Možná maďarský premiér zajde v budoucnu v zavržení liberální demokracie příliš daleko, zatím ale žádnou čáru nepřekročil

Projev předsedy maďarské vlády Viktora Orbána v sobotu 26. července v Baile Tusünad (Tusnádfürdó) na 25. letní univerzitě a studentském táboře v Bálványosi vyvolal rozruch. Ať už s jeho závěry souhlasíme, nebo nesouhlasíme, je třeba je vzít vážně, a nikoli je a priori odmítat.

Viktor Orbán v tomto svém projevu mimo jiné řekl: „Nový stát, jejž v Maďarsku budujeme, je státem iliberálním, státem neliberálním. Nepopírá základní hodnoty liberalismu, jako je svoboda, a mohl bych jmenovat i některé další, ale nečiní tuto ideologii ústředním prvkem organizace státu, uplatňuje odlišný, specifický národní přístup.“ A dodal: „Dnes je hitem v myšlení pochopení systémů, které nejsou západní, nejsou liberální, nejsou to liberální demokracie, ba možná ani demokracie, a přesto činí národy úspěšnými. V mezinárodních analýzách dnes září hvězdy, jako je Singapur, Čína, Indie, Rusko nebo Turecko... Poté, co se odpoutáme od dogmat a ideologií přijímaných v západní Evropě a staneme se na nich nezávislými, pak vyhledáme, pokusíme se nalézt takovou formu zorganizování společenství, takový nový maďarský stát.“

Orbán dále řekl, že nový stát bude založen na křesťanských hodnotách a „na práci“ a že demokracie vůbec nemusí být liberální. Poté levicoví liberálové na celém světě začali šílet. Jiří Pehe, nejumírněnější a nejrozvážnější český levicový liberál, se dokonce zeptal: „Je Maďarsko na cestě k fašismu?“

Tři výhrady a klady

Nejprve uvedu tři své zásadní výhrady k politice Viktora Orbána:

- Za prvé, je nacionalista a já nesnáším nacionalismy všech ras, národů a etnik.

- Za druhé, v domácí ekonomické politice je socialista a já nesnáším socialismus.

- Za třetí, v zahraniční politice je na můj vkus příliš proruský, což považuji za extrémně nebezpečné.

Následně uvedu tři jeho klady:

- Za prvé, vytáčí levicové liberály k zuřivosti.

- Za druhé, totálně nebere v úvahu, co si myslí nebo doporučují redaktoři deníků jako například The New York Times, Guardian, Gazeta Wyborcza a Smena, abych uvedl alespoň dva anglosaské a dva středoevropské.

- Za třetí, Orbánovo pochopení významu stabilní rodiny s otcem, matkou a dětmi pro dobro společnosti (bonum commune) a štěstí jednotlivců (happiness z americké Deklarace nezávislosti; eudaimonia v aristotelovském smyslu) je mnohem lepší, dokonalejší a nadřazené pojetí levicových liberálů. V tomto ohledu je Orbán jednoznačně převyšuje.

Odlišné pojetí

Možná maďarský premiér zajde v budoucnu v zavržení liberální demokracie příliš daleko, zatím však nikoli - žádnou pomyslnou čáru nepřekročil. Současný politicko-sociální model západní Evropy je skutečně dlouhodobě neudržitelný. Levicoví liberálové mají kvůli Viktoru Orbánovi hysterický záchvat předčasně.

Už v roce 2010 jsem napsal, proč současný západní politicko-sociální model zanikne. Pokud lidé dostávají od státu více dotací a dávek, než platí na daních, přičemž tyto dotace a dávky si bez zábran odhlasují, pak takový systém dlouhodobě fungovat nemůže. Tomu také napomáhá, že muži nejsou ochotni se zbraní bránit svou společnost a ženy mají méně dětí, než je nezbytné k pouhé reprodukci. Taková společnost nemůže mít dlouhé trvání. Na rozdíl od Orbána však tento systém za autentickou liberální demokracii nepovažuji.

O liberální demokracii mám vysoké mínění a chovám k ní velkou úctu. Existovala v Evropě po druhé světové válce za státníků, jako byl německý kancléř Konrad Adenauer, anglický premiér Winston Churchill či francouzský prezident Charles de Gaulle. A na Západě ještě v osmdesátých letech 20. století za státníků, jako byl německý kancléř Helmut Kohl, americký prezident Ronald Reagan či britská premiérka Margaret Thatcherová.

