Internet má mnoho definicí. Jedna z nejvýstižnějších: největší světový novinový stánek.

Občas si v něm vyberu a s oblibou virtuálně zalistuji. Výhoda: netřeba slinit prsty. Stačí klikat, klikat a klikat. Případně pomocí ukazováčku otáčet kolečkem myši.

Tentokrát padla volba na Literární noviny. Tedy pardon – na Literárky v síti. Zajímalo mě, zda a jak referují o událostech v Egyptě. (S jízlivým dovětkem: v době, kdy už jim nešéfuje Jakub Patočka.) Měl jsem štěstí. Sotva jsem šipkou kurzoru zavadil o záložku Svět, byl jsem u cíle.

Titulek se tvářil poutavě. Uri Avnery: Egyptské tsunami. (14. 2.)

Nebylo to ale ani tak o Egyptu, jako o autorovi článku.

Kdo je Uri Avnery? Člověk, o němž platí: je-li někomu určeno být celoživotním levičákem, stane se jím, i kdyby v mládí sloužil v pravicové vojenské organizaci. V tomto případě v Irgunu, jehož členové bojovali za vznik samostatného Izraele). Dlouholetý izraelský novinář, spisovatel, kritik „establišmentu“. Muž, jenž je hrdý na to, že k jeho životopisným milníkům patří setkání s Jásirem Arafatem. Poprvé v Bejrútu v roce 1982. Připomeňme: Během protiteroristické operace Mír pro Galileu, jejíž výsledek byl pro každého soudně uvažujícího Izraelce svátkem – konečně se šéf teroristů Arafat a jeho bojovníci pakují z Libanonu, vesměs stovky mil daleko. (Bohužel ne na dlouho. Ve čtyřiadevadesátém byl Arafat díky dohodám z Oslo zpátky jako na koni. Tentokrát jako partner v mírovém procesu mohl zamířit rovnou do Gazy, posléze na Západní břeh.)

V čem byl problém? Avnery, občan Státu Izrael, se setkal s Arafatem jako jeho sympatizant v době, kdy ten stál v čele organizace, jejímž cílem byla likvidace Státu Izrael. Nechci obviňovat Avneriho z něčeho tak obtížně uchopitelného jako je velezrada. Spíše mi připadá jeho počínání pošetilé. Jako když se čeští skinheadi hlásí k nacismu, jehož konečným cílem byla částečná likvidace, částečné zotročení a částečná germanizace českého národa. Nejspíš je to ještě něco horšího než pošetilost.

Uri Avnery je levičák se vším všudy. Ovšem prominentní. Dvakrát působil v Knesetu. „Proslul jako autor nejroztodivnějších „mírových“ nápadů. V 50. letech navrhoval, aby Izrael pomohl Palestincům svrhnout hašemitskou monarchii v Jordánsku, neb ta je „produktem imperialismu“, S nově vzniklým palestinsko-jordánským státem by pak měl Izrael utvořit konfederaci. Patřil k duchovním otcům tzv. Semitské akce, tedy snu několika intelektuálů o federaci Izraele s jeho arabskými sousedy. Skupina byla činná v páté a šesté dekádě minulého století. Opět připomeňme: v době, kdy Arabové široko daleko měli jediný cíl - židovský stát Izrael zlikvidovat.

Jak Avnery uvažuje dnes jsme se mohli přesvědčit v avizovaném článku. Na paškál si vzal premiéra své země Benjamina Netanjahua. Ten neudělal v průběhu egyptské revoluce nic jiného, než že řekl nahlas to, co si myslí většina lidí na Západě. Vyjádřil obavy z možnosti, že by se v Egyptě dostalo k moci Muslimské bratrstvo. A se zlou se u Avneriho potázal. Neboť „v demokratickém Egyptě by bratři představovali legitimní stranu hrající svou roli v demokratickém procesu“. Z čeho tak soudí? V Muslimském bratrstvu se utvořilo „silné umírněné křídlo, které se snaží napodobovat demokratickou islámskou stranu, která si tak dobře vede v Turecku“.

Tak jaképak obavy. Vůbec nejlepší by bylo, kdyby Izraelci v egyptských volbách bratrstvo všemožně podpořili. Co na tom, že tato organizace Izrael neuznává a uznat nehodlá?

Aby Avnery nenechal nikoho na pochybách, jak to vlastně myslí, uvedl paralelu s Hamasem. Ten by podle jeho mínění také hrál svou roli v demokratickém procesu Palestinské autonomie, kdyby ovšem po vyhraných volbách 2006 „Američané pod tlakem Izraele nesvrhli vládu národní jednoty a nedonutili Hamas změnit kurs“.

Čili: Hamas, odbočka Muslimského bratrstva, je v jádru demokratická organizace, a za to, že se z ní stala organizace teroristická, si mohou Izraelci sami. Jak prosté. Až na jednu maličkost. Proti vládě národní jednoty Hamasu a Fatáhu se po palestinských volbách 2006 nejostřeji vyslovil šéf Hamasu v damašském exilu Chálid Mašál. Dokonce neváhal pohrozit smrtí jednomu z vysokých představitelů vlastního hnutí Ismailu Haníjovi.

Argumentační majstrštyk předvedl Uri Avnery v závěru článku, kde uvádí: „Když Svobodní důstojníci (v Egyptě – pozn. L. S.) prováděli v roce 1952 svou revoluci, v celém Izraeli jen jediný hlas (zpravodajského magazínu Haolam Hazeh, který jsem tehdy vedl) vyzýval izraelskou vládu, aby Egypťanům vyjádřila podporu. Vláda učinila opak a historickou šanci projevit solidaritu egyptskému lidu ztratila.“

Ponechme stranou, že tehdejší vláda Davida Ben Guriona by musela být za dané politické situace padlá na hlavu, kdyby něco takového udělala – vměšovala se do vnitřních věcí země, s níž byla de iure ve válečném stavu. Podepsáno bylo pouze příměří (1949).

Zapomněl snad Uri Avnery, že tehdy platilo z arabské strany trojí NE?

- Ne uznání Izraele.
- Ne vyjednávání s Izraelem.
- Ne míru s Izraelem.

Profesor židovské historie na Telavivské universitě Jaakov Šavit o Avneryho vztahu k egyptské revoluci 1952 tvrdí něco jiného. V publikaci The New Hebrew Nation: A Study in Izraeli Heresy and Fantasy píše, že Uri Avnery v redakčních úvodnících v Haolam Hazehu vyzýval k preventivní válce proti Egyptu argumentujíc, že „reakční arabské režimy“ mohou napadnout Izrael v okamžiku, kdy by si budou jisty dostatečnou zbrojní převahou. Svůj postoj k Arabům prý změnil až po suezské válce 1956.

Ať tak či onak, není pochyb o tom, že Urimu Avnerymu jde o mír. Ostatně toto slovo je obsaženo i v názvu levičáckého hnutí, které v roce 1993 založil. Jmenuje se Blok Šalom (Mír). O mír jde ale také všem dalším izraelským politikům, veřejným činitelům i obyčejným Izraelcům. Otázka je, jaká k němu vede cesta.

Ta Avneryho cestou k míru rozhodně není. Znovu jsem si to ozřejmil po přečtení jeho článku v internetovém vydání Literárních novin.

Stejskal.estranky.cz