Utěsnění řeckých hranic a miliardy pro Turecko jen oddálí dopad nepříjemných důsledků

Země visegrádské čtyřky na posledním setkání opět sladily krok. „Polská zrada“ ze zasedání unijních ministrů vnitra, kde Polsko nakonec hlasovalo pro kvóty, byla zapomenuta či překonána mocenskou změnou ve Varšavě – nová polská vláda zaujímá k přijímání uprchlíků velmi negativní postoj.

Země V4 odmítly vznik jakéhokoliv Minischengenu, což je logické a plně v souladu s jejich zájmy. Migrační vlnu má dle tří středoevropských premiérů a jedné premiérky zastavit důsledná kontrola vnějších hranic, tedy opatření, jehož splnění spadá především na řecká bedra, nicméně státy V4 vyjádřily ochotu pomoci.

Tento postoj má nyní oporu i v osobě předsedy Evropské rady Donalda Tuska, jenž počátkem prosince v rozhovoru se šesti evropskými listy na adresu kvót pravil: „V Evropě (pro ně) nezískáte většinovou podporu. A nejen kvůli východní a střední části Evropy, ale řadě dalších zemí.“ Tusk se rovněž vyslovil pro daleko přísnější kontrolu migrantů, kteří by mohli být drženi v záchytných zařízeních až 18 měsíců, a politiku „otevřených dveří“ Angely Merkelové dokonce označil za „nebezpečnou“.

Z trucovitosti mainstream

Vztah k migraci se v Evropě začíná měnit, z „trucovitého“ postoje středoevropských „xenofobů“ se pomalu, ale jistě stává mainstream. Příčinu tvoří zejména dvě skutečnosti.

Tou první je nezvladatelný rozměr migrační vlny. Jde o bezprecedentně silný a neutuchající proud, na nějž nejsou dimenzovány ani dosavadní evropské normy, ani infrastruktura v jednotlivých členských zemích. Symbolicky to vyjádřila koncem listopadu švédská vicepremiérka ze Strany zelených Asa Romsonová, jež se na tiskové konferenci, kde oznamovala, že Švédsko musí omezit přijímání uprchlíků, rozplakala. Ovšem, jak dodala, motivem švédské vlády bylo „připuštění si reality“.

Druhou příčinou jsou atentáty v Paříži a zjištění, že část teroristů dorazila na „místo činu“ právě v uprchlické vlně. Nikdo soudný sice nikdy nezpochybňoval, že se něco takového může stát – vždyť na migračním přílivu se živí a spolupohánějí ho všelijaké temné živly. Avšak dokud se jednalo o pouhou hypotetickou možnost, mohly ji politické elity bagatelizovat. Dnes už ne.

Vyšetřování pařížských atentátů také potvrdilo, že islámský terorismus je ve velké míře evropskou záležitostí. Rodí se též v muslimských čtvrtích západoevropských měst, v druhé třetí generaci migrantů, jejichž rodiče jim v některých případech dokonce poskytli kvalitní vzdělání. První příchozí generace migrantů je tedy paradoxně snáze integrovatelná než jejich děti a vnuci; svou životní energii často vydá na zajištění solidního živobytí, jež posléze umožní poslat potomky na studia, leč neposkytne jim žádnou identitu. Integrační model uplatňovaný po desetiletí západními zeměmi je tudíž neúčinný, respektive není účinný v té míře, aby neznamenal vážné bezpečností riziko, a to na několik desetiletí dopředu. A dala-li se do letošního 13. listopadu před těmito skutečnostmi ještě strkat hlava do písku, po sérii reportáží z bruselské čtvrti Molenbeek, jichž byla média plná, to již nejde.

Popsaný posun v rámci mainstreamu by se dal interpretovat i jako vítězství Visegrádu, konkrétně „dvou statečných“, Fica a Orbána, a rovněž „opatrně statečného“ Sobotky, kteří vždy říkali povinným kvótám jasné ne. Měli jsme tehdy pravdu, dochází na naše slova, mohou se nyní hájit odpůrci kvót a kritici „vítací kultury“ Angely Merkelové. Zčásti jim lze tento vavřín přiznat, avšak jde o dosti problematické vítězství. Dokonce spíš o takzvané vítězství Pyrrhovo.

Řecký migrační cedník

Vždyť všichni přece vědí, že Řecko bude s velkou pravděpodobností i nadále migrační cedník. Peníze věnované mu na utěsnění hranic použije kdoví jak kdoví na co. Dále je pak nutné vzít na vědomí, že většina migrantů prchá nikoliv přímo z války, přímo před střelbou a bombami, ale především z pekla záchytných táborů. Ty poskytnou přinejlepším přístřeší a základní stravu, nikoliv však to nejdůležitější: perspektivu, naději, že „bude líp“. A válečný konflikt v Sýrii se nyní spíše dále rozhořívá, místo aby spěl ke konci. Migrační vlnu mohou v budoucnu zintenzivnit i nepříznivé přírodní podmínky v Africe a na Středním východě, mix populačního růstu a ubývání zásob pitné vody i jiných důležitých přírodních zdrojů.

Utěsnění řeckých hranic ani miliardy poskytnuté Turecku na uprchlické tábory tudíž asi stačit nebudou. Odhodlaný postoj visegrádských zemí tak vlastně nic neřeší, pouze se snaží maximálně oddálit dopad nepříjemných důsledků. Je bytostně obranářský, neobsahuje skoro žádné podněty k nějaké aktivnější rozsáhlé akci.

Upřímně řečeno, odpověď na palčivou otázku „Co dělat?“ nikdo nezná. Někdo pláče, jiní třeba obviňují Středoevropany z xenofobie, Středoevropané se zakopali v odporu ke kvótám – ve všech případech však především jde o výraz bezmoci. Všichni se zatím snaží zachránit „starý svět“, jak jsme ho ještě do loňska znali. Což ale pravděpodobně nebude úplně možné.

LN, 5.12.2015