2.3.2021 | Svátek má Anežka


IZRAEL: Bratránek Seppl

26.12.2009

Honba za jménem z Moravy do Galileje

Seppl Seger se narodil 22. září 1920 v městečku Znaim na jižní Moravě. „Byl zrovna šabat,“ vypráví s rakouským přízvukem, jako by se na to docela pamatoval, „Jom Kipur, den smíření, největší židovský svátek, a pro babičku museli dojít do synagogy.“ Rodiče měli velkou konzervárnu. Znojemský kraj byl známý svými okurkami a Seppl Seger s oblibou vypráví o dávné minulosti.

Otázka na jeho mateřskou řeč přivede téměř devadesátiletého staříka s nezdolným humorem do rozpaků: „No jo, táta pocházel z Čech a mluvil česky. Máma pocházela z Moravy, takže mluvila německy.“ Oproti svým starším bratrům se však Seppl narodil už v první Československé republice. „Proto jsem taky chodil jenom do českých škol.“

„Ale můj otec mě potom přinutil, abych poslední ročník chodil do školy německé, abych se naučil psát německy. To se mi docela zajídalo, protože třídní učitel byl zapřisáhlý antisemita.“ Jednu hodinu zeměpisu Seger nikdy nedokáže vymazat z paměti. Učitel ho vyvolal k tabuli, aby popsal tok Dunaje. „Když jsem byl asi tak v polovině, vyndal si skleněné oko a otíral si je o rukáv,“ vypráví přes sedm desetiletí starou historku a gesty napodobuje učitele. Ve tváři se mu odráží tehdejší pocity: „Udělalo se mi zle a nemohl jsem pokračovat. Nato on vykřikl: Aha, žid Seger neví, kudy teče Dunaj!“

Znaim, jak se tehdy jmenovalo dnešní Znojmo, leželo nedaleko rakouské hranice a bylo to město německé, mluvilo se tam hlavně německy, vzpomíná Seger. Když mu bylo deset, žilo tam podle Wikipedie „68.093 Němců, 31.253 Čechů a 3.260 Židů a jiných národností“. Jako malému klukovi říkali Segerovi Rudi, protože se vlastně jmenoval Rudolf – prostě jen Rudolf, žádné židovské jméno, jak bylo jinak u Židů v diaspoře obvyklé. „Je to zvláštní,“ přemítá Seppl, když se nad tím pozastavím. „Můj starší bratr se jmenoval Walter, ale kromě toho měl ještě židovské jméno Jaakov. Když jsem se narodil já, byla naše rodina už zřejmě asimilovaná.“

„Seppl“ se z něj stal díky karikatuře v Kronenzeitung, „rakouských novinách, které dodnes vycházejí,“ směje se šibalsky. „Byl tam takový malý chlapík s velkým nosem a jmenoval se Seppl. Pod obrázkem byla taková říkačka:

Seppl s okurkovým nosem
praštil sebou v městě o zem,
a jak tvrdě narazil,
půlku si ho urazil.

Říkačka plyne Sepplu Segerovi ze rtů, jako by se ji naučil včera, a hned k tomu vysvětluje: „Asi jsem tenkrát měl velký nos.“ – „Ten máš ještě pořád,“ hlásí se ke slovu jeho jinak mlčenlivá žena Tamara. – „A můj velký brácha mě tím pořád zlobil,“ nedá se Seppl vyvést z konceptu, „a neřekl mi jinak než Seppl“ – a při tom zůstalo dodnes.

V září 1938 musel Seppl Seger utíkat před německými nacisty, když připojili Sudety „zpátky k Říši“. Zbytek moravské továrnické rodiny se ještě jednou shromáždil v Brně. Ale v březnu prodal Seppl svůj milovaný červený sporťák a za 6000 korun, které utržil, si koupil lístek do Palestiny. Skoro devadesátiletému starci uvízly z té doby v paměti neuvěřitelné podrobnosti: „Měl jsem v kapse ještě pár kaček. Koupil jsem si celou krabici čokolády, ale s podmínkou, že musí být v malých kostičkách. A za úplně poslední drobné,“ vytahuje zašlý plastikový sáček, „jsem si koupil tyhle dva zápisníky a tužku a začal jsem psát deník. Přečteš to? Já už ne. Je to moc drobný a vybledlý.“

Oba zažloutlé sešitky deníku vyprávějí, že Seppl Seger v neděli 12. března 1939 vyjel vlakem z Brna na Pressburg spolu se 780 dalšími židovskými uprchlíky. Odtud se ilegální vystěhovalci plavili dvěma parníky po Dunaji až do Černého moře. Prvnímu pokusu přistát v britském mandátním území Palestina zabránili britští námořníci. Více než tři měsíce strávili uprchlíci na moři. Třikrát změnili loď, až konečně 3. července 1939 přistáli s malým člunem u Haify. Na přeplněném člunu panoval zmatek. Angličané nechtěli uprchlíkům povolit vstup, ačkoli dostali mandát, aby židovskému lidu zajistili vlast v Palestině.

