Proud běženců do EU sílí, ale Česko demontuje preventivně nachystaný tábor u Břeclavi

Každá krize hodná toho jména se pozná i podle toho, že je zdrojem pamětihodných emocí, scén a fotografií. I v učebnicích najdete snímek Kočující matka z roku 1936. Zoufalá žena z Oklahomy se sedmi dětmi hledající práci v Kalifornii se stala jedním ze symbolů „velké deprese“. K podpoře New Dealu vybral ten snímek sám prezident Roosevelt. Každý ví (viděl to přece v kině) o zkrachovalých bankéřích, kteří se vrhali z oken ve Wall Street.

V tomto smyslu krize z let 2008 a 2009 ani krizí nebyla. Nepřinesla slavné fotky zoufalých lidí čekajících ve frontě na polévku. Když v roce 2009 skočil pod vlak německý byznysmen a miliardář Adolf Merckle (74), lidé se na jeho případ dívali spíše jako na cvoka ze staré školy.

Cosi podobného platí i pro krizi či kalamitu migrační. Jistě se do učebnic zařadí snímky lodí s běženci na moři, nekonečných zástupů na hranicích, přecpaných záchytných středisek. To vše známe už půl roku z přímého přenosu. A teď si položte otázku: je Česko součástí této krize? Vidíme tu tisícové zástupy běženců? Praskají záchytná střediska ve švech? Najdou tu fotografové atraktivní kořist?

Ne. Doklad jsme viděli včera. V den, kdy jsme se dozvěděli, že v říjnu proud běženců ještě zesílil (rekord: 218 tisíc osob za jeden měsíc), hasiči demontovali preventivní stanový tábor nachystaný od začátku září u Břeclavi. To není šlágr ani pro fotografy, ani pro alarmisty.

Je to banální událost, ale symbolicky ilustruje českou roli v běženecké krizi.

Že by se zalekli Zemana?

Ten tábor byl postaven v době, kdy k nám dorazilo dvě stě běženců a nikdo netušil, zda se ten počet už brzy neznásobí. Proto vznikl preventivně – v již ohrazeném a snadno střežitelném areálu prázdné věznice. Jenže i tábor zůstal prázdný. Proud běženců do Česka se nejen neznásobil, ale de facto ustal, aniž by na hranicích vznikl nějaký plot.

Je to zajímavá zpráva v době, kdy do Evropy jen za říjen dorazilo 218 tisíc běženců. Sděluje několik postřehů. Nejsou nečekané, ale demontáží tábora je máme symbolicky potvrzené.

Zaprvé. Čeští politici nemuseli být ve své migrační rétorice až tak urputně odmítaví. Mluví-li tak maďarský premiér Orbán, hovoří jako lídr země, jež se musela vypořádat se sto tisíci běženců, leží na vnější hranici Schengenu a jako jediná vzala evropská pravidla pro její fungování vážně (zelenou hranici utěsnila plotem a volné přechody kontroluje). Ale mluví-li tak představitelé země, která svůj preventivní tábor pro nevytíženost demontuje, působí to zbytečně alarmisticky.

Zadruhé. České občany není třeba o riziku nekontrolované migrace přesvědčovat. Z toho, co říkali v reportáži ČT, plyne, že Břeclavští se více obávají běženců, i když tábor zůstal prázdný, než vězňů, kteří do areálu nyní nastoupí. K tomu nepotřebují školení ministra vnitra či prezidenta.

Zatřetí a hlavně. Ať jako stát děláme a říkáme cokoliv, v praxi stejně rozhoduje to, co dělá a říká Berlín. Každý ví, že tábor zůstal prázdný jen proto, že kýženým cílem běženců je Německo. Myslí si snad někdo, že běženci se vyhýbají Česku jen proto, že je vyděsily tvrdé řeči prezidenta Zemana? Že by se rozmysleli až po výrocích ministra Chovance?

Ale kdež. To snad platí o Maďarsku a jeho plotu bránícímu v cestě do Německa těm, kteří měli být přijati a registrováni v Řecku (první zemi EU, do níž vkročili). Ale se samotnou gravitací Německa nepohnul ani tento plot. Proto má smysl sledovat vývoj v Německu a debatu, která ho ovlivňuje.

Kdo projde sítem tranzitních zón

Vývoj pokročil. Posílily hlasy hlavního proudu upozorňující na dosud pomíjená rizika. Heinz Buschowsky (SPD), bývalý starosta berlínské čtvrti Neukölln, varuje před paralelními společnostmi i tím, že v rámci slučování rodin se nynější milion běženců zečtyřnásobí. To není věc politického rozhodnutí, stanoví to zákon.

Ale větší posun je jinde. Ke kritikům politiky kancléřky Merkelové se připojil známý analytik Wolfgang Münchau – racionalista, liberál a eurofederalista. Jako takový zdůvodňuje, že postup jednostranně prováděný Německem je nemorální.

Řešení krizí vyžaduje kombinaci velkorysosti a tvrdosti, ale právě to Merkelová postrádá. Odmítá federální postup vůči Řecku v krizi eura (třeba společný evropský dluhopis), ale ať se pak nediví, že jiní odmítají federální postup v krizi běženců (třeba kvóty). Podle Münchaua v politice dobrý úmysl nestačí: „Neomezeně otevřená náruč jednoho státu, není-li kryta již připravenou kapacitou, je právě tak nemorální jako slib zachraňovat euro za jakoukoliv cenu.“

Tranzitní zóny, o nichž jedná vládní koalice v Berlíně, umožní dělit běžence na azylu hodné a azylu nehodné už na německé hranici. Umožní pokračovat v národní politice jinými prostředky. Zůstane formální otevřenost země i kancléřčina pozvánka pronásledovaným, takže gravitace Německa neklesne. Ale o ty, kteří – jí přitaženi – sítem na hranici neprojdou, se asi budou muset postarat jiní Evropané. Ještě bude rušno.

LN, 6.11.2015