Ve škole nás samozřejmě neučili o normálních, natož o tropických švábech dosahujících velikosti deseti i více centimetrů. Jediné poučení se mi dostalo v Semaforu hezkou větou „…kde šváb a rus usídlil se, aby svou přítomností dokreslil ubohost prostředí…“

V osmašedesátém roce a později se nám velmi líbilo to druhé označení, neb s Němci odkudsi ze Švábska žádné zkušenosti neexistovaly.

Jednou, při návštěvě cizího domu na jihu Afriky, se dostavilo nutkání na malou a já poslechl.

Po příchodu na načančaný záchod coby slušně vychovaný muž jsem nadzvedl prkýnko a v kraťasech (jak je zvykem v teplých krajích) zaujal postoj na chlapečka, abych lehce povolil nahromaděnému obsahu močového měchýře...

Ovšem jak je zvykem v teplých krajích, všechna okna jsou dokořán, i to záchodové. Asi tak uprostřed středního proudu (tenkrát jsem byl ještě mladý a silný) mi náhle na levém koleně přistálo letadlo – alespoň takový jsem měl pocit. Při pohledu na něj se mi až zježily všechny chlupy: tmavě hnědé krovky (snad neprůstřelné) velikostí přesahovaly i můj kloub a tykadla kontrolovala místo přistání.

Je to jedovaté? Kouše to? Na co se může vrhnout, co mu je nejblíž…

Stále v činnosti jsem se snažil potvoru odehnat levou rukou, neb pravá měla starostí dost. Při zběsilém mávání se mi ale nepodařilo udržet náměr na cíl, takže chlupatý kobereček pod mísou, zásobník několika rolí toaletního papíru v úhledném, ručně pleteném futrálku i štětka v koutě spršku dostaly.

Letadlo pak klidně odfrčelo okénkem pryč a já začal s úklidem. Na vysátí vlhkosti padly dvě role, ale nemohl jsem v klidu pracovat, neb neustále kdosi bušil na dveře a zjišťoval, zda jsem v pořádku a zda nepotřebuji pomoc.

Trochu udýchaně se mi podařilo vykřikovat „jés, jés“, aby si nemysleli něco podezřelého, i když se později divili, kam že tolik náhradních papírů zmizelo.

Sice mne blaží vědecké ujištění, že švábi jsou velice špatní letci, zato nožky jsou prý hbité a po zemi se přesunují zběsilou rychlostí, ovšem pokud tento hmyz dokáže lehce vyletět do prvního patra, tak se mi zdá, že jsou na tom s létáním stejně, jako známé slepice.

Proto mě horké podnebí naučilo jednu zásadu: i když nejsem shrbený věkem, v teplých krajinách se vyplatí na WC chodit coby holčička. A ušetří se tím hodně papíru, neb v mládí mi tloukli do hlavy oblíbené heslo: „Papír k papírku, tuna za chvilku.“

A jakmile se na Kypru začala půda zahřívat, začali ze země vylézat ne zrovna hadi a štíři, ale pohroma všech pohrom: švábi.

Zpočátku jsme měli dojem, že se dá doma všechno vyřešit obyčejným sprejem – náplň byla ovšem tak nechutná, že jako první prchal z uzavřené místnosti člověk, zatímco šváb si klidně inhaloval, než to s ním seklo.

Před pár lety se jedna místní firma dokázala pochlapit a vyrobila přípravek zcela průzračný, bez jakéhokoliv puchu, který tento hnusný létající hmyz dokáže bezproblémově zlikvidovat. Důležité je ale si uvědomit, že jakmile dopadne první kapička, předvede tento rychle pobíhající hmyz svou nejvyšší útěkovou rychlost a je mu úplně jedno, jestli se narve do svého přemožitele, či mu dokonce vleze do kalhot.

Výsledek je ale vždy stoprocentní.

Před pár lety to byly úplné švábí orgie, když manželka chodila kolem půlnoci domů z práce a pod nohama jí to mlaskalo a křupalo – ale poslední dva roky je s nimi utrum.

V bytě, kde nám za horkých dnů běžně předváděli leteckou akrobacii nad sporákem, se nyní objeví jeden či dva kousky za měsíc, takže jsme zpychlí!

Možná ale, že mají někde svůj Blaník, kde se shromažďují a při dosaženém počtu dostanou rozkaz k výjezdu…