Seppl líčí strašlivou situaci s takovým humorem, že se posluchač jen stěží ubrání smíchu. „Kdo uviděl zaslíbenou zemi jako první?“ klade patetickou otázku, a hned si sám odpoví: „Přece Seppl! Seděl totiž na kotvě. Jiné místo se pro něj v lodi už nenašlo.“ V útulném obýváku v severním Izraeli drží v rukou vybledlou kopii obrázku, na kterém je loď přecpaná lidmi. „Tady, vidíš ty nohy?“ ukazuje na pravý okraj člunu. „Ty jsou moje!“

Velký bratr se vystěhoval do Palestiny už v roce 1933 a bydlel v kibucu Givat Chaim. První otřes byl, že bratr vyzáblého mladíka vůbec nepoznal. Seppl Seger to v kibucu dlouho nevydržel. Když se naskytla příležitost pomáhat na východním břehu Genezaretského jezera při zakládání kibucu Ejn Gev, přihlásil se jako dobrovolník a několik měsíců vynášel kamení z polí do jezera. Dnes na molu z černých čedičových balvanů sedávají turisté a pochutnávají si na pověstné Petrově rybě plné kůstek.

V Ejn Gevu přišel uprchlík z Moravy ke svému židovskému jménu. Sekretářka kibucu, které se představil jako Rudolf, poznamenala v jiddiš: „To ale nejni židovský méno?“ „Potom si pro sebe brumlala jména začínající od er,“ vzpomíná Seppl, „až přišla ke jménu Rafael.“ „Takže budeš Rafael,“ prohlásila nakonec pevně, ale nijak úředně. A tak můj první izraelský dokument byl vystaven na jméno Rafael. – Dodnes je to moje izraelské jméno, ale všichni mě tady znají jenom jako Seppla,“ směje se Rudolf Rudi Rafael Seppl Seger.

O několik měsíců později se rozhodlo mládežnické hnutí Bílo-modrá, po izraelsku Tchelet-Lavan, které Seppl znal ještě ze své moravské vlasti, založit kibuc na středomořském pobřeží v Nahariji. Kibuc, který tehdy nesl jméno „Gaaton“ a dodnes existuje u Chulského jezera jako „Kibuc Mordechai“, opustil Seger v roce 1947, kdy se s vypuknutím izraelské války za nezávislost stal vojákem. Naharija však zůstala jeho bydlištěm po celou dobu jeho profesionální dráhy řidiče náklaďáků a autobusů.

V Nahariji také poznal svou Tamaru. Od té doby jsou spolu už přes šedesát let a stále se ještě zdají zamilovaní. Seppl vypráví: „V roce 1948 jsem u armády dostal žloutenku a octl jsem se na marodce. Jednoho dne jedu autobusem do Naharije. Najednou vyskočí jedna vojínka, běží k šoférovi a říká mu: Nech mě vystoupit u mostu. Ve tři mně začíná služba. Kouknul jsem na hodinky, bylo za dvě minuty tři. Řekl jsem si: Vojačka, která pracuje takhle přesně jako ona, to musí být moje žena.“

Než došlo ke svatbě, vyskytlo se však ještě několik překážek. V naharijské nemocnici měl Seppl jednu přítelkyni. Vyprávěl jí: „U vás pracuje jedna taková menší sestřička,“ – a popsal ji. „Nato ona: Jo, to je moje nejlepší kámoška. Tak jí povídám: Ne, to bude moje žena!“ Ještě ten večer se se svou přítelkyní rozešel.

„Další den brzy ráno jsem se chtěl podívat, jak moje budoucí žena vypadá na denním světle,“ pokračuje starý pán v šest desetiletí starém milostném příběhu. „Jenže v noci byly na libanonské frontě tuhé boje. Byla spousta raněných.“ Tu se do rozhovoru vmísí Tamara. „Měla jsem jednoho raněného na nosítkách a chyběl mi parťák. Tak jsem řekla Sepplovi: Co stojíš s rukama v kapsách. Pojď mi pomoct.“ Že Seppl nesnášel pohled na krev, přiznal se své milované zdravotnici až později.

