O perníkové chaloupce

Ihned po probuzení pokračujeme s Kebulí v bouřlivé diskusi na téma kudy dál. Šedá poklice visící jako Damoklův meč nad našimi hlavami je pro mě pádným argumentem proti opakování pokusu o dobytí Pico Ruivo. Kebuli je bytostně protivná představa pytle zanechaného na nejvyšší hoře ostrova a pořád se k tomu vrací. „Neznáte ve Funchalu nějakej levnej hotel?“ přeruší náš spor Všudybyl. Na rozdíl od nás už má sbaleno a obrazně řečeno zaklekává do bloků. Vrazím mu do ruky vizitku Hruškova švábince. „Je na pokoji televize?“ zeptá se starostlivě, poté co mu sdělím cenu za osobu a noc. „Jasně,“ ušklíbnu se. Mám to štěstí, že mě vůbec netrápí, jak bude hrát Německo na mistrovství světa ve fotbale. Jsem totiž fotbalový analfabet. „Třeba se tam potkáme,“ odtuší a už si to peláší dolů z kopce. Mám dojem, že než se s mou nastávající dohodneme, jestli na sever nebo na jih, bude už jednočlenná slovensko-německá výprava vztyčovat národní vlajky na pokořeném vrcholu.

Nakonec zvítězí varianta Santana. Šedý kompromis. Ani jednomu z nás se tam nijak zvlášť nechce, ale každému z nás se ještě víc nechce někam jinam. Čas do odjezdu prvního autobusu si krátím fotografováním pstruhů. Poté, co nám ujede, si čas do odjezdu toho druhého krátíme snídaní v místním předraženém snack-baru.

Městečko Santana na severozápadě Madeiry je známé typicky barevnými domky s doškovou střechou. Píše se o nich v každém průvodci a jsou hlavním motivem celé řady více či méně kýčovitých suvenýrů. To je dost varovných signálů na to, aby se baťůžkář, který je alespoň trochu při smyslech, Santaně vyhnul obloukem. My jsme zcela vědomě uvedené výstrahy nedbali a dobře nám tak.

Autobus nás vyplivl na zastávce u kostela s tím, že se za půl druhé hodiny vrací zpátky do Funchalu. Chceme to za každou cenu stihnout, jelikož na nás tohle místo už na první pohled nedělá dobrý dojem. Připadáme si tu, jako v nějaké hodně zanedbané obci v Polabí. Zkrátka, žádná velká exotika. Jen stopy zemědělské činnosti a nenápaditá vesnická architektura. První „Santaňák“, na který narážíme je ve velmi žalostném stavu. Torzo holých krovů a oprýskané obvodové zdi připomínají vydrancovaný kurník. Další exemplář je na tom o poznání lépe. Vedle výstavní vilky, na níž je nalepen, sice vypadá jako chudý příbuzný, ale příbuzný s jistou noblesou a grácií. Před domečkem stojí mile se tvářící stařenka v čisté nažehlené jistě folklorní zástěře a zve nás dál. „Běž se mrknout,“ nabádám Kebuli. S jistou ostýchavostí mě poslechne a následuje domorodou seniorku. Já zůstávám venku. Na svou obranu později uvádím, že i v Čechách si historické objekty prohlížím raději z venku než zevnitř, ale moc platné mi to není. Paní během minuty ochotně provede Kebuli po stísněném interiéru. Ta jí slušně poděkuje a chystá se odejít. Vtom se vlídná pohádková babička jako mávnutím kouzelného proutku změní ve zle se šklebící ježibabu. Zastoupí Kebuli cestu a prsty jí dělá před obličejem gesto, které si každý všude na světě ihned spojí se zvukem šustících bankovek. Vyslouží si jen další poděkování a jasný letní úsměv. Ona však žádá víc. Do omrzení tře palcem pravé ruky o prostředník a prsteník a nechce se smířit se svým neúspěchem. Obracíme se k ní batohy a zanecháváme ji běsnící na jejím stylovém dvorku. Jestli neumřela, stojí tam dodnes….

Po návratu do Funchalu míříme rovnou k panu Hruškovi. Trochu se obáváme, zda bude v našem oblíbeném penziónu místo, ale službu konající jeptiška nás uklidňuje. Když otevíráme dveře pokoje č. 22 připadáme si, jako bychom se vraceli domů. Náladu nám však pokazí, když při vybalování batohů zjistíme, že nám chybí oba rejoiceovské kloboučky. Kdo za to může?