantské čtvrti. Zejména oblast kolem nádraží Abando je solidní Afrika, kde místo pintxos kralují kebaby, během deseti minut projdete kolem dvaceti firem nabízejících rychlé převody peněz do zahraničí, a někteří místní obyvatelé chodí v bílých „nočních košilích“ v rozpáleně-saharském stylu, ač je patnáct stupňů a mírně poprchává. O kus dál se ale poměry prudce mění a Guggenheimovo muzeum je už opět obleženo oním globálním turistickým davem, stejně jako celý San Sebastián.

Guggenheimovo muzeum s květinovým psem

(Mimochodem, pokud jde o Guggenheimovo muzeum – nejste-li fanoušky výtvarné moderny, budete se zde cítit poněkud ztraceni a možná se vyplatí jej vynechat, finančně i časově. Osobně nedokážu v těch náhodně cikcak nanesených barvách najít žádné potěšení, kdežto Goyu v Zaragoze jsem si užil.)

Iberdrola, nejvyšší budova v severním Španělsku (165 m)

Bilbao je poněkud „vertikální“ město se značnými výškovými rozdíly. Podél řeky samozřejmě chodíte po rovině, ale už půl kilometru od ní je převýšení tak značné, že tu existuje hned několik městských výtahů. (U nás býval jeden v Děčíně, ale dávno zchátral. Jednou z nemocí české veřejné správy je nedostatečná údržba už existujícího majetku.)

Městský výtah napravo.

Ve čtvrti Portugalete najdete dokonce i pouliční travelátory, usnadňující pohyb ve strmých uličkách

Samotné město leží několik kilometrů od pobřeží, ale metro jezdí až k moři a máte tedy příležitost se podívat na zdejší skály spadající prudce k oceánu. Většina pobřeží je skalnatá a písečné pláže jsou vzácností.

Skalnaté pobřeží Atlantiku. Sednete-li na člun a vydáte-li se přímo za nosem, další zemí bude až Grónsko

Na jednom ze skalnatých poloostrovů nedaleko od Bilbaa vyrostl kostelík San Juan de Gaztelugatxe, dnes turistický magnet – ale pozor, cesta k němu hodně klesá a stoupá; je-li vedro nebo nejste-li v kondici, může to být nápor na fyzičku, cca 250 metrů převýšení.

„You Eastern guys are tough,“ říká ovšem baskická průvodkyně na naši adresu, takže nezbývá než zatnout zuby a běžet do schodů jako kamzík, aby ji člověk nezklamal.

Nepříliš daleko odsud leží dvě další atrakce. Jedna z nich je zajímavá hlavně pro katolíky, protože se jmenuje Loyola a jde o místo, kde vyrostl zakladatel jezuitského řádu Ignác. Dnes je tu velký kostel, ke kterému je přilepen přístavek zastřešující Ignácovo původní rodinné sídlo – a je to pořádný přístavek, protože jeho rodina byla bohatá a v jejím opevněném domě žilo zhruba padesát lidí. Většinu ovšem v oněch časech před vynálezem motorů a automatů tvořilo služebnictvo.

Velký chrám v Loyole

Tou druhou je Gernika, staré sněmovní město Basků, kde dodnes zasedá obnovený baskický parlament. Zástupci jednotlivých komunit se dříve scházeli pod košatým dubem, jehož asi sedmá generace (přece jen ty stromy nejsou nesmrtelné) tu stojí dodnes.

Sněmovní dub Basků v Gernice

Gernika se do evropského povědomí bohužel zapsala něčím zcela jiným než svými duby. V roce 1937, uprostřed španělské občanské války, si ji Němci (kteří podporovali Franka svým letectvem, tzv. Legií Condor) vybrali jako testovací plochu pro městské bombardování, do té doby nedostatečně vyzkoušené v praxi. Bylo z toho několik set zničených domů, několik tisíc mrtvých a slavný Picassův obraz, jež vznikl ve francouzském exilu a do Španělska byl převezen až roku 1981. Evropa nemůže říci, že nebyla varována; během deseti let bylo napříč kontinentem sto takových Gernik, jenom větších.

(Jiná věc je, že tou dobou už se asi nové velké válce nedalo zabránit. V roce 1937 už byly všechny totalitní režimy v Evropě pevně „v sedle“. Němci ovšem svým náletem otevřeli velkou Pandořinu skřínku; masivní bombardování si během válečných let nejvíce odtrpělo právě Německo.)

Těžko si při pohledu na ty trosky nevzpomenout na to, co se nyní děje v ukrajinských městech. Rozhovor s místními ovšem prozradí, že oni mají zcela jinou geopolitickou prioritu: a to konkrétně Gazu. Palestinská kauza je tu extrémně populární a možná bude na místě o tom napsat další článek.

Zatím ale nashledanou z Baskicka. Další cesta je pomalu u konce, příští příspěvek už bude zase „necestovní“.

Hudební epilog

Toto si můžete prozpěvovat po cestě na San Juan de Gaztelugatxe.

______________________________________________________________

Zapomenuté příběhy 7
Čtenář dostává do ruky už sedmý svazek Zapomenutých příběhů. Kdo četl aspoň některý z předchozích, má o této knize představu. Navštíví spolu s autorem různá místa v prostoru a čase, místa, kdy se v určitou dobu odehrávalo cosi, co už dnes není v centru pozornosti, avšak ve své době to budilo zájem a emoce. Někdy jde o drobnosti, dokonce až kuriozity, často ale to jsou historické události. Navštěvujeme místa na různých místech zeměkoule a nahlížíme do dějů v rozličných obdobích historie. Ať se příběh udál kdekoli a kdekoli, vždycky narazíme na souvislosti.

Bližší info a objednávky zde.