To byla liberální demokracie - práva coby svobody a vědomí odpovědnosti. Co však je dnešní politicko-sociální model?

Práva coby nároky, dotace, dávky...

Západní populace a voliči většinou mají mentalitu ublíženého a ufňukaného dítěte, které nikdy nedospělo, stále jen natahuje ruku a fňuká: „Dejte mi víc! Neslyšíte mne? Já chci víc! Dejte mi víc, nebo budu plakat! Chci víc!“ Slepá ulička Jejich vztah ke státnímu rozpočtu se podobá trávicímu traktu batolete - neuvěřitelný apetit a žádný smysl pro odpovědnost. To není liberální demokracie, ale ufňukánkovskožalobníčkovsko-stěžovatelská ochlokracie adolescentů, což dlouhodobě nemůže vydržet z důvodů, jež jsem již uvedl v článku z roku 2010. Tomu se levicoví liberálové nedokážou postavit kvůli své zbabělosti. Nejsou ochotni čelit pokleslé „liberální demokracii“ založené na emoci, že když něco chci, stát mi to musí dát či zajistit. To je však pubertální přístup.

Dokud západní populace, voliči a liberální demokracie nebudou důraz na práva, dávky a dotace vyvažovat důrazem na povinnosti, ctnosti a odpovědnost, nemají šanci dlouhodobě přežít - a možná dokonce už ani střednědobě. Místo práv-nároků jsou nutné svobody a povinnosti, místo dávek ctnosti, místo dotací odpovědnost. To je cesta k záchraně liberálnědemokratické formy vlády v Evropě. Nevydá-li se po ní, zanikne.

Orbán to na rozdíl od levicových liberálů ví, a proto se ohlíží po jiných, alternativních modelech. Pravda, s největší pravděpodobností stejně špatných a nesmyslných, jako je ten, proti němuž vystupuje. Orbán si však aspoň uvědomuje krizi Západu, kterou si levicoví liberálové neuvědomují, byť jeho řešení a terapie nejspíše skončí ve stejně špatné slepé uličce.

Vůle k fašismu

Levicoví liberálové často Orbána označují za fašistu, v jednom aspektu však mají k fašismu blíže než on. Zodpovědná liberální demokracie a politika - liberální, konzervativní či i sociálnědemokratická v její historicky nejlepší formě - je založena na uznání reality, že existují určité pravdy a normy, které poznáváme rozumem a následně se jim podřizujeme a uskutečňujeme je v politické společnosti. Deklarace nezávislosti USA uvádí: „Tyto pravdy považujeme (uznáváme) za samozřejmé...“

Pravdy uznáváme, poznáváme rozumem, nevytváříme je vůlí. Fašismus je však založen na vůli - vůle, lidská vůle, svévole vůdce či lidu tvoří a vytváří „pravdu“. Pravda je, co já chci, aby jí bylo; pravda je, co já řeknu, že je - to je fašismus. V tomto smyslu dle levicových liberálů manželství je, co já chci, aby jím bylo; manželství je, co já řeknu, že je. (Tedy nejen svazek jednoho muže a jedné ženy otevřený dětem, ale například i jednoho muže a jednoho muže, jedné ženy a jedné ženy, tří mužů, dvou mužů a tří žen či čtyř žen a 17 mužů.)

Popřípadě je dle levicových liberálů homosexuální vztah stejně normální jako heterosexuální. Proč? Jak to víme? Jak to zjistíme? Tak, že to chceme, je to naše vůle. A když to tak chceme - a právě proto, že to tak chceme -, stát to musí uznat, registrovat a schválit. Prostě vůle - je tato podobnost s fašismem náhodná?

Problém spočívá v tom, že pravdu nelze měnit vůlí. Manželství, jež je přesně definovanou institucí, nelze nafukovat donekonečna, aniž by prasklo - bylo zničeno. Stejně jako trojúhelník nelze tolerantně „rozšířit“ o další úhel, vrchol a stranu; učiníte-li to, nezískáte nové, lepší, „tolerantnější“ pojetí trojúhelníka, nýbrž jej zničíte. Získáte čtverec, kosočtverec nebo obdélník, ale trojúhelník to už nebude. A pokud tolerantně „rozšíříte“ koncept léta a budete za ně považovat i jaro, podzim a zimu, létem se nestanou.

Proto by se levicoví liberálové měli předtím, než začnou odsuzovat Viktora Orbána, podívat na vlastní názorové defekty, nedostatečnosti a kontradikce.

LN, 16.8.2014