Koncem minulého měsíce Mladá fronta Dnes přinesla zprávu, že francouzský prezident zuří kvůli prodeji prestižního deníku Le Monde, kterého se denně tiskne 400 000 exemplářů. A o několik dní před tím napsala, cituji, že „Sarkozy si do Elysejského paláce předvolal šéfredaktora listu Le Monde Erica Fottorona a upozornil ho, že v případě prodeje novin trojici Pigasse, Berge a Neil vláda listu dotaci neposkytne. Vláda se rozhodla krachujícím novinám poskytnout státní dotaci ve výši 45 milionů eur na restrukturalizaci“. Pan Berge při posledních prezidentských volbách totiž sponzoroval Ségolene Royalovou, Sarkozyho socialistickou soupeřku. Navíc bankéř Pigasse je dlouholetým spolupracovníkem současného předsedy Mezinárodního měnového fondu Dominique Strauss-Kahna, který je považován za hlavního Sarkozyho konkurenta v příštích prezidentských volbách.

Co je na tom tak divného, že o tom máme vysílat?

Divné je to, že v této zprávě to je – jak se tento týden ukázalo - jako ve starém vtipu z rádia Jerevan: Je pravda, že Dynamo Moskva při svém posledním utkání vyhlásilo, že kdo přinese do kabiny fotografii své tchýně, kterou má u sebe, vyhraje volhu. Odpověď zněla: Ano, ale nešlo o Dynamo Moskva, ale o odborářskou schůzi, vítěz neměl přinést fotografii tchýně, ale ukázat legitimaci, že má zaplacené příspěvky, a nevyhrál auto, ale kolo.

Takže ten pán, kterého si údajně Sarkozy předvolal se nejmenuje Eric Fottoron, ale Eric Fottorino, není šéfredaktorem, ale odpovědným ředitelem publikace, prezident direktorátu společnosti Le Monde s.r.o. Redakci šéfuje paní Sylvie Kauffmannová a ta má pod sebou další šéfredaktory odpovědné za jednotlivé resorty. Tato dáma byla v osmdesátých letech korespondentkou Le Monde ve východní Evropě. Pan prezident Sarkozy si nepozval na koberec šéfredaktorku, ale šéfy všech prestižních vydavatelství, jak to čas od času dělá, takže nejspíš o žádném zuřivosti nemůže být řeč, to si v přítomnosti ostatních šéfů vydavatelství nemohl dovolit. Francouzští novináři se nanejvýš domnívají, že se prezident mohl zmínit o tom, že konkurenční projekt Orange France Telecom spolu s Claudem Perdrielem (vlastníkem liberálně-levicového týdeníku Nouvel Observateur) se mu zdá adekvátnější, i když tato skupina nabízí méně peněz. To ale zřejmě stačilo k tomu, aby celá redakce, která o prodeji rozhodovala, dala z devadesáti procent hlasy druhým kandidátům. Zaměstnanci hlasovali stoprocentně pro nového vydavatele a v dozorčí radě byl počet hlasů pro jedenáct ku devíti. Ve staré Evropě je nemyslitelné, aby si nějaký prezident dovolil jakéhokoliv šéfredaktora pozvat na kobereček, kvůli tomu by nejspíš musel i odstoupit. Když si po 11. září dovolila Condoleezza Riceová, jako ministryně zahraničí, ve Spojených státech jen zatelefonovat dvěma šéfredaktorům, byl z toho celostátní skandál.

Můžete vysvětlit jak je to možné, že o prodeji rozhodovala redakce?

Tyto noviny jsou skutečně výjimečné. Jejich vznik inicioval De Gaulle a poprvé vyšly před skoro 66 lety 18. listopadu 1944 jako kvalitní domácí a světové noviny. Mimochodem jako první šéfredaktor byl povolán ředitel Francouzského institutu v Praze profesor Hubert Beuve-Méry. Jednou ze specifik listu bylo, že novináři v této redakci měli neobyčejnou nezávislost, list se profiloval jako středový: nikdy nenechal zaznít názory krajní komunistické levice ani pravice, a proto s ním spolupracovali intelektuálové z celého světa. Le Monde vytvořil širokou platformu pro veřejné diskuse nad základními tématy. Šéfredaktor a hlavní editor byli vždy voleni redakcí a novináři je mohli odvolat či si prosadit změnu vydavatele. Od roku 1994 se ale vydavatelství dostalo do značných finančních potíží, prodělalo velké peníze, takže jen minulý rok si redakce půjčila 25 milionů eur, a proto muselo dojít ke změně vydavatele. Nový vydavatel ale přistoupil na úplnou nezávislost redakce, která dostala možnost i minoritní blokace.

Autor je novinář a spisovatel