Dneska to veselé nebude. Včera totiž bylo 18. května a to byl v roce 1944 den, kdy dal Stalin deportovat z Krymu jeho původní obyvatele, na čtvrt milionu krymských Tatarů. Že prý spolupracovali s Němci. Byla to nepochybná záminka, Tataři nevítali německou armádu o nic víc než obyvatelé jiných částí Sovětského svazu – po zahájení války se v SSSR našli lidé, kteří chovali iluzi, že skoro všecko může být lepší než sovětský režim. Byli samozřejmě záhy vyvedeni z omylu.

Deportace byla krutá, do krymskotatarských domů už v noci vtrhli sovětští vojáci a nahnali obyvatele do aut, svezli je na nádraží, naložili do dobytčích vagonů a rozvezli do střední Asie. V důsledku deportace zahynulo na sto tisíc lidí, mnozí přímo na cestě, takže spolucestujícím nezbylo, než je prostě vyhazovat z vlaku. Tataři nebyli jediný takto deportovaný národ, ale patřili mezi poslední, kdo se směl do své vlasti vrátit – povolení pobytu na Krymu začali dostávat až na konci 80. let.

Slyšela jsem mnoho tatarských vyprávění a všechna začínala datem 18. května 1944. Slyšela jsem také hodně vyprávění o návratu a ten návrat jsem nejednou prohlašovala za nejpozitivnější příběh postkomunistického světa. Vrátilo se jich totiž víc, než jich bylo vyvezeno. Smutně jsem přemítala o tom, kolik by se asi po padesáti letech vrátilo do země české Čechů, kdyby je někdo deportoval tisíce kilometrů daleko. Za tu dobu se přece lidé musejí nějak přizpůsobit životu v nových podmínkách. Nakolik by nám po dvou generacích ještě ležela na srdci touha po zemi, kde bory šumí po skalinách?

Ten nejpozitivnější příběh mi bohužel vydržel jen nějakou dobu - tedy do jara 2014, na které mimochodem připadlo 70. výročí vyhnání krymských Tatarů. Po ruské anexi Krymu zase nadešla smutná kapitola tatarského příběhu. Pro mnohé už ne na Krymu: jeho nejvýznamnější představitelé do své vlasti nesmějí a víc než deset tisíc Tatarů už z Krymu odešlo. Jejich samosprávný orgán byl vyhnán ze své budovy, tatarská knihovna v Simferopolu byla zavřena, všechny tatarské sdělovací prostředky až na jedinou výjimku zakázány. Desítky lidí zmizely – odešly do práce anebo z práce a už se nikdy nevrátily. Některé pak našli mrtvé, jiné vůbec ne.

O vyhnání Tatarů v roce 1944 se mluvívá jako o genocidě, Ukrajina je za genocidu oficiálně uznává a i Nejvyšší sovět SSSR prohlásil v listopadu 1989 vyhnání (nejen Tatarů, ale i jiných deportovaných národů) za barbarskou akci. Pronásledování, které dnes krymské Tatary sužuje, se za genocidu nejspíš opravdu označit nedá. Jenže po tom, jak nelidsky (a to je prosím slovo, jehož v této souvislosti použil Vladimir Putin) s nimi nakládal Sovětský svaz, je každý útlak dvojnásob naléhavý a nic na tom nemění ani to, že není sovětský, ale ruský.

Buďte, milí čtenáři, prosím tak laskaví a věnujte krymským Tatarům u příležitosti včerejšího výročí aspoň soucitnou vzpomínku.

LN, 19.5.2017