Oficiální politika EU se už dramaticky liší od politiky národních států

Mou pozornost upoutala informace o novém ministru vnitra Itálie Marcu Minnitim. Ten podle médií „zkrotil“ imigraci do Itálie a je nejpopulárnějším italským politikem. Na úrovni EU však pokračuje hra na lidská práva.

Minniti loni s mezinárodně uznávanou vládou v Tripolisu podepsal memorandum o boji proti pašerákům lidí a pomohl obnovit činnost libyjské pobřežní stráže, které Řím dodal čtyři plavidla. Zprostředkoval mír mezi saharskými kmeny a dohodl se s nimi na ostraze jižní hranice, přes kterou v minulých letech mířily tisíce migrantů ze subsaharské Afriky. Zavedl kodex pro záchranu migrantů na širém moři a humanitárním organizacím, které ho odmítly podepsat, zakázal vstup do italských přístavů. A v parlamentu prosadil nový imigrační zákon, který žadatelům o azyl omezil počet možných odvolání a zavedl zvláštní komise, které mají urychlit azylové řízení a deportace.

Zlom nastal podle grafu právě v polovině loňského roku, kdy byla uvedena do praxe politika přísného střežení hranice Libye.

Ze strany humanitárních organizací, OSN a italské levice si Minniti během roku v ministerském křesle vysloužil ostrou kritiku. A to především za úděsné podmínky v internačních táborech pro migranty, které provozují milice v libyjských přístavech. Pozorovatelé OSN zjistili, že správci lágrů běžence mlátí obušky a prodávají je pašerákům lidí, ženy často znásilňují. „Pozorovatelé byli šokováni tím, co viděli. Tisíce vyhublých a traumatizovaných mužů, ženy a děti ležely na sobě, zamčení v hangárech a bez přístupu k základním potřebám, připraveni o základní lidskou důstojnost,“ upozornil v listopadu vysoký komisař OSN pro lidská práva Zaíd Raád Zaíd Husajn.

Situace popisovaná humanitárními organizacemi se tak dostala do podobného stavu jako v uprchlických táborech imigrantů do Austrálie mimo australské území, které byly zřízeny díky dohodě mezi australskou vládou a státy Nauru a Papua-Nová Guinea. Imigranti, kteří by se snažili připlout do Austrálie ilegálně a jsou na australském území zadrženi, jsou vyhoštěni a mají doživotní zákaz vstupu na australské území. Tato opatření byla zavedena právě po mnoho let trvajícím ilegálním pašování lidí do Austrálie v roce 2012. Itálie tak vlastně pouze zopakovala kroky, které australská vláda učinila před několika lety.

Co se „úděsných podmínek“ v táborech týče, umím si je představit a současné obyvatele těchto táborů mohu litovat. Nicméně vzhledem k současnému propojenému světu díky mobilním aplikacím je to bohužel naprosto jediná cesta jak nelegální migraci zastavit. Po měsících, kdy byly evropské hranice absolutně propustné a migranti si pomocí mobilních sítí sdělovali, kudy a jak do Evropy, se nynější situace stává pro pašeráky lidí kritickou. Migranti si sdělí, jak to vypadá, a na cestu se tak vydávají jen jednotlivci s poněkud dobrodružnou povahou a ne celé rodiny i s malými dětmi jako dříve. Jen negativní zkušenost může odradit většinu od migrace.

Je zajímavé (možná i překvapivé), jak se zpřísnily podmínky pro imigranty za vlády prezidenta Emmanuela Macrona ve Francii. Už i zdejší lidskoprávní organizace upozorňují na „nelidské“ zacházení s imigranty ve Francii. O nové rakouské vládě – koalici lidovců a Svobodných – lze rovněž hovořit jako o vládě s programem nulové tolerance k ilegální migraci. I Řecko po měsících absolutní nečinnosti pochopilo, že nelze migranty vozit z řeckých ostrovů na pevninu, protože by se jim migranti na pevnině hromadili. Jednotlivé státy tak jasně pochopily, že je to právě a jenom jejich povinnost chránit tu část své hranice, která je hranicí volného pohybu v Evropě.

Zatím ale na úrovni EU pokračují pokusy podminovat tento proces zavedením trvalých kvót změnou azylového systému. Ten by už napříště neměl být omezen pouze na zemi, kam imigrant vstoupil jako do prvního státu EU, ale imigranti by byli posíláni podle nových „pseudokvót“ do ostatních zemí unie tak, aby se „ulevilo“ státům na schengenské hranici. Pokud by takový systém prošel (což nepředpokládám), klesl by tlak na státy jako Itálie či Řecko a tyto státy by pak mohly podlehnout pokušení nic proti ilegální migraci nepodnikat. Znovu se tak ukazuje, že centralizace na evropské úrovni vede v řadě případů pouze k pseudořešením, která obcházejí podstatu problému a snaží se o typickou kvadraturu kruhu. Aby totiž bylo vše podle „mezinárodního práva“, což přeloženo do normálního jazyka znamená na úkor nás, obyvatel Evropy.