Žít v sousedství teroristické enklávy je peklo. Každodenní strach o život svůj a svých nejbližších, donekonečna opakované vytí sirén varovného Rudého kódu, trvalé napětí a stres, někdy i několikrát za hodinu úprk do krytu.

Média se ale primárně zabývají „utrpením Palestinců“. Je to falešný pohled. Jako kdyby za druhé světové války bylo v novinách ze všech stran omíláno utrpení německý civilistů a přezíráno utrpení Britů nebo obyvatel Rotterdamu při útocích Luftwaffe.

Koho vlastně zajímá utrpení Izraelců, zejména těch, kdo žijí poblíž Pásma Gazy? Koho zajímají konkrétní důsledky raketové agrese teroristů? Jak se za těchto podmínek dá žít, kolik desítek rodin bylo nuceno oblast opustit – což je mimochodem zásadní životní krok.

Zkusme si představit, že bychom museli zanechat svůj byt či dům a práci a přemístit se na druhý konec republiky. Teď o prázdninách a dovolených je to, pravda, o něco méně komplikované, nicméně lidé v jižním Izraeli se stále naléhavěji ptají: Co bude dál?

S každým novým dnem jim pozvolna dochází trpělivost: takhle se přece nedá žít!Aktivisté Hnutí pro budoucnost západního Negevu chtějí zatlačit na vládu, aby našla pro Gazu nějaké dlouhodobé řešení.

Existuje ale vůbec?

Jakkoli jsou lidé v ohrožených oblastech nadmíru stateční, nemá smysl zastírat, že se nacházejí v zoufalé situaci. Na to, aby byli zoufalí mají plné právo.

Západní svět by měl přestat ronit krokodýlí slzy nad údělem civilistů na straně agresora a začít se zajímat o osud obyvatel státu, který je obětí této agrese – a nedělá nic jiného, než že se v odvetě brání.

Mělo by se už konečně přestat s nesmyslnými výzvami podobnými té, která se objevila 21/8 na webu ministerstva zahraničí ČR:

„Obě strany by měly projevit zdrženlivost a jednat konstruktivně, aby tak otevřely prostor pro vyjednávání.“

To je rada k ničemu. S teroristy Hamasu a Islámského džihádu můžeme vyjednávat jak chceme, ale pokud bude jejich cílem vymazání Izraele z mapy Blízkého východu, nebude míru nebo alespoň trvalého příměří dosaženo nikdy. Aniž bych chtěl srovnávat, musím konstatovat: s Hamasem a Islámským džihádem se to má stejně jako s Islámským státem a s ním zase jako s Hitlerem. Takového nepřítele je zapotřebí zničit.

Malá odbočka. Dnes si připomínáme 75. výročí hanebné smlouvy mezi Berlínem a Moskvou – smlouvy o neútočení mezi oběma státy. Hitler tuto smlouvu věrolomně porušil o necelé dva roky později. O čem s tímto vrcholným představitelem zla jednat? Na čem, kromě okamžité kapitulace Německa (k čemuž by nikdy nesvolil), by se s ním měli Spojenci dohadovat?

O čem kromě téhož (jeho okamžité kapitulace) by měl civilizovaný svět jednat s Islámským státem?

A o čem má Izrael stále dokola jednat v Káhiře s Hamasem? O příměří, když bylo téměř pokaždé z jeho strany porušeno, anebo byl Izrael znovu napaden sotva skončilo? Jaký to má všechno smysl?

Bylo to řečeno a napsán bezpočtukrát, dnes tedy znovu: v okamžiku, kdy Hamas a spol. přestanou útočit na Izrael, přestane Izrael v odvetě bojovat proti nim. Klíč k míru mají, jakkoli to zní děsivě, v rukou teroristé. Nechtějí-li mír a hodlají pokračovat v útocích, má Izrael plné právo udělat všechno pro to, aby je vojensky zlikvidoval.

Výzvy ke zdrženlivosti obou stran nejsou cestou k míru, ale do pekel. Prvním krokem k úspěchu je vyzvat ke zdrženlivosti pouze Hamas a spol. – a pakliže odmítnou, veřejně deklarovat plnou podporu Izraeli v jeho sebeobranné vojenské operaci. Dále je třeba Pásmo Gazy přestat „humanitárně“ sponzorovat. Obyvatele Pásma je nutné přimět ke změně smýšlení: je zapotřebí podniknout kroky k tomu, aby pochopili, že nepřítelem není Izrael, ale jejich vlastní teroristická vláda. Bomby na Pásmo nepadají proto, že by Izrael dychtil po arabské krvi, ale proto, že teroristé dychtí po krvi Izraelců, stejně jako teroristé z organizace Islámský stát dychtí po krvi lidí ze Západu (příkladem budiž zvěrská vražda, nikoli poprava, jak někdy slyšíme od vnadných TV moderátorek, novináře Jamese W. Foleyho).

Co napsat na závěr? Výzvy k umírněnosti na adresu agresora i jeho oběti jsou pošetilé. A absurdní. Je to jako vyzývat k témuž v Lidicích 1942 nacistické vrahy a současně lidické muže.