Otázce, zda to byla její první vzpomínka na životního druha, se Tamara Segerová šikovně vyhne: „Moje první krásná vzpomínka je, jak vedle mě v Nahariji zastavil náklaďák. Seppl vyskočil z kabiny. Prakticky jsme se skoro neznali. A on najednou povídá: Co bys takhle řekla Snu letní noci? – To byla moje tajná touha, věděla jsem, že tuhle operu právě dávali v Haifě, ale neviděla jsem možnost, jak se tam dostat. A tak jsem si řekla: Když ti někdo tak dobře rozumí, musí to být tvůj přítel.“

A ještě jeden nezapomenutelný zážitek z doby jejich zasnoubení. „Měla jsem jenom dvě skleničky na čištění zubů,“ vzpomíná Tamara, a v jedné jsem mu nabídla něco k pití.“ „Hrůza,“ skočí jí do řeči Seppl. „Kafe ve skleničce od hořčice!“ „Když jsme se sešli příště, dorazil s velikou krabicí,“ vypráví stará paní s mladistvým zápalem, „a v ní byl kompletní kávový servis. Nechtěla jsem si to vzít - říkala jsem si: Takový dárek od cizího muže přece nemůžu přijmout!“

Protože Seppl si ale za žádnou cenu nechtěl dárek vzít zpátky, strčila ho „pod postel, až docela dozadu. Byl tam až do pesachu.“ „Naštěstí,“ bručí Seppl, zatím co vstal a popošel k nábytkové stěně, kde si kleknul a odkudsi zespodu vyhrabal starý šálek. „Hele, ještě je máme. A podívej se, tady stojí ‚Made in Czechoslovakia’.“ Hrdě ukazuje šálek, s jehož pomocí dobyl Tamaru, a ta ho doplňuje: „Dodnes to nádobí vytahujeme jenom o pesachu. A podívej: je dokonce v československých barvách!“ Jen pár měsíců po tom, co Seppl utratil za kávový servis celou měsíční výplatu, se oba vzali.

Tamara Segerová pochází z Marktbreitu u Kitzingenu v Dolních Francích. Vyrůstala tam jako čtrnácté z patnácti dětí v starousedlické rodině Oppenheimerů. Seppl je hrdý na to, že rod Oppenheimerů a Wertheimerů – ke kterému vystopoval svůj vlastní rodokmen –, „financoval ve středověku evropské císaře a krále, aby mohli vést války.“ Domy, odkud židovští kupci vedli své obchody, v Marktbreitu dodnes stojí: „Wertheimerův dům“ a „Oppenheimerův dům“.

Po křišťálové noci v listopadu 1938 se antisemitismus v Německu stává pro Tamaru už neúnosný. „Nemohli jsme už nic dělat,“ vzpomíná třaslavým hlasem na tu traumatickou dobu, „všechno nám sebrali.“ A tak se vystěhovala s „Alija mládeže“ do Palestiny, kam jako legální přistěhovalec přišla koncem srpna 1939.

Dvacet pět let jezdil Seppl jako řidič autobusu u společnosti Egged. Tělem i duší vozil křesťanské poutníky po své vyvolené vlasti. Vzpomíná na „své faráře“, s nimiž byl jednou v kibucnickém hotelu v Ginosaru na břehu Genezaretského jezera. „V recepci mi recepční hlásí:‚Poslyš, Seppl, dneska tu máme prominentní návštěvu, arcibiskupa Königa z Vídně.’ – Měl jsem taky katolickou skupinu,“ vypráví Seppl, „a před večeří jim povídám: Poslyšte, dnes je tu jedna extra vzácná návštěva. Postavíme se do řady a pozdravíme se s kolegy z Rakouska.“

Tak se třicet Sepplových farářů postavilo v jídelně do řady, aby se jeden po druhém přivítali s arcibiskupskou delegací. „Podávali si ruce,“ vzpomíná Seppl, „a představovali se jako ‚bratr Tenaten’ a ‚bratr Tenaten’ a ‚bratr Tenaten’… Byl jsem v té řadě poslední. V řadě příchozích byl poslední pan arcibiskup. Když došel ke mně, musel jsem mu taky podat ruku, a tak jsem se představil: ‚Bratránek Seppl’.“

„Po jídle jsem si všiml, že pan arcibiskup pořád jaksi obchází okolo mě,“ vypráví autobusák v penzi se šibalským úsměvem. Když se hodnostáři konečně podařilo vzít si ho stranou, otázal se: ‚Bratránek Seppl – jak jste to myslel?’ – Podal jsem mu ruku a povídám: ‚Bratránek Seppl židovské víry’. Pan arcibiskup z toho dostal záchvat smíchu a od té doby jsem v té skupině už nebyl ‚Seppl’, ale jenom ‚bratránek’.“

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP

přeložil Pavel Mareš

www.israelnetz.com

Obrázky Tamary a Seppla Segerových najdete zde.



Také lovíte duchy? Netestujte dřív, než týden po vynechání menstruace, radí lékař
Také lovíte duchy? Netestujte dřív, než týden po vynechání menstruace, radí lékař

Jedna minuta. Druhá. Tři minuty pryč… Chvíle napětí… Na testu se objeví dvě čárky… Pozitivní těhotenský test! Jste v tom! Jak těhotenské testy